KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (3)

logoDějiny píší vítězové.

Privatizační puč ve východní Evropě vytvořil hned sérií světových rekordů. Sotva je kdo překoná i v budoucnu. Ještě nikdy v dějinách nebyly vyvlastněny celé subkontinenty: půl Evropy a nemalý kus Asie – až na ty, kdo si tu nahrabali sami. Ještě nikdy dříve nebyly stovky miliónů lidí expropriovány najednou – a bez sebemenší náhrady. Ještě nikdy se tak, jako ve východní Evropě v 90. letech, majetková a mocenská elita nezrodila přes noc – bez sebemenší zásluhy na všem, co nyní ovládá. Ještě žádný majetkový převrat nezplodil z tak tuctových chytráčků – někdy až dolarové miliardáře. Ještě žádní parvenuové to neměli tak snadné: dílo celých generací zasypat sprškou nadávek – a „elitou" se pak stát výlučně jeho rozkradením. Ještě žádný majetkový převrat v dějinách nevedl k tak ničivým následkům. Nejodpudivější projev to našlo v Rusku a dalších republikách země, která Hitlera zastavila, když lehce ovládl celou západní a střední Evropu, zahnala ho zpátky a rozdrtila. Většinu těch, kdo nesli břemeno tohoto titánského výkonu, pauperízoval privatizační puč vůbec nejhůř. I jeho celkový „dopad na HDP byl ničivější, než jaký Rusko utrpělo za druhé světové války", dokládá i bývalý hlavní ekonom Světové banky Joseph Stiglitz, o němž bude ještě řeč. „V období 1940-1946 poklesla průmyslová výroba Sovětského svazu o 24 %. V období 1990-1999 se ruská průmyslová výroba propadla o téměř 60 % – což převýšilo i propad HDP (54 %)." Počet obyvatel žijících pod hranicí bídy vzrostl ze 2 na plných 40 procent. V řadě jiných bývalých sovětských republik je situace ještě mnohem horší. Lidová Čína šla cestou věcných, promyšlených reforem.

Katastrojku" na export rozhodně odmítla. Od konce 80. let svůj národní‘ produkt znovu znásobila – a počet lidí pod hranicí bídy snížila ze 40 na 6 procent.

Tak ovšem padl i výmluvnější verdikt než kdykoli dosud v ideovém sporu, v němž stojí „vítězové" této „transformace" na straně beznadějně poražených – o povaze a zdrojích kapitálu. Než se z prťáka stal velkotovárník, trvalo to dřív často dlouhé generace. Viděno až od konce, dalo se pak snáz leckomu nakukat, že kapitál pochází ne z práce těch, komu zůstávaly pořád jen holé ruce – ale z prasátka prťákova a pak i páně továrníka. V tomto světě křivých zrcadel mění se i mzda rázem div ne v nezřízené dobrodiní – ba v riskantní půjčku, již si prý kapitál trhá od huby a bez záruky, že se mu vůbec vrátí. Max Weber o tom dokonce složil teskné melodrama – o odříkavé „protestantské kultuře", jež prý porodila kapitalismus. Za jaké že to ale „podnikatelské riziko" má být „spravedlivou odměnou" to, co si nahrabalo to východoevropské „podnikatelské baroko"? Kdo mu uvěří, že mzda, kterou platí většinou málo, nerado a leckdy vůbec ne je „zálohou" právě z jeho „štědré kapsy"?

Harold J. Laski, Edvard Beneš a každý, kdo si nebral demokracii do úst nadarmo, věděli už na prahu druhé světové války, že nyní a kdykoli v budoucnu zůstane demokracie jen parodií svého pojmu, nepokročí-li k zespolečenštění a společenské kontrole většiny výrobních prostředků. Ferdinand Peroutka – pár let nato šéf českého vysílání Svobodné Evropy – o tom přesvědčoval své liberální stoupence v době, kdy byla zespolečenštěna drtivá většina našeho národního majetku. Byla znárodněna zákony, které podepsal prezident Beneš na návrh vlády a parlamentu, v nichž bylí komunisté v menšině. Z nové literatury, jež staví tato fakta proti demagogii, která je obrací vzhůru nohama, to barvitě dokládá například František Dvořák. Je to profesionál – už roky náměstek generálního ředitele státní České exportní banky. Nikdy nebyl členem KSČ ani KSČM. V loni vydané knize „Velká loupež anebo bourání státu“ uvádí, že po únoru 1948 „se znárodnění týkalo už jen soukromého majetku převážně okrajového, zchátralého, zadluženého – zejména stavebnictví, obchodu a zemědělství – tedy odvětví, která nepracovala s velkým kapitálovým vybavením… Ty byly koncentrovány v odvětvích těžkého průmyslu znárodněného už po roce 1945". Přitom v letech 1948-1989 „se tvorba zdrojů (národního důchodu) zvýšila 7,2krát, osobní spotřeba obyvatelstva (bez neplacených služeb zdravotnictví, školství, kultury apod.) vzrostla 4,9krát… To všechno bylo vybudováno výhradně z vnitřních zdrojů, z domácí (vlastní) práce a zisků, bez jakéhokoli zahraničního kapitálu (jak je vidět, v rámci toho hodnota dodatečně ‚znárodněného‘ majetku po r. 1948 byla zcela nepodstatná a nedosahovala ani l % z jeho celkové hodnoty v roce 1989).

Nebylo ho potřeba. Všechen majetek, veškeré národní jmění bylo výhradně v domácím vlastnictví (státním, komunálním, družstevním či osobním). Navíc v tomto období ČSSR v plném rozsahu finančně vypořádala všechny náhrady za majetek znárodněný v poválečných letech (hlavně v roce 1945) zahraničním vlastníkům, takže v tomto směru nebyly už žádné mezistátní dluhy a spory".

Dvořák také exaktně dokládá, že až po únoru 1948 se zespolečenštění dělo hlavně cestou združstevnění, a nikoli zestátnění jako po roce 1945 – neboť se dotklo hlavně majetku soukromých zemědělců v situaci, kdy v průmyslu zespolečenštěný sektor výrazně dominoval už dávno před rokem 1948. Nadto právě ti, kdo byli po únoru 1948 domněle „masivně okradeni", naopak sami dostali mnohonásobně víc – a z velké části přímo od socialistického státu, z prostředků v majetku všeho lidu. „Hodnota výrobně-technického vybavení na pracovníka v zemědělství se zvýšila… více než 32krát. Kromě toho byly zhodnoceny zemědělské i lesní pozemky jejich globálním scelením… i melioračními pracemi… zásadně se zmodernizovala výrobní základna zemědělství; bylo v podstatě v té době vybudováno od základů, takřka na ‚zelené louce’… výroba masa v jateční úpravě se zvýšila z 172 tis. t na 1005 tis. t, mléka egalizovaného ze 653 mil. t na 1049 mil. t, mlékárenského másla ze 22 856 t na 156 183 t, piva ze 816 mil. l na 2277 mil. 1…" Dvořák pak v celé šíři shrnuje i mílový civilizační skok na české vesnici, jenž nebyl myslitelný bez její modernizace na bázi zespolečenštěné výroby.

Neváhá položit na stůl i fakta o jiné z událostí poúnorového vývoje, opřádané dnes neuvěřitelně slabomyslnou demagogií: „Provedení měnové reformy bylo plně odůvodněno vysokým tempem poválečné inflace, kterou nezabrzdila ani první měnová reforma v roce 1945… Inflace obyvatelstvo (resp. jeho převážnou část) pomalu a anonymně okrádá… Měnová reforma učiní totéž, i když jednorázově a veřejně, s adresou viníka, to je státu… Celková ztráta v důsledku reformy roku 1953 se odhaduje zpravidla okolo 50 mld. Kčs. Je třeba ale konstatovat, že v tomto případě byla postupné tato ztráta ze strany státu více než kompenzována postupným snižováním úředně stanovených maloobchodních cen, které po reformě probíhalo až do roku 1961. V tomto období ceny celkově klesly asi o 20 % a přinesly tak obyvatelstvu,., okolo 75 mld. Kčs reálných příjmů navíc. Kromě toho zhruba 95 % obyvatel velmi mnoho získalo uzákoněním národního pojištění v dubnu 1948, které výrazně rozšířilo a zlepšilo podmínky nemocenského, invalidního, úrazového a starobního pojištění. Předchozí sociální pojištění se vztahovalo jen na zaměstnance, od počátku roku 1950 však na všechny, a to i na samostatně výdělečné osoby (tedy i živnostníky a rolníky) včetně jejich rodinných příslušníků. Ti všichni získali nárok na bezplatné ambulantní i nemocniční lékařské ošetření, léky, léčebné pomůcky a v odůvodněných případech na pobyt v lázních a sanatoriích. Dávky v nemoci se u většiny pojištěnců vyplácely už od prvního dne nemoci. Výrazně se zvýšily starobní důchody, jakož i podmínky pro jejich poskytování (totéž pro invalidní důchody). Nově byl zaveden sociální důchod pro sociálně slabé nebo invalidní občany, kteří v minulosti nebyli pojištěni, ale pracovali způsobem zakládajícím pojišťovací povinnost podle nového zákona. Tak byla zabezpečena značná část lidí odkázaná dosud na výměnek nebo chudinskou péči."

Pokračování

Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *