Říjnová meditace

hanoBylo to před lety, kdy jsem ještě v nočním šeru a sněhu, který právě zalil náměstí před Zimním palácem, jako jeden z prvních prošel branou, jíž onoho 7. listopadu 1917 proběhly zástupy revolučních vojáků, námořníků, dělníků, mužů i žen ve stejnokrojích i v obyčejných šatech a vítala je střelba kadetů a dalších vojáků věrných starému režimu.

Tam uvnitř zasedala ještě Prozatímní vláda, jejíž předseda Kerenskij už ujížděl v autě s americkou poznávací značkou ke generálu Krasnovovi a dalším s žádostí, aby táhli na město a utopili stoupence sjezdu sovětů v krvi. Krasnov se svými kozáky se o to v dalších dnech pokusil. Neuspěl.

Tehdy na onom náměstí ti lidé, kteří přišli svrhnout Prozatímní vládu a předat moc do rukou sovětů, stejně jako já o mnoho let později, jsme věřili, že už nikdy nedojde k recidivě, a že lidé už konečně budou moci naplnit to velké heslo Velké francouzské buržoazní revoluce: Volnost, rovnost, bratrství .

Bylo brzké ráno 7. listopadu, když jsem stál na stejném náměstí. Mohl jsem se jen vžívat do situace těch, kteří mnoho let přede mnou na znamení z křižníku Aurora se dali do pohybu. Když dobili Zimní palác, zadrželi ministry klepající se strachy, že budou zastřeleni, ale oni je nezastřelili. Jen žádali čestné slovo, že nepůjdou proti revoluci a pustili je domů. Nechali je obléknout kožešinové kabáty a udělali jim špalír. Tak tito revolucionáři chápali vítězství. Nevraždit, zbytečně nezabíjet, vždyť přece nastává rovnost mezi lidmi. Když později je povolali k odražení Krasnova, šli opět s puškami bránit své ideje. Tentokrát už bylo mnoho mrtvých a raněných. Ne vinou těch revolucionářů z náměstí. A pak, když všem nabízeli mír bez anexí a kontribucí, vtrhla do jejich země intervenční vojska, aby jejich touhu po rovnosti utopila v krvi. Stejně jako kdysi Thiers se svými versailleskými žoldáky za pomoci Prušáků u Paříže pacifikoval Pařížskou komunu. Mír totiž nebyl cílem bílých armád, cílem demokratické vlády, jak je ta Kerenského nazývána nyní. Ale opravdu skutečný demokrat toho druhého chce, má-li jinou pravdu, zničit a zabít? Jen pro moc a vládu, pro peníze a požitky? Ne, takové lidi nemohu nazvat demokraty. Ani ti Kerenského vojáci válčící pod demokratickou orlicí, ani ti monarchisté proklamující svou věrnost carovi Mikulášovi, nebyli demokraté. Nepřijali nabídku míru, protože sovětská vláda nabídla ještě víc, co rozohnilo oponenty. Nabídla půdu milionům bezzemků, a tudíž těm dosud mocným sebrala i moc nad vesnicemi, polnostmi, jezery i řekami, nad celou zemí. A to byl ještě větší zločin než ona nabídka míru. Proto mír byl okamžitě pošlapán a do země vtrhly intervenční armády, aby za pomoci Děnikina, Kolčaka a Gajdy převálcovali Rusko. Nepřeválcovali, ale zůstala za nimi spoušť, kterou desetiletí bylo nutné odstraňovat.

Dnes Velká říjnová revoluce je spojena s nenávistí. Nenávistí mocných, v jejichž službách desítky novinářů a ideologů dneška se snaží ji pošpinit. Mohou se však snažit, jak chtějí. Dali si příliš těžký úkol. Říjen byl totiž velkým znamením, které i do budoucna bude ukazovat cestu. Cestu, že je možné dosáhnout rovnosti. Jen je nutné se vyvarovat chyb, jichž se dopustila společnost, jež se pokusila vytvořit první skutečnou zemi rovnosti, svobody a bratrství.

Haló noviny, 7. listopadu 2006, Jaroslav KOJZAR

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *