Kdo byl Lev Davidovič Trockij ? (2)

Právem můžeme soudit, že Lev Davidovič Trockij (1879—1940) nebyl v letech své aktivní stranické činnosti (1917—1924) nepřítelem revoluce a socialismu. Už tehdy byl však nepřítelem Stalina.

 

 

Den smrti nepřítele je dnem vzpomínání … Stalin vstal od stolu, prošel se po pracovně a vzal svazek Trockého časopisů nazvaných „Bulletin opozice“. Našel páté číslo z roku 1938, otevřel ho na stránce, kterou si kdysi založil, a vstoje se začetl do Trockého úvodníku. Ne každý se dokáže vrátit k výrokům, jež ho urážejí a hanobí. Stalin to dovedl. Jak četl, vzrůstala v něm nenávist.

 

 

„A co Stalin, ještě se poťouchle usmívá? Fašismus jde od jednoho vítězství ke druhému, a hlavní pomoc přitom nachází … ve stalinismu. Na dveře Sovětského svazu buší strašné válečné nebezpečí, ale Stalin si zvolil tuto chvíli k tomu, aby podlomil armádu … Přijde čas, kdy nebude soudit on, ale kdy dějiny budou soudit jeho…" Stalin časopis prudce zavřel: Cožpak by někdo věřil takovému blábolení?

Dělalo mu dobře, když si připomněl, jak Trockij na plénu v říjnu 1927 naposledy vystoupil jako stranický činitel. Nachýlený nad tribunou předčítal spěšně svůj projev a snažil se překřičet hluk v sále. Nebylo ho moc slyšet, byl přehlušován výkřiky „Pomluvy!", „To je lež!", „Žvásty!" apod. Trockij pospíchal, aby stačil přečíst všechno, co měl napsáno: o oslabení revolučního ducha ve straně, o nadvládě aparátu a vzniku „vládnoucí frakce", která vede zemi k thermidorské degeneraci… Později tyto myšlenky opakoval v prvním čísle německého časopisu „Fahne des Komunismus“ z roku 1929: „To, co dnes existuje v Sovětském svazu, je diktatura byrokracie strany a sovětů, téměř nadtřídní režim …" Avšak tehdy, na plenárním zasedání, Trockého slova k radosti generálního tajemníka nenašla odezvu.

Pokus uspořádat k 10. výročí Října demonstraci stoupenců Trockého byl provokací, jež ho izolovala od strany. Stalin už podnikl „příslušná" opatření. Milice rozehnala skupiny trockistů, nesoucí portréty svého vůdce. Když chtěl Trockij na náměstí Revoluce promluvit k zástupu demonstrantů směřujících na Rudé náměstí, snesla se na něj sprška kamenů. Vytloukli mu okna u vozu. Trockij konečně pochopil, že mu Stalin vykázal místo na smetišti dějin.

V době Trockého exilu v Alma-Atě ve Střední Asii se jeho stoupenci pokusili zorganizovat protestní akci. Stalin však z Kremlu vývoj událostí pozorně sledoval a vydával strohé příkazy: „S nikým se nemazlit! Žádné ústupky! Stoupence izolovat! Rychle a bez průtahů!"

O několik let později řekl svým spolupracovníkům: „Udělali jsme tenkrát dvě chyby. V žádném případě jsme ho neměli pustit do ciziny … A za druhé: kdo mu dovolil vyvézt tolik papírů?"

Zatímco si Stalin upevňoval svou osobní moc, Trockij putoval po světě. Princovy ostrovy v Marmarském moři, Francie, Norsko a nakonec Mexiko.

Už za pobytu v Norsku v roce 1936 napsal knihu „Zrazená revoluce“ (Predannaja revoljucija). V ní uvedl, že kolem Stalina jsou lidé — on to ví — kteří jeho politiku nesdílejí (Trockij byl přesvědčen, že se Stalin dlouho neudrží, domníval se, že jeho intelektuální slabiny, nekulturnost, přehmaty, hrubost a lstivost jsou natolik zjevné, že nutně musejí podnítit opozici; Trockij se znovu — pokolikáté už? — mýlil). Předvídal, že jakmile Německo rozpoutá proti SSSR válku, Stalin se nevyhne porážce.

Generální tajemník jedním dechem přečetl překlad pořízený v jediném výtisku speciálně pro něj. Jak obracel stránky, kypěla v něm žluč. Dospěl k dvojímu rozhodnutí, jež v něm zrálo už dlouho. Za prvé je třeba Trockého odstranit z politické scény, za druhé je nutné rozhodně a definitivně odstranit všechny, kdo by mohli případně ohrožovat Stalinovu osobní moc.

Jako varovné memento mu v mysli vytanut takzvaný Bljumkinův případ, na který se už málem zapomnělo. Eser (2) J. G. Bljumkin zabil v roce 1918 německého velvyslance v Rusku hraběte Wilhelma Mirbacha, aby překazil uzavření míru s Německem. Posloužilo to jako signál ke vzpouře levicových eserů proti sovětské moci. Vzpoura byla potlačena a Bljumkin byl odsouzen k trestu smrti zastřelením.

Tehdy se však do celého případu vložil Lev Trockij a odsouzení k smrti bylo nahrazeno „odpykáním trestu v bojích na obranu revoluce". Bljumkin sloužil dlouho v Trockého štábu a poté přešel do orgánů Státní politické správy.

V roce 1929 Bljumkin při návratu z Indie do Sovětského svazu přes Konstantinopol zajel na Princovy ostrovy, kde se setkal s Trockým. Když se vrátil do vlasti, byl zatčen: buď ho sledovali v Turecku, když nastoupil na loď plující k Princovým ostrovům, nebo se před někým v Moskvě neopatrně zmínil o svém setkání s Trockým. Po krátkém soudu byl Bljumkin zastřelen. Podruhé se už na odsouzence k smrti štěstí neusmálo.

Od chvíle, co vyšla Trockého kniha „Zrazená revoluce“, neměl Stalin klid: snad opravdu ho obklopují lidé, jako je Bljumkin, kteří dostávají instrukce od Trockého. Vždyť zabili i Mirbacha …

Kolik jich je? Kdo jsou? Kam až sahají prsty nenáviděného vyhnance? Stalin se bál a Trockého k smrti nenáviděl…

Boj proti Trockému dal Stalinovi vhodnou záminku k tomu, aby „jednou provždy" skoncoval se všemi, kdo kdykoliv nesdíleli jeho — Stalinovy — názory. Začaly „trockistické" procesy s významnými státními a stranickými činiteli…

V odpověď na to Trockij vydal v roce 1937 knihu „Stalinovy zločiny“ (Prestuplenija Stalina) a v roce 1938 v interview oznámil, že začal pracovat na knize se stručným názvem „Stalin“. Byl si vědom toho, že se vystavuje smrtelnému nebezpečí? Zřejmě ano. Jedna jeho brožura z té doby se také jmenuje „Riskuji svůj život“ (Ja riskuju svojej žizňju).

Trockistické organizace získaly pro vyhnance v Mexiku velký dům ve městečku Coyoacan. Dům, obklopený vysokou ohradou s pozorovatelnou, byl opravdovou pevností. Dveře byly pobity plechem, budova měla signalizační zařízení a stráž byla vyzbrojena kulomety. Trockého neustále střežilo nejméně deset policistů a zvláštních agentů. Nosil dokonce neprůstřelnou vestu; oblékal ji pokaždé, když vycházel ven.

Na Trockého byl spáchán atentát dvakrát. Poprvé 24. května 1940. Brzy ráno skupina neznámých lidí v policejních uniformách odzbrojila stráž a zaútočila na dům, kde Trockij bydlel s manželkou Nataljou Sedovovou a svým vnukem. Podařilo se jim však schovat za postel v rohu pokoje. Na místě, kde stáli krátce předtím, zůstaly desítky děr po kulkách. Útočníci stříleli i na zavřené místnosti.

Trockému, jeho ženě ani vnukovi se nic nestalo. Každý další den života potom přijímali jako dar osudu. Věděli už, že se na ně podniká nemilosrdný lov. Policista, jehož mexické úřady poslaly případ vyšetřit, se zeptal:

„Podezírá snad pan Trockij z tohoto atentátu nějakou konkrétní osobu?"

„Samozřejmě," odpověděl dotázaný. „Původcem útoku je Josif Stalin …"

Vrah byl ovšem dávno nablízku. Vstoupil do domu Trockých už v roce 1939 jako Jacques Mornard, přítel americké trockistky Sylvie Agelofové, jedné z Trockého tajemnic. Mornard, který působil ve filmovém byznysu, se v podnikatelských kruzích před stavoval také jako Frank Jacson. Znal se i s Trockého blízkými přáteli Alfredem a Margaritou Rosmerovými, což mu usnadnilo přístup k pečlivě střeženému coyoacanskému vězni. Jacson si získal Trockého důvěru. Často zaváděl řeč na to, že je mu Trockého postoj „sympatický", oceňoval „silné osobnosti" a „tvrdou ruku". Jak později vzpomínala Trockého žena, měl její muž dokonce podezření, zda tento podnikatel není fašista.

Jednoho dne v půlce srpna 1940 požádal Jacson Trockého, aby mu pomohl opravit jeho článek. Trockij mu k tomu řekl pár připomínek. V úterý 20. srpna večer Jacson s opraveným článkem vstoupil k Trockému do pracovny. Ten seděl u stolu a pracoval na rukopise knihy „Stalin“. Jacson, vlastním jménem Ramon Mercader, později vylíčil událost takto: Vešel prý, „položil plášť na židli, nepozorovaně zpod něj vytáhl cepín, přivřel oči a vší silou jím zasáhl čtoucího Trockého do hlavy". Jak později řekl Jacson před soudem, „oběť vydala děsivý, hrůzný, pronikavý výkřik; budu ho slyšet do nejdelší smrti". Trockij byl v agónii celou noc a den.

Svou hořkou číši vypili do dna i členové obou rodin Lva Trockého. Jeho první žena Alexandra Sokolovská a její dvě dcery Zinaida a Nina, stejně jako jejich manželé byli nadšenými stoupenci trockismu. Za příslušnost k „rodu nepřátel" jim všem byla vyměřena nelítostná odplata — smrt.

Trockého druhá manželka, Natalja Sedovová, také začínala jako revolucionářka. Byla svému muži neustále po boku, když postupoval v letech revoluce i občanské války nahoru, i když se pak museli protloukat cizinou. Z druhého manželství měl Trockij dva syny. Starší, Lev, byl vždy s otcem, stal se aktivním trockistou a zemřel za záhadných okolností v Paříži, poté, co už byl otec vyhnán ze Sovětského svazu. Mladší syn Sergej odešel z domova ještě v době, kdy rodina Trockých žila v Kremlu. Prohlásil, že „se mu politika protiví", a věnoval se plně vědě. Odmítl s otcem odjet do vyhnanství, ale byl „synem Trockého", a proto ho samozřejmě nečekalo nic dobrého. V lednu 1937 se v Pravdě objevil článek s názvem „Trockého syn Sergej Sedov se pokusil otrávit dělníky“. Sergej Sedov, jenž v té době pobýval ve vyhnanství v Krasnojarsku na Sibiři, byl prohlášen za „nepřítele lidu".

Natalja Sedovová přežila svého muže o třináct let — zemřela ve stejném roce jako Stalin. Někteří vzdálení příbuzní Lva Trockého zlou dobu přečkali a žijí dnes v Moskvě. Z pochopitelných důvodů si však změnili příjmení.

Trockij si říkal „občan planety bez pasu a víza". Patří mu i tento výrok:

„Lenina vezli v zaplombovaném vagóně přes Německo. Mě navzdory mé vlastní vůli převezli na lodi Iljič do Konstantinopolu. Proto své vypovězení nepovažuji za poslední slovo v historii." Snažil se hrát úlohu „druhého génia" po Leninovi. Neuvědomil si ovšem, že dějiny si samy poroučejí ve svém chrámu, kde se podle Homéra „někdy rodí božští démoni, měnící se ve zlé duchy".

Stalin si zapálil dýmku. Psal se rok 1940. Před necelým rokem začala druhá světová válka. Přiblížila se až k Sovětskému svazu. Trockij už Stalina nezajímal.

(1) Menševismus — proud v ruské sociální demokracii. Vznikl v roce 1903, poté, co se odpůrci Leninových zásad výstavby strany nového typu na II. sjezdu SDDSR ocitli při volbách do ústředních orgánů strany v menšině. (Pozn. red.)

(2) Eser – člen strany socialistů-revolucionářů (SR). (Pozn. red.)