Volby a peníze

Před několika týdny zemřel americký fejetonista Art Buchwald. Od malička jsem si schovával jeho články. Vtipně komentovaly americkou realitu. Pokud by vám jeho fejetony, staré až 30 let, něco připomínaly, není to podobnost čistě náhodná. To, co kritizoval, se pomalu přesunulo i k nám.

 

 

Jedním z velkých problémů našich amerických voleb jsou peníze. Většina prezidentských kandidátů odstoupila jen proto, že jim vyschl pramen. Můj přítel Maccabee je proto velmi rozezlen a viní z toho naše spojence.

„Kdekoliv mají v zahraničí nějaké volby, Spojené státy dávají tamním politikům peníze. A proč oni nám nedávají peníze, když máme u nás volby?"
„To máte tak, příteli, to je nezákonné."

„Jenže nezákonné je to i v jiných zemích a přece se zdá, že to CIA nepřekáží ve financování kdejakých voleb. Podívejte se na Itálii. CIA nacpala milióny dolarů do italských voleb. Bylo by logické, aby Itálie projevila trochu vděčnosti a jako protihodnotu dala našim politikům nějaké peníze. Konec konců, přátelství přece není jednosměrná ulice."

„Domnívám se, že to snad dobře chápete," poznamenal jsem, „důvody, pro které podporujeme italské politiky spočívají v tom, aby se tato země nestala komunistickou. Je přece v našem zájmu dohlédnout na to, aby se k moci nedostala nesprávná vláda. Itálie se však u nás nemá čeho bát, bez ohledu na to, která strana vyhraje a tak její tajná služba nemusí korumpovat ani jednoho z kandidátů na prezidentství."

„To je jen výmluva. Myslím, že Italové nám prostě nechtějí dávat peníze. Nechtějí dát na naše volby ani zlámanou grešli. Všichni jejich politikové vědí jak od nás dostat peníze. Ale když bota tlačí někoho jiného a náš kandidát je švorc, tváři se jako by to neviděli. Myslím, že by se měl vydat zákon o tom, že se nebudeme vměšovat do voleb v těch zemích, které se nebudou chtít vměšovat do našich."

„To by nebylo fair," odvětil jsem Maccabeemu. „Většina těch politiků, kterým jsme v zahraničí pomáhali, vzala si peníze od CIA s podmínkou, že je nebudou muset vracet. Jak bychom to vypadali před takovým zahraničním diktátorem, kdybychom za ním přišli a řekli mu: „Podívej se, my jsme tě dostali na tohle místo, teď je řada na tobě, abys nám dal nějaké peníze na to, aby se jeden z našich dostal do úřadu.’"

„A co by na tom bylo špatného?" zeptal se Maccabee. „Podívejte se, co jsme udělali v Chile. Umožnili jsme několika neznámým důstojníkům, aby se v zemi uchopili moci. Bez našich prachů by to nikdy nebyli dokázali. Teď jsou na koni. Mohli by projevit trochu vděčnosti a financovat naše prezidentské volby v letošním roce."

„Ale to by nebylo dobré," protestoval jsem. „Kdyby Chile financovala naše prezidentské volby, bylo by to zasahování do našich vnitřních záležitosti. Copak to nechápete?"
„Ale my do jejich vnitřních záležitostí zasahujeme. Vsadím se s vámi, nikde ve ´svobodném světě‘ nebyly žádné volby, aby se Spojené státy nebyly pokusily strčit tam nějaké peníze. Já proti tomu nic nemám. Mně jde jen o to, aby platilo pravidlo: něco za něco. Když jsme jim pomáhali při zvolení, ať také oni pomůžou našim při volbách. Vždyť k tomu jsme přece spojenci."

„Víte, nejhorší na tom je to," vysvětlil jsem Maccabeemu, „že jejich tajné služby nemají peníze na rozdávání jako CIA. Milión dolarů na podplacení našeho politika, to jsou pro ně velké peníze!"

„Na takový argument vám nenaletím," odtušil Maccabee. „Víte co si myslím? Většina našich takzvaných přátel se čerta stará o naše volby. Ano, pochopitelně o nich hovoří, ale kdyby šlo o to vydat nějaké peníze na to, o čem hovoří, dělají, jako bychom vůbec nebyli na světě. Spojené státy jsou nejvelkorysejší zemí světa. Čehokoliv se nějakému zahraničnímu politikovi zachce, hned to bez problémů dostane. Když ale nějaký náš politik potřebuje peníze, ani jeden zahraniční agent za nim nepřijde s otázkou: ,Mohl bych pro vás něco udělat?‘ — Povídám vám, mají vás za pitomce."

„Mrzí mě, že si to myslíte, příteli," řekl jsem mu rozmrzele.

„Vždyť nejsem sám," vyhodil svůj trumf. „Milióny Američanů jsou už otráveny z toho podplácení cizích politiků a hlavně z toho, že z toho máme starou belu."

ART BUCHWALD (1974)