KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (13)

Dějiny píší vítězové.

Jiné okolnosti radikalizovaly americké neokonzervativce. Projekt „velké společnosti", s nímž přišel v polovině 60. let prezident Lyndon Johnson, sliboval Američanům nový a lepší svět". Avšak „zakrátko zanikl v nejhorších nepokojích, jaké kdy Amerika zažila". To nahrálo silám pro něž „sama myšlenka individuální svobody vedla leda k růstu kriminality a užívání drog". Jejích mluvčími byli původně docela liberální publicisté – Irving Kristo), Daniel Bell a někteří další. Ovšem jejich myšlenkovým guru se stal Leo Strauss (1899-1973) – „politický teolog", jehož z Německa vyhnaly Hitlerovy rasové „zákony" a po několika jiných angažmá v Británii a USA přednášel na Chicagské univerzitě od konce 40. do konce 60. let. Dokonce i Alfons Sollner ze Svobodné berlínské univerzity – autor zřejmě jediného u nás vydaného profilu Leo Strausse napsaného se vší akribií katedrového šosáctví – ho neváhá označit za „apokalyptického fundamentalistu", který je nejen antikomunistou, ale kritikem zprava „úplně všech současných režimů". „Mytologem tradic" a pro leckoho také „antidemokratického elitářství" a „renesance politického iracionalismu". Jako „charismatický zastánce teutonské učenosti", píše Sollner, dovedl kolem sebe „seskupit víceméně uzavřenou obec „straussiánů"." Už na Chicagské univerzitě, uvádí dokument BBC, k nim patřil například Paul Wolfowitz. Rumsfeldův náměstek v Pentagonu a jeden z klíčových exponentů „strany války" v americkém vedení byl, jak známo, Bushem mezitím dokonce nominován za šéfa Světové banky. Mezí dalšími ze „chicagských straussiánů" uvádí BBC i Francise Fukuyamu, autora „teorie konce dějin", jenž prý nastává s „vítězstvím Západu ve studené válce".

„Straussiány" podle BBC vždy spojovalo přesvědčení, že „sama víra v individuální svobodu… má na svědomí chaos podkopávající morální rámec, který drží společnost pohromadě". Kladli si ambiciózní cíl: „obnovit mýtus Ameriky jako unikátní země, jejímž údělem je zápas se zlem ve světě. V tomto pohledu byl zdrojem všeho zla protivník Ameriky ve studené válce: Sovětský svaz… Věřili, že právě tím nejenže lidem dají nový smysl a účel života, ale zároveň rozšíří dobro demokracie po celém světě." Tomuto světovému názoru se stal překážkou – dokonce i bezskrupulózní politický realismus Henryho Kissingera: „Neboť svět bez strachu nebyl tím, který potřebovali neokonzervativci pro svůj projekt. Proto se rozhodli rozbít i vizi Henryho Kissingera. Příležitost, na niž čekali, přišla s narůstajícím kolapsem americké politické moci, a to jak v zahraničí, tak doma. Porážka ve Vietnamu a rezignace prezidenta Nixona v důsledku Watergate vedly ke krizi důvěry v americkou politickou třídu. A právě tohoto momentu využili neokonzervativci. Spojili se s pravicovým křídlem nové administrativy Geralda Forda. Jedním z nich byl Donald Rumsfeld, nový ministr obrany. Dalším byl Dick Cheney, šéf aparátu Bílého domu. Začali vystupovat s proslovy, že Sověti ignorují smlouvy o omezení zbrojení připravené Kissingerem a že tajně vyrábějí zbraně s cílem zaútočit na Ameriku. I CIA a ostatní agentury, mající za úkol Sovětský svaz nepřetržitě sledovat, prohlašovaly, že toto vseje čirá fikce – a že v Rumsfeldových teoriích není ani zrnko pravdy." Na kameru BBC to potvrdil i Melvin Goodman, šéf divize CIA pro Sovětský svaz v letech 1976-1987: „Rumsfeld vyhrál ve velice, velice ostré politické bitvě, k níž došlo ve Washingtonu v letech 1975 a 1976. A teď chtěli Rumsfeld a někteří další lidé, jako Paul Wolfowitz, za odměnu získat také odpovídající slovo v CIA. Považovali za své poslání vytvářet mnohem ostřejší pohled na Sovětský svaz a na to, jak hodlá vést a vyhrát jadernou válku."

Podařilo se jim prosadit ustavení tzv. Týmu B, do jehož čela byl postaven „známý kritik a historik Sovětského svazu Richard Pipes… přesvědčený, že ať už Sověti říkají oficiálně cokoli, jejich tajným cílem je zaútočit na Ameriku a dobýt ji". Dalším vedoucím Činitelem týmu by l Paul Wolfowitz. „Tým B zahájil revizi všech údajů CIA o Sovětském svazu." Poněvadž však potvrzovala, že „nové nebezpečné zbraňové systémy… vůbec neexistují", „Tým B z toho vyvodil, že je Sověti vyvíjejí natolik sofistikovaně, zeje ani nelze detekovat". Jelikož například „neexistoval sebemenší důkaz o tom, že by tehdy sovětské ponorky disponovaly moderními prostředky ochrany na akustické bázi, přísel Tým B s tvrzením, že Sověti ve skutečnosti vyvinuli nový systém na jiném než akustickém principu, který nelze odhalit…"

Na kameru Dr. Anně Cahnová, jež působila v letech 1977-1980 v americké Agentuře pro kontrolu zbrojení a odzbrojení: „Řekla bych, že to byla úplně všechno jenom fantazie. Mám na mysli třeba to, že když se zaznamenaly radary v Krasnojarsku, hned se udělal závěr ‚Jsou to laserová děla!‘, ačkoli tam nic podobné nebylo. Vzali dokonce ruskou vojenskou příručku, jež by se v překladu jmenovala ‚Umění vítězit‘ (Art of Winning) a do výstupů Týmu B ji zařadili v překladu ‚Umění výboje´ (Art of Conquest)… Nemyslím si, že by byla pravda cokoli z toho, s čím Tým B tehdy přicházel." Právě takováto „dramatická bitva mezi dobrem a zlem", pokračuje dokument BBC, „byla oním typem mýtu, jaké Leo Strauss vštěpoval svým žákům coby to, čeho je nezbytně třeba k záchraně země před morálním úpadkem…Neokonzervativcům se podařilo vytvořit zjednodušenou fikci – vizi Sovětského svazu jako epicentra zla ve světě a Ameriky jako jediné země, která je s to svět zachránit. Tato přízračná vize se pro neokonzervativce stala odrazovým můstkem k obrovské moci a vlivu." K tomu, jak si všímá i dokument britské veřejnoprávní televize BBC, se hojně užívalo i „svědectví disidentů". Přímo v pořadu to ilustruje mj. záběr Alexandra Solženicyna, jak se v 70. letech se zachmuřeným výrazem v tváři obrací k americkým televizním divákům: „Jsme svědky koncentrace všeho zla a nenávisti k humanitě. Jsou smrtelně odhodlánv napadnout vaši společnost. Budete snad opravdu čekat se založenýma rukama, až budou muset mladí Američané pokládat své životy na hranicích vašeho kontinentu?"

„V roce 1981 se v Americe ujal moci Ronafd Reagan… Předák Týmu B Richard Pipes se stal jedním ze Šéfů Reaganových poradců Neokonzervativci uvěřili, že právě teď dostali šanci uskutečnit svou vizi o revolučním poslání Ameriky – a agresivně využít její moci jako síly světového dobra v zápase za zničení Sovětského svazu." Richard Pipes pak na kameru vysvětluje, že potřebnou dávku fundamentalísmu zpočátku postrádal sám Ronald Reagan. Když chtěl se sovětským vedením vést normální dialog, musel jsem ho, uvádí Pipes, od toho vší silou zrazovat:

„Takhle by to nešlo, pane prezidente! Musíte je donutit ke změně systému.
Trvalo mu to dost dlouho, než se s tím dokázal vyrovnat." Sám dokument BBC se právě v tomto kontextu dostává i k tématu, jež znovu nebývalé oživil vývoj v posledních letech: „Aby prezidenta přesvědčili, začali neokonzervativci aranžovat doklady o tom, že sovětská hrozba je ještě mnohem větší, než jak ji dosud kdo stačil ukázat, Tým B nevyjímaje. Mělo se demonstrovat, že velká část terorismu a revolučních hnutí ve světě je ve skutečnosti součástí tajné sítě, koordinované z Moskvy s cílem ovládnout svět. Hlavním hlasatelem této verze byl jeden z předáků neokonzervatismu na postu zvláštního poradce ministra zahraničních věcí USA. Jmenoval se Michael Ledeen a byl pod silným vlivem knihy ‚Síť teroru‘, která šla tehdy na dračku." Po letech a přímo na kameru BBC k tomu Ledeen říká sám: „Všechno to vyvrátila CIA… Ta nikdy nevěřila, že Sovětský svaz je hybnou silou mezinárodní sítě teroru. Vždy měla za to, že teroristické organizace jsou tím, co o sobě říkají samy: lokálními skupinami, jež se snaží pomstít hrůzné zlo, které se lidem děje, nebo napravit děsivé sociální podmínky a věci tohoto typu."

Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005