Demokracie a jaderné zbraně (5)

rusgpPOLITICKÁ KONTROLA ZE STRANY STÁTNÍHO VEDENÍ

Kontrola shora, které chybí demokratická základna, garantuje sice politickou loajalitu generality, dovoluje však politickým špičkám hrát reálnou úlohu ve vojenské politice a výstavbě ozbrojených sil pouze stanovením celkových maximálních prostředků, vyčleněných na obranu, nebo ve funkci arbitra, pokud se resorty nedohodnou na pracovní úrovni. Vždyť bez alternativních variant vojenské politiky, které se zpracovávají nezávislým expertním společenstvím a projednávají parlamentem, politické vedení dostává pouze jediný názor, odsouhlasený na nižších úrovních vojenské a vojenskoprůmyslové byrokracie, a je schopno ho korigovat pouze okrajově.

Hlava státu přece nemůže být odborníkem ve všech oblastech, zejména v tak složitých a speciálních, jako je současná obrana a jmenovitě jaderná politika. Je nucen se opírat o mínění svých podřízených. Avšak v podmínkách utajení, bez široké diskuse v parlamentu, tisku, v nezávislých vědeckých institucích, jsou vojenské resorty vždy schopny „protlačit“ svou linii skrz úzký okruh nejbližších pomocníků hlavy státu, tím spíše, že mnozí z nich přicházejí právě z těchto resortů.

Není to však zcela normální způsob formování vojenské politiky? Vždyť pokud v nejvyšší „silové“ byrokracii, resortních vědeckovýzkumných ústavech a obranném průmyslu pracují odborníci, proč by nešlo plně se na ně spolehnout?

Zkušenosti dokazují, že takový přístup je od základu chybný, a to nejen pro oblast vojenské politiky, ale v aplikaci na libovolnou oblast státní politiky demokratické země. Postoupit všechno strukturám výkonné moci nelze, protože velice často hájí resortní, nikoliv celonárodní zájmy a špatně koordinují mezi sebou svou činnost. Je naprosto chybné myslet si, že byrokracii tvoří převážně lidé nekompetentní, vedení zlými úmysly. Problém je jinde: v mocných byrokratických organizacích je každý člověk nucen buď se přizpůsobovat resortním zájmům, nebo rychle odejít.

Celonárodní zájmy, na rozdíl od resortních, musí formulovat jak vedení státu v osobě prezidenta, tak parlament, který je povolán reprezentovat priority všech sociálních skupin společnosti. Může se to však realizovat ve sféře obrany a jaderné politiky za podmínek, že vojenské informace zůstávají vesměs tajné a nezávislá hodnocení a návrhy chybí, že výkonné resorty jsou monopoly a vystupují s jednoznačnými propozicemi bez alternativ, které nelze kritizovat, ani korigovat? Odpověď je zřejmá, stejně tak zřejmá je i nevyhnutelnost chyb, z nichž některé mohou vážně poškodit bezpečnost a ekonomiku země.

Příkladů je dost. V letech 2000-2001 v rámci přerozdělení prostředků na síly obecného určení (SOU) bylo rozhodnuto o významném jednostranném omezení výdajů na ruské SJS, včetně omezení výdajů na jejích hlavní součást – pozemní rakety a redukce základního programu jejich modernizace, pozemních mobilních MBR „Topoľ-M“. Tento systém vzhledem ke svým technickým charakteristikám je nejvíce stabilizující a pružně adaptovatelný na měnící se strategickou situaci. Navíc žádná z mocností nemá a v dohledné době ani mít nebude nic podobného.

Výsledkem bylo, že situace SOU se nijak nezlepšila, vzhledem k přešlapování na místě v otázce vojenské reformy, kdežto strategickému jadernému zastrašování byla zasazena citelná rána. Pokud tato politika bude pokračovat (a prozatím nemáme žádné oficiální zprávy o tom, že by mohla být změněna), pak za 10-15 let bude 90% ruských SJS zranitelných v místech rozmístění v případě hypotetického odzbrojujícího úderu USA, Velké Británie, Francie a možná i Číny. Je pravda, že pravděpodobnost, že tyto země napadnou Rusko, je velmi malá, avšak strategická stabilita bude ohrožena se všemi důsledky, které z toho plynou.

Vzhledem k zranitelnosti SJS bude Rusko nuceno stále více spoléhat na koncepci odvetně vstřícného úderu. Spoléhat na ni je však stále nebezpečnější vzhledem k oslabování uskupení družic včasného varování, a ke skutečnosti, že většina pozemních raketo-lokačních stanic (RLS) zůstala na území SNS (z nichž téměř všechny chtějí vstoupit do NATO). Tento problém nabývá na závažnosti v situaci, kdy se raketo-jaderné zbraně ve světě dále šíří a vzrůstá pravděpodobnost náhodných nebo provokačních vypuštění raket z různých směrů.

Některé negativní důsledky rozhodnutí z let 2000-2001 se projevily vzápětí. Tak USA okamžitě ztratily zájem o pokračování jednání s RF o omezení strategických zbraní, byla odepsána Smlouva o omezení strategických útočných potenciálů, Smlouva START-2 (ratifikovaná Ruskem v roce 2000), a také rámcová Smlouva SALT-3 (podepsaná v roce 1997).

Rusko se pokusilo zpětně napravit situaci tím, že koupilo od Ukrajiny zastaralé rakety, umístěné v silech, a bombardéry, prodloužilo dobu využití těžkých MBR (rovněž umístěných ve zranitelných silech). Znamenalo to značné dodatečné výdaje, ale minimální efekt z hlediska strategické stability. Potom bylo oznámeno, že se v Rusku vyvíjí „zázračná“ zbraň – rakety s klouzavou a manévrující hlavicí pro proražení protiraketové obrany (PRO), ale ani to na Američany nezapůsobilo. Je to pochopitelné. Pokud se kupuje 4-6 MBR „Topoľ-M“ za rok, dá se předpokládat, že i počet nových zbraní nebude velký, vždyť nevyhnutelně budou mnohem dražší a navíc je bude nutné ještě odzkoušet, zajistit jejich výrobu a dlouhou životnost. (Jelikož jsou určeny proti USA, nesmí být zranitelné odzbrojujícím úderem.)

Je pravda, že díky duchu spolupráce, který se vytvořil mezi Ruskem a USA po událostech z 11. září 2001, Moskva a Washington uzavřely v květnu 2002 Smlouvu o SÚNP. Ta však málo ovlivní objektivní proces strategické destabilizace, protože žádným způsobem neomezuje žádnou ze stran. Navíc je dosud spíše dohodou o záměrech, protože nejsou stanovena pravidla, jak se počítají nálože, nejsou stanoveny procedury likvidace zbraní, ani grafikon omezení, ani podmínky kontroly plnění. Smlouva stanoví například, že maximální počet bojových náloží, které musí zůstat k použití každé země za 10 let po ratifikaci, je 1700-2200 jednotek. O jaké nálože jde a jak je započítávat v uvedených maximálních mezích? Výše uvedené instrumentárium, obvyklé pro takovéto dohody, neexistuje. Pravda, do r. 2009 si zachová platnost režim kontroly podle Smlouvy SNV-1, ten však dovolí disponovat informacemi o amerických JaS, nikoli o tom, jak Spojené státy plní Smlouvu o SÚP.

Zdálo by se, že právě Rusko jako země, stále více zaostávající za USA co do úrovně rozvoje JZ, která má oslabené síly obecného určení, musí projevovat zvýšenou aktivitu v této otázce s tím, aby využitím zainteresovanosti USA na spolupráci v mnoha ostatních mezinárodních záležitostech zajistilo přijatelnou jadernou bilanci. Nikoli, ruská politika demonstruje udivující pasivitu. Smlouva o SNP 2002 přece jen není naplněna právním a technickým obsahem, média a Ministerstvo obrany nepředkládají žádné zkoordinované nové návrhy a dokonce téměř nekritizují destruktivní americkou linii, i když kurz Washingtonu v oblasti jaderných zbraní byl podroben (a je podrobován) přísné kritice jak v samotných USA, tak i v Západní Evropě a v OSN, a v průběhu Sedmé konference členských zemí Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (SNJZ), která se konala v New Yorku v květnu 2005.

Je velmi pravděpodobné, že kdybychom měli demokratickou kontrolu a evidenci ve sféře jaderné politiky, jakož i širší možnosti přístupu veřejnosti a odborníků k příslušným otázkám, podařilo by se podobným chybám a následným výdajům vyhnout.
Druhý příklad. Ze všech velmocí je právě Rusko nejzranitelnější vůči hrozbám, vycházejícím ze šíření jaderných zbraní a raketových technologií – vždyť téměř všechny nové a potenciální země s jadernými raketami se rozkládají buď po obvodu ruského území, nebo tak, že se ruské území ocitá v mezích, které jsou pro ně dosažitelné. A co je ještě horší, šíření jaderných zbraní vytváří nejpříznivější podmínky pro zpřístupnění JaZ mezinárodním teroristům, jejichž seskupení provádějí vzhledem k RF přímou intervenci na Severním Kavkazu a ohrožují bezpečnost Ruska tím, že vyvíjejí teroristické aktivity v zemích Střední Asie.

V této souvislosti by se Moskva měla stát nejhorlivějším zastáncem posílení SNJZ, režimů a mechanismů nešíření jaderných a raketových zbraní a měla by neustále přicházet s iniciativami v této sféře. K ničemu takovému však nedochází: Rusko jen mdle reaguje na nové koncepce USA a západní Evropy (například Bezpečnostní iniciativa v boji s šířením, odmítnutí vývozu technologií úplného palivového cyklu, závaznost připojit se k Dodatečnému protokolu MAAE z r. 1997, kodex vývozu raketových technologií). Vzniká dojem, že šíření raketových a jaderných zbraní se nás málo dotýká a boj s ním je jen nepříjemná překážka plánů Rosatomu ohledně vývozu jaderných technologií a materiálů. Avšak v tom, co se týká tohoto problému, nachází se veřejnost i parlament země opět v blažené nevědomosti a rovněž nemohou požadovat zásadní korekci státní politiky.
Připomeňme si konečně téma, uvedené na začátku stati: mezinárodní spolupráce v takových sférách, jako zajištění bezpečnosti při skladování jaderné munice a materiálů, likvidace jejich zbytků, demontáž zastaralých atomových ponorek. Je zřejmé, že Západ tím, že poskytuje Rusku pomoc ve výši mnoha miliard dolarů, stará se rovněž o vlastní bezpečnost. Vždyť jestliže se zbraně nebo materiály dostanou do rukou „prahových“ zemí nebo teroristů a dojde k ekologické katastrofě, utrpí všichni.

Na druhé straně se budou USA a ostatní země rovněž muset zabývat problémy likvidace jaderných a chemických zbraní, avšak oni Rusku pomáhají, zatím co Rusko jim nepomáhá. Odtud plynou i rostoucí rozpory ve vztazích, přičemž zdaleka nikoli pouze technického rázu (kamenem úrazu se například stal požadavek ruské strany na zaplacení DPH v souladu s daňovou legislativou, jakož i otázky odpovědnosti za možnou škodu z jaderných zbraní). Výměnou za poskytovanou pomoc požaduje Západ přístup k ruským jaderným objektům (kromě SJS, podléhajících inspekci podle Smlouvy SNV-1), avšak Rusko nic podobného požadovat nemůže, i když jakožto projev dobré vůle USA ruské představitele leckam pouštějí. Navíc vzhledem k tomu, že RF vyvíjí nové jaderné zbraně (včetně strategických, takových, jako ty, které jsou zcela zřejmě zaměřeny na systém protržení PRO), kladou si na Západě otázku: proč odlehčovat finančnímu břemenu Ruska spojenému s likvidací zbraní a umožňovat mu vynakládat větší prostředky na zbraně nové?

Rusko by pravděpodobně mohlo v případě existence demokratické kontroly nad jadernou politikou rozumně odhadnout svoje finanční potřeby na ničení starých zbraní.

Tehdy by se objevila možnost vyčleňovat daleko více peněz na likvidaci a zužitkování zbraní (tato položka je chronicky nedostatečně financovaná již více než desetiletí), a tím odstranit nás tolik obtěžující jednostrannou závislost na cizích zemích. Jestliže však jde o přijímání pomoci, je při tom třeba aktivně jednat o oboustranných opatřeních, zaměřených na rozvoj vztahů vzájemného jaderného odstrašování směrem k partnerství a spolupráci, což může odstranit vnitřní konflikty při součinnosti v této oblasti.
Avšak i zde jsou priority politiky Moskvy neurčité vzhledem k resortní omezenosti a roztříštěnosti procesu utváření státního kurzu, zbaveného demokratické kontroly a evidence.

Pokračování

RUSKO V GLOBÁLNÍ POLITICE • ÚNOR • 2006 – http://www.globalaffairs.cz/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *