Demokracie a jaderné zbraně (4)

DEMOKRATICKÁ KONTROLA NAD ATOMOVOU BOMBOU?

I když, jak již bylo řečeno, lid nerozhoduje o použití JaZ a nepodílí se na jaderné válce, právě on, tedy civilní obyvatelstvo, se stává od samého počátku, na rozdíl od sebevětší konvenční války, cílem ničivých jaderných úderů. Dokonce jestliže si představíme, že tyto údery, v souladu se současnou strategií, budou namířeny na bezprostřední vojenské objekty, řídicí centra a průmyslová střediska, „vedlejší škody“ na civilním obyvatelstvu by činily řádově desítky milionů mrtvých již v prvních hodinách války.

Proto má lid plné právo ovlivňovat jadernou politiku, vždyť v případě konfliktu právě ona určí jeho osud, a to nesrovnatelně radikálněji než veškeré ekonomické, sociální a politické aspekty státní politiky, které jsou tradičně považovány za sféru demokratické kontroly a odpovědnosti. Nutnost demokratické kontroly nad JaZ je tudiž dána samotnou povahou této zbraně.

Druhou příčinou je jeden z podstatných rozdílů mezi jadernými zbraněmi, zejména SJaS, a konvenčními, a to, že jaderné zbraně mají poměrně úzkou škálu možných bojových úkolů a způsobů nasazení. Například úkol strategické rakety nebo letadla je jednoznačný: zasáhnout bodový nebo plošný cíl. Také způsoby použití nejsou příliš rozmanité: hromadný, skupinový nebo jednotlivý start. Úder pak může být preventivní (první), odvetný nebo vstřícný (tj. na základě signálu varovných systémů o raketovém napadení před dopadem nepřátelských střel na cíle). Konvenční letadla, tanky a lodě však mohou být použity pro plnění velmi rozmanitých vojenských a paravojenských (vojenské akce v předválečné, mírové době a operace v lokálních konfliktech – red.) operací.

Technické parametry systémů SJS, kvantita a složení sil do značné míry předurčují způsob jejich použití – přinejmenším proti nepříteli, vyzbrojenému jadernými zbraněmi.

Právě takový protivník je hlavním objektem strategie jaderného zastrašování. Pravděpodobnost jaderného konfliktu se všemi jeho katastrofálními důsledky pak závisí nejen na průvodních politických faktorech, nýbrž i na stupni stability strategického vybalancování sil stran. Stabilitou se rozumí následující: jak silný je stimul pro vedení prvního jaderného úderu (touha zvítězit, minimalizovat ztráty nebo strach z překvapivého útoku nepřítele), který nastartuje jadernou válku.

Právě na tuto stabilitu mají vliv technické charakteristiky, kvantita a složení SJS a jejich systémů řízení a varování. Technické charakteristiky systémů SJaS samozřejmě neurčují způsob jejich použití zcela jednoznačně, ale logicky předpokládají nejefektivnější způsoby bojového nasazení různých systémů.

Již v roce 1990 se Moskva a Washington dohodly, že za stabilizující jsou považovány systémy strategických nosičů, které mají zvýšenou životnost na odpalovacích pozicích a nemají velký počet individuálně cílených bojových hlavic ve vícenásobné hlavicové části. To snižuje jejich použitelnost pro první úder a činí je vhodnějšími pro odvetný úder. Platí to i naopak, čím zranitelnější jsou na odpalovacích pozicích a čím více náloží nesou, tím více ohrožují druhou stranu, lákají k „preventivnímu“ úderu a destabilizují strategickou rovnováhu. Východiskem této logiky je předpoklad, že první úder si musí klást za cíl odzbrojení nepřítele, protože jinak se dostaví drtivá odveta.

Bereme li v úvahu současnou přesnost zaměření a krátkou dobu doletu strategických balistických nosičů, jsou pozemní mezikontinentální balistické rakety (MBR) odpalované ze sil druhé strany spíše nevhodné pro odvetný úder. Vstřícný úder je pak možný pouze v případě, že je k dispozici nanejvýš efektivní systém varování a bojového řízení. Platí to tím spíše, pokud rakety tohoto typu jsou navíc vybaveny vícenásobnými hlavicemi (HVH) a vytvářejí nebezpečí odzbrojujícího úderu proti SJS druhé strany (jako americké MBR MX Peacekeeper nebo ruské těžké rakety RS-20 a rakety RS-18). Vzhledem ke spojení zranitelnosti a úderné síly mohou být využity především pro vedení prvního úderu, a tím doslova provokují protivníka k zasazení preventivního úderu a už tím podrývají strategickou stabilitu.

Balistické rakety ponorek (BRP, angl. SLBM) rozmístěných v mořích, jako třeba Trident-2 s hlavicemi W-88, mají vysokou životnost, ale vzhledem k množství HVH na jedné raketě mohou také vést úder proti nehybným cílům, a proto sehrávají destabilizující úlohu.

Naopak BRPL s menším počtem hlavic HVH s menší ničivou kapacitou, jakými jsou pozemní mobilní MBR s monoblokovou hlavicí nebo několika hlavicemi HVH (ruské BRL RSM-52 na ponorkách projektu 667 BDRM, pozemní mobilní MBR „Topol’“ a „Topol’-M“), je možné považovat za stabilizující, protože mají vysokou životnost a nehrozí odzbrojujícím úderem druhé straně, jsou tedy klasickou zbraní odvetného úderu. Snižují tak pravděpodobnost jaderné války do té míry, v jaké závisí na stavu vojenské rovnováhy.

Dosud se ruští poslanci radují jako děti, když jim oznamují ponechání některých typů jaderných zbraní nebo vytvoření nového typu v Rusku. Vzhledem k tomu, že neumějí zhodnotit přínos různých systémů ke strategické stabilitě a bezpečnosti, vycházejí ze zásady „čím více, tím lépe“.

Ve skutečnosti tato zásada zdaleka neplatí ve všech případech: četné druhy výzbroje znamenají pouhé vyhazování peněz, které by mohly být použity na údržbu nebo zavedení zbraní, které jsou skutečně schopny zvýšit obranný potenciál Ruska.

Informovaná veřejnost a parlament, který si je vědom důležitosti těchto faktorů, jsou schopny ovlivňovat programy zbrojení, strategickou rovnováhu a jejich prostřednictvím i pravděpodobnost vypuknutí jaderné války. Jmenovitě ruští poslanci by to mohli dělat přes rozpočtové výdaje na ty či ony programy, protože na rozdíl od svých amerických kolegů nejsou zmocněni schvalovat zbrojní programy přímo. Jsou-li vojenské informace dostatečně přístupné, mohou zákonodárci využívat výzkumy nezávislých expertů k předkládání alternativních návrhů, založených na chápání všech jejich strategických, politických a ekonomických důsledků.

Třetí okolnost, která vypovídá o prospěšnosti demokratické kontroly v oblasti jaderné výzbroje, je finanční stránka věci. Výdaje na vývoj a udržování jaderných zbraní tvoří malou část ročních výdajů na vojenství, nejvýš 10-15%.

Pokud však vezmeme celý cyklus vývoje, rozvinutí, údržby a konečně zužitkování JaZ po vyřazení z výzbroje, který trvá 20-30 let, pak jde skutečně o obrovské prostředky. Proto racionální využití prostředků v této oblasti vyžaduje demokratickou kontrolu a evidenci, stejně jako jiné významné položky federálního rozpočtu.

Konečně čtvrtým důvodem je to, že politika ve sféře jaderné výzbroje se stala nejdůležitější součástí zahraniční politiky země, jelikož je přímo spojena s jednáními a dohodami o omezování, snižování stavu a nešíření jaderných zbraní. Společnost a parlament se na tom podílí skrz ratifikaci smluv.

Avšak pokud se poslancům nedostává chápání jaderné politiky a schopnosti ji kriticky hodnotit, stává se takové projednávání buď ideologickým střetem (jako v případě sedm let trvajících debat ve Státní dumě o smlouvě START-2), nebo pouhou formalitou (jako v případě Smlouvy o omezení strategických útočných potenciálů z roku 2002).

Pokračování

RUSKO V GLOBÁLNÍ POLITICE • ÚNOR • 2006 – http://www.globalaffairs.cz/