Demokracie a jaderné zbraně (6)
KDO MÁ JADERNÉ TLAČÍTKO?
Kdybychom měli účinný systém demokratické kontroly a evidence, bylo by možné položit řadu otázek o tak delikátním momentu, jako vzniklé schéma vydávání sankcí na použití jaderných sil. Informace existující na toto téma jsou krajně skrovné a nejsou oficiálně potvrzeny. Je možné, že ve skutečnosti všechno probíhá úspěšně, ale jestliže jsou dostupné informace alespoň do určité míry správné, poskytují důvod k tomu, abychom se zamyslili nad tím, je-li v Rusku realizován ústavní stav, udělující tyto plné moci pouze prezidentovi – vrchnímu veliteli. Podle zveřejněných údajů umožňuje ruský systém Kazbek, zavedený na začátku 80. let, hlavě státu, aby, kdekoli se nachází, obdržel informace o raketovém útoku a vydal rozkaz nanést jaderný úder pomocí radioelektronického terminálu zvaného Čeget. Z tohoto tak zvaného „jaderného kufříku“ přichází signál, zakódovaný personální prezidentskou šifrou, na ústřední velitelské stanoviště a dále je přenášen do řídicích center MBR a raketových ponorek. Stejně tak jako v mnoha jiných případech ve sféře strategických zbraní, následoval zde SSSR příklad USA, které takovýto systém zavedly na počátku 60. let.
Avšak z organizačně právního hlediska byly a zůstávají mezi uvedenými systémy obou velmocí zásadní rozdíly. O americkém systému je mnohé známo z oficiálních zdrojů, je mu věnována celá knihovna odborné literatury. V USA musí být rozhodnutí o použití jaderných zbraní v kritické situaci zkoordinováno s hlavními postavami tohoto procesu. „Jaderný kufřík“ a neustálý doprovod v osobě důstojníka je zde pouze u prezidenta. Jestliže ten není schopen plnit úlohu vrchního velitele (pro nemoc, protože není v zemi, protože je ohrožena bezpečnost aj.), přechází terminál na viceprezidenta, přičemž oba nikdy neopouštějí zemi současně. Zvláštní zákon stanoví způsob přechodu velení z jednoho na druhého pro ten případ, jestliže během války oba nejvyšší funkcionáři zahynou nebo ztratí spojení. Řetěz se skládá z více než desítky osob, počínaje mluvčími obou komor, ministrem financí aj., přičemž ministr obrany zůstává daleko vzadu a vojáci v seznamu vůbec nejsou.
Odpovídající sovětské schéma fungovalo od samého počátku jinak a Rusko je převzalo bez jakýchkoli změn. Kromě prezidentského (v minulosti takovýto terminál „nosil“ generální tajemník ÚV KSSS) existují dva další „jaderné kufříky“ – mají je ministr obrany a náčelník Generálního štábu Ozbrojených sil. V souvislosti s tím vzniká první otázka: jakým způsobem mohou tyto tři terminály vydat rozkaz k vypuštění raket – pouze společně jako tři složky kódu, nebo každý zvlášť? Hodnověrná odpověď z oficiálních zdrojů samozřejmě neexistuje. Jestliže se signál k použití SJS musí vyslat společně, vypadalo by to dosti podivně – vždyť ministr obrany je podřízen hlavě státu a náčelník Generálního štábu ministrovi. Z právního hlediska nesmí být z jejich strany vyžadováno potvrzení sankce vrchního velitele. Kromě toho, jak tedy reagovat na náhlý raketový útok v případě, jestliže je prezident v zahraničí nebo nemůže dát rozkaz z nějakého jiného důvodu (za doby vlády Borise Jelcina kolovalo z tohoto důvodu mnoho sarkastických předpokladů)?
Je na místě připomenout epizodu, kdy během puče v srpnu r. 1991 byl prezident Michail Gorbačov zbaven přístupu k „jadernému tlačítku“ a vbrzku ve zmatku, následujícím po zhroucení pučistů, ministr obrany Dmitrij Jazov někde vůbec ztratil svůj terminál. Znamenalo to, že země bez hlavy státu byla dočasně zbavena schopnosti dát jadernou odpověď na nenadálý útok? Snad by se to nestalo: nikdo v SSSR ani v zahraničí nebyl zneklidněn, protože třetí terminál zřejmě zůstával v Generálním štábu a kontrola nad SJS nebyla ani na minutu přerušena.
Jestliže tři terminály nefungují společně a majitelé všech Čegetů mohou dát rozkaz vypustit rakety každý zvlášť, nepočítá taková situace s technickou možností sankcionovat jadernou válku za vynechání prezidenta? Podle ústavy, jestliže prezident není s to vydat rozkaz, nestane se jeho nástupcem ministr obrany nebo náčelník Generálního štábu, nýbrž předseda vlády. Stalo se to však pouze jednou: v r. 1996 odešel Boris Jelcin na kardiologickou operaci a „jaderný kufřík“ obdržel tehdejší premiér Viktor Černomyrdin. V poslední době hromadné sdělovací prostředky ani jednou neinformovaly o tom, že by terminál byl předán předsedovi vlády během častých prezidentových výjezdů do zahraničí, a navíc, prezident i premiér nezřídka odjíždějí do zahraničí současně a nelze mít za to, že „stojí na svém místě“. Na koho v tomto případě přechází plná moc týkající se tak významné otázky a jak by to bylo s neporušitelností politické kontroly nad hlavním rozhodnutím válečné politiky?
Je nesporné, že jak ministr obrany, tak i náčelník Generálního štábu jsou politicky loajální a administrativně podřízeni prezidentovi a nikdy nebudou jednat proti jeho vůli, tím spíše v tak zásadní záležitosti jako je použití SJS. Avšak doba, stejně jako lidé, zaujímající nejvyšší státní funkce, se mění. Jak zafunguje „trojité tlačítko“ v případné krizové situaci, jestliže prezident nebude na svém místě, jestliže rozšíření raketových a jaderných zbraní bude mít za následek náhodný nebo provokační raketový úder na Rusko nebo jaderný teroristický čin?
Pojem politické nebo civilní kontroly nad armádou v SSSR scházel, existovalo pouze jednotné „vojensko-politické“ vedení, odpovídající totalitárnímu politickému režimu. V Rusku, které se ubírá, jak bylo prohlášeno v prezidentově poselství Federálnímu shromáždění ze dne 25. 4. 2005, demokratickou cestou, musí být zajištěna přísná, technicky garantovaná kontrola politického vedení nad tím nejdůležitějším ze všech rozhodnutí – nad použitím jaderných zbraní.
Pokračování
RUSKO V GLOBÁLNÍ POLITICE • ÚNOR • 2006 – http://www.globalaffairs.cz/