Stalin řídil zemi s jistotou…

O dvou svých posledních setkáních s VJAČESLAVEM MOLOTOVEM vypráví DMITRIJ PAVLOV, někdejší lidový komisař a ministr obchodu SSSR, který působil v této funkci třicet let.

 

 

 

Když byl Molotov v důchodu, jezdíval nakrátko do penziónu Lesní dálky poblíž Moskvy. Zde také došlo k první naší rozmluvě. Vzpomínali jsme na mnohé věci, jak se říká, otevřeně. Došla řeč i na Stalina. Poznamenal jsem, že Stalin mohl říkat cokoli s vědomím, že mu nikdo nebude oponovat

VÍCE MÍT, ALE PRACÍ SE NEZATĚŽOVAT

Molotov, jinak člověk odměřený a uzavřený, náhle vybuchl:

„Mýlíte se. Stalin uměl vyslechnout lidi, kteří zastávali jiný názor. Já sám, abyste věděl, jsem se často dostával s generálním tajemníkem do sporů.“

A uvedl příklad:

„Když jsme připravovali návrh Ústavy SSSR v roce 1936, řekl jsem Stalinovi, že do ní nelze pojmout zásadu Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce. Tuto zásadu vyhlášenou Leninem realizovat zatím nelze. Za socialismu při rozdělování produktů práce působí Ještě buržoazní právo: Za stejnou prácí stejná odměna. My však nutíme lidi k Intenzívní práci, zavádíme úkolovou mzdu a určujeme výkonově normy a pracovní jednotky. Stát za těchto podmínek nemůže od člověka získat výkon podle jeho schopností, protože je zbaven zainteresovaností na práci.

Stalin se mnou nesouhlasil. Sekl, že lidé musí vidět budoucnost, usilovat o ni, v tom že je síla Leninova výroku. Přeli jsme se dlouho, ale nakonec byl Stalinův navrtí přijat. Léta pak ukázala, že snažení většiny lidí bylo v protikladu s tím, co chtěli. Výsledkem byla snaha více mít, ale prací se moc nezatěžovat.

Řekl jsem: Je to bohužel pravda. Práce je u nás málo produktivní.

„Mnohé pře jsme vedli také o dalších teoretických i praktických otázkách,“ pokračoval Molotov. „Stalin při jakési příležitosti v roce 1950 vyslovil myšlenku, že místo diktatury proletariátu je třeba podat jinou definici: všelidový stát. Namítl jsem, té diktatura proletariátu musí být zachována až do úplného vítězství komunismu. Na to Stalin odpověděl, že je to otázka budoucnosti. Chruščov, který byl naší rozmluvě přítomen, svůj názor tehdy nevyslovil. Ale jakmile se stal vedoucím tajemníkem ÚV, hned rozhodl, že nastal čas změnit diktaturu proletariátu na všelidový stát. Vnesl tuto změnu i do programu strany, aniž k tomu měl sociálně ekonomické důvody.

NYNĚJŠÍ GENERACE BUDE ŽÍT V…

Zároveň s touto změnou bombasticky prohlásil: „Nynější generace bude žít v komunismu.“ A jak to dopadlo? Život všechna tahle pošetilá přání vyvrátil. Zákony objektivního vývoje jsou silnější. Zrušení diktatury proletariátu vedlo k oslabení úlohy dělnické třídy ve všech oblastech státní činnosti. Vzrostly protisocialistické nálady a výrok, že naše generace bude žít v komunismu, zní jako výsměch Marxovu a Leninovu učení.“

Vjačeslave Michajloviči, jak vy chápete socialismus v naší době? Je – zralý, rozvinutý či jiný?

„Je primitivní. Zespolečenštění výrobních prostředků ještě není socialismus. K tomu jsou potřebné ty nejdokonalejší výrobní prostředky, vysoká kvalifikace dělníků, úředníků a produktivita práce musí být vyšší než v nejvyspělejších kapitalistických zemích. Jedině za tohoto předpokladu lze dosáhnout naprostého dostatku. Lid hodnotí socialismus podle jednoho naprosto spolehlivého znaku: co socialismus přináší pro každodenní život. Přívlastky „zralý“ či „rozvinutý“ si vymysleli pseudovědci a patolízalové, aby se zavděčili Chruščovovi a Brežněvovi.

Termínem „zralý“ nebo „rozvinutý“ se rozumí vyšší stupeň rozvoje socialistické společnosti. Autoři těchto přívlastku chtěli jimi lidu ohlásit: vidíte, čeho jsme dosáhli, jsme už na přístupech ke komunismu. Lid však oklamat nelze, lidé vidí a na sobě pociťují tenhle „zralý“ socialismus.

BOLESTIVÉ TÉMA

Po letech jsem se s Molotovem opět setkal v Lesních dálkách.

Přijel do penziónu jenom na jeden den, prý aby si doma od něho trochu odpočinuli. Bylo mu už přes devadesát, ale zachoval si svěžest a přiměřenou procházku absolvoval s jistotou, opíraje se o hůlku. Na procházce se mě zeptal, co čtu. Odpověděl jsem: Může se vám to zdát třeba divné, ale čtu si znovu Kuprina.

„Co je na tom divného, taky si znovu čtu s velkým zájmem Čechova. Víte, shledávám v něm mnoho nového, co mi dříve jaksi unikalo. Je to velký a moudrý spisovatel.“

Rozmluva probíhala klidně, ale tu jsem se nechtě dotkl námětu pro Molotova bolestivého. Tón besedy se příkře změnil. Začalo to knihou o Tuchačevském. Řekl jsem: Byl to po všech stránkách dobře připravený velitel. A tohoto vynikajícího velitele bez jakékoli viny zastřelili.

„Jak to, bez viny?“ podrážděně namítl Molotov. „Za spiknuti proti vládě. Četl jsem tu knihu a mluvil s jejím autorem. Zřejmě neznal vyšetřovací spisy. V těch je uvedeno, že Tuchačevskij v kruhu spiklenců sondoval, jak sesadit Vorošilova z funkce lidového komisaře obrany. To snad není spiknutí?“

Zeptal jsem se: Dá se těmto dokumentům věřit? Podle nynějšího zjištění byly zfalšovány, doznání o vině bylo vynuceno mučením. A tohle všechno se dělo na Stalinův přímý pokyn.

„Teď je zvykem všechno dřívější podrobovat kritice, nepřátele nazývat nevinnými oběťmi Stalinovy zvůle a Stalina líčit málem jako nenormálního člověka,“ řekl podrážděně Molotov.

Ve snaze zachovat klidný ráz rozmluvy, povídám:

Nemluvme již o Tuchačevském ani ostatních funkcionářích zastřelených zbytečně. Vy osobně jste však byl na prvním plénu po XIX. sjezdu strany nespravedlivě tvrdě kritizován, a kdyby poté Stalin brzy nezemřel, asi byste se tu dnes neprocházel.

„Možná a asi určitě, Stalin takové zvraty dělal. Neměl však pravdu.“

Naprosto nevyzpytatelné na téhle odpovědi bylo, že Molotov o tom mluvil tak, jako by nešlo o život jemu, ale někomu jinému.

„To ale neznamená,“ pokračoval Molotov, „že Stalina je třeba líčit jako nějakého bezvýznamného člověka. Byl osobností světového formátu, uměl řešit globální politické otázky i hospodářské úkoly.“

POLINA SEMJONOVNA

Navrhl jsem sednout si na lavičku ve stínu stromů. Vjačeslav Michajlovič si sedl, a jak se mi zdálo, byl už zase klidný, pozorný. Seděl zpříma, léta ho neohnula. A oči, byť i ztratily svůj dřívější lesk, stále ještě oživovaly jeho kamennou tvář.

Asi jste hodně sportoval, že jste i ve vašem věku v takové kondici?

„Až do poslední doby jsem denně ušel deset kilometrů, teď už jen tři, a to ještě pomalu. Dodnes cvičím každé ráno půl hodiny. Spím sedm hodin bez prášků.“

Dříve, když jste ještě pracoval, jste prášky na spaní bral?

„Nikdy. Před spaním se vždy osprchuji teplou vodou, je to dobré pro krevní oběh a dobrý spánek. Léky beru jen zřídka. Léta se však projevují, pociťuji slabost, někdy se mi točí hlava, ale paměť mám dobrou.“

Mám ještě jednu otázku, nebude-li vám to však milé, odpovídat nemusíte.

„Ptejte  se,  nemám  tajemství.“

Povězte, proč byla zatčena a poslána do vyhnanství vaše manželka Polina Semjonovna?

„Na základě pomluvy Abakumova a Beriji. Podle jejich tvrzení údajně rozšířila na veřejnosti důležité informace. Hlouposti! Když se to projednávalo na politbyru,  všichni, až na mě, hlasovali pro její zatčení.“

Tím vám ovšem Stalin projevil nedůvěru, když dovolil zatknout manželku navzdory vašemu nesouhlasu.

„Stalina neviním, uvěřil Berijovi a Abakumovovi a mé argumenty nepovažoval za zprošťující. Hájil jsem přece svou manželku.“

Vjačeslave Michajloviči, při jednom z našich prvních setkání jste řekl: „Stalin uměl vyslechnout lidi, kteří zastávali jiný názor.“ Proč tedy nedopřál sluchu tomu, co jste říkal?

„Potvrzuji to i nyní, ale pouštět se s ním do diskuse o zatčení mé manželky nemělo smysl, byl jsem zainteresovaná strana.“

Ospravedlňujete Stalina. Cožpak se nedopouštěl chyb, zneužíváni moci i hromadných represí?

„Chyby, omyly, to všechno bylo, ale je třeba střízlivě hodnotit různé stránky jeho činnosti v průběhu mnoha let jeho vedení.“

O STALINOVI A BERIJOVI

Molotov začal znovu o Stalinových přednostech a zásluhách.

„Už jenom to, že poprvé v dějinách dosáhl úplného odstraněni soukromého vlastnictví v takové velké zemi, jako je naše, svědčí o jeho intelektu a oddanosti Marxovu a Leninovu učení.“

Avšak při odstraňování soukromého vlastnictví byly milióny rolníků vysídleny nebo poslány do táborů. Půda byla zbavena těch nejpracovitějších lidí a vy dobře víte, jak zhoubně se to projevilo na naší ekonomice. Lze považovat takové násilí nad milióny lidských osudů za ospravedlnitelné?

„A vy byste chtěl, aby tu vyrůstali kulaci a dál vykořisťovali chudé rolníky? Proč se potom bojovalo za svržení kapitalistického zřízení?“ Řekl s neskrývaným sarkasmem.

Přít se s ním dál na toto téma nemělo smysl. Po určité odmlce jsem se zeptal:

Zmínil jste se o Berijovi. Jak ho hodnotíte? Proč se ocitl v Stalinově blízkosti a měl jeho důvěru?

„Berija byl podlý a zákeřný, Stalinovi poklonkoval. Předkládal mu udání obsahující pomluvy různých funkcionářů. S Beriovým příchodem do politbyra začaly rozmíšky a vzájemná nedůvěra. Berija, aby dokázal, že má k Stalinovi blízko, s ním často mluvil gruzínsky. Stalin ho příkře přerušoval: „Víte přece,“ říkal mu, „že přítomní soudruzi gruzínsky jazyk neznají, proč si počínáte tak netaktně?“ Stalinovy připomínky však tohoto drzouna do rozpaků neuváděly. Znal Stalinovu slabinu – jeho podezíravost. A vymýšlel si spiknutí, která neexistovala.

Nikdy jsem Beriovi nedůvěřoval. Viděl jsem v něm provokatéra. Byl to morálně zpustlý člověk. Byl však nebezpečný i po politické stránce. Snažil se stát se za podpory slabocha Malenkova vůdcem strany. A to, že mu zakroutili krk, je určitě spravedlivé. Iniciátorem zatčení tohoto dobrodruha byl Chruščov. Je třeba po zásluze ocenit, jak chytře chytil toho darebáka do želez. Ale nelze zmenšovat ani úlohu politbyra. Bez podpory členů politbyra by Chruščov nic nesvedl. Ti s veškerou palčivostí, já mezi nimi, na plénu ÚV v červnu 1953, mluvili o případu Berijova odhalení.“

Slyšel jsem vaše vystoupení. Nicméně mezi Stalinem a Berijou muselo být cosi společného, když si tak připustil k tělu tohoto dobrodruha.

„Mezi Berijou a Stalinem nic společného nebylo. Berija byl podlý kariérista a provokatér. Stalin revolucionář nevšedního rozumu a zemi řídil s jistotou.“

Po těchto kategorických slovech se Molotov zvedl z lavičky, rozloučil se a opřen o svou hůlku pomalým, avšak pevným krokem odcházel.

TA 23/1990

Stalin – Josif Vissarionovič, *21.12.1879-†5.3.1953, vlastním jménem Džugašvili, Josef Vissarionovič