Systém Inkvizice (13)

MUČENÍ

Všechny tyto četné prostředky „humánního" působení byly účinné a mnozí vězňové inkvizice nakonec přiznali nejen skutečné, ale i smyšlené prohřešky proti víře.

Mnozí, ale ne všichni: přitom vždy čím vážnější bylo obvinění, tím těžší bylo pro inkvizitory dosáhnout přiznání. Kromě doznání vsak inkvizitoři ještě vymáhali vydání souvěrců a také odvolání „hříšných bludů" a smíření s církví. A to všechno bylo ještě těžší než doznání.
Když inkvizitoři dospěli k závěru, že obžalovaného nelze zlomit přesvědčováním, hrozbami ani úskočností, používali násilí, mučení, vycházejíce z domněnky, že tělesná muka působí na rozum daleko účinněji než muka duševní.
Mučení, jehož inkvizice používala v mnoha zemích po dlouhá staletí, je jedním z nejpádnějších důkazů neschopnosti církve přemoci své ideologické odpůrce čistě teologickými metodami, přesvědčováním, a nikoli násilím. Nyní se představitelé církve ospravedlňují tím, že si mučení nevymysleli oni, že ho od nepaměti používala občanská moc a že církev ji jen následovala. Tito obhájci zapomínají, že jejich středověcí předchůdci považovali sám lidský život za muka, trest za Adamův a Evin dědičný hřích, a proto se na mučení „smrtelného" těla ve jménu spásy duše dívali jako na milosrdný čin vůči kacířům.
Dnešní teologové, kteří ospravedlňují mučení, jehož používala inkvizice, odvoláváním se na metody světské moci, si zřejmé neuvědomují, že tím vyvracejí mýtus o božské podstatě církevní instituce. S „matkou boží" (jak říkají teologové církvi) to není právě nejlepší, když musí k udržení vlastní autority používat služeb kata a mučením a týráním přesvědčovat odpůrce o své pravdě. Když v 18. století odsuzovali všichni pokrokoví lidé v Evropě mučení, církev je dále hájila. Používání násilí proti nepřátelům církve, a tedy i mučení, hájil Pius IX. ve svém neblaze proslulém „Syllabu", o němž jsme se už zmínili.
Ačkoli mučení používala církev vůči podezřelým z kacířství ještě před zřízením inkvizičních tribunálů, uzákonil je teprve papež Inocenc IV., který nařídil v bule „Ad extirpanda" „donucovat násilím, aniž se poškodí lidy a ohrozí život (jaká to otcovská péče o hříšníky!), všechny polapené kacíře jako hubitele a vrahy dusí, zloděje svátostí a křesťanské víry, aby nanejvýš jasné přiznali své omyly a prozrazovali jiné známé kacíře, věřící a jejich obhájce, stejně jako zloději a lupiči pozemských statků jsou donucováni prozradit své spolupachatele a přiznat své zločiny" (23).
Tuto bulu potvrdili i následující papežové. Alexandr IV. (1260), Urban IV (1262) a Kliment IV. (1265) pověřili inkvizitory všemi povinnostmi vztahujícími se k vyšetřování a odsouzení kacířů, mimo jiné i mučením za účelem doznání, prozrazení společníků a zřeknutí se kacířské víry, přičemž inkvizitoři se mohli osobně „účastnit" mučení, tj. řídit je a vyslýchat mučeného. (24)
I když se v některých procesech s kacíři nemluví o mučení, neznamená to, že se mučení používalo jen ve výjimečných případech. Církevní historik inkvizice E. Vacandard byl nucen uznat: skutečnost, že se u mnoha procesů nemluví o mučení, lze vysvětlit tím, že výpověď učiněná na mučení byla považována za neplatnou, nepotvrdil-li ji obžalovaný „dobrovolně" po 24 hodinách. Toto potvrzení bylo zaznamenáno v protokolu s poznámkou, že bylo učiněno dobrovolně, bez použití výhrůžek a násilí. (20) Často musely být v takových případech předchozí výpovědi vynucené mučením prostě zničeny.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982