Systém Inkvizice (12)
Umění vést výslech, tj. dosáhnout toho, aby se obžalovaný přiznal, bylo považováno za hlavní přednost inkvizitora.
Postupem doby se ukazovala nutnost sestavit podrobný návod nebo příručku pro inkvizitory, v nichž by byly shrnuty zkušeností inkvizitorů a uvedeny obměny výslechů stoupenců různých sekt. Ti, kdo takové inkviziční „příručky" sestavovali, vycházeli z předpokladu, že jejich oběti jsou nestydatí lháři, vychytralí licoměrníci, „ďáblovi služebníci", jež je třeba odhalit a vynutit na nich doznání „odporných zločinů", a to jakýmikoli prostředky a za každou cenu. Autor jedné z „příruček", inkvizitor Bernard Gui, uvedl, že nelze jednou provždy sestavit určité schéma výslechu. Ďáblovi synové by si totiž rychle zvykli na jednotný postup a snadno by se vyhnuli léčkám, jež na ne nastražili inkvizitoři. (18) Přesto však jedno takové přibližné schéma výslechu ve své příručce doporučuje. (19)
Je přirozené, že takový nebo podobný způsob výslechu mohl zmást a poplést jak kacíře, tak zcela nevinného člověka, který se dostal do tenat inkvizice. Inkvizitoři však nemohli vždy dosáhnout přiznání jen na základě důmyslného a úskočného výslechu. Potom se používalo jiných, stejně účinných prostředků — lži, podvodu, zastrašování, jež měly neblaze působit na obžalovaného, zahnat ho psychologicky do slepé uličky a vyvolat v něm pocit bezmocnosti. Aby inkvizitor dosáhl zamýšleného cíle, nezastavil se ani před překrucováním faktů. Neodůvodněně tvrdil, že přestupek obžalovaného dokazují a potvrzují četné svědecké výpovědi, mimo jiné jeho spolupracovníků, sousedů, rodiny a známých, že obžalovaný se může vyhnout upálení a zachránit před stejným osudem své příbuzné a přátele jedině tehdy, když plně a upřímně dozná svou vinu.
Aby obžalovaný byl nucen vypovídat v žádoucí linii, sdíleli s ním kobku zvlášť vycvičení provokatéři, kteří se tvářili jako jeho souvěrci nebo příznivci, ale ve skutečností se snažili buď získat proti němu nové důkazy, nebo ho přesvědčit, aby se přiznal. V případe neúspěchu se k témuž účelu používalo jeho ženy a dětí, jejichž slzy a přesvědčování mohly učinit oběť povolnější.
„Hrozby," píše H. Ch. Lea, „vystřídalo dobré zacházení. Vězně přemísťovali z jeho zapáchající kobky do pěkného pokoje, dobře ho krmili a jednali s ním laskavě, v domnění, že jeho rozhodnost se otupí a bude se zmítat mezi nadějí a zoufalstvím." (20)
Inkvizitoři měli mnoho i jiných „humánních" prostředků ke zlomení odporu svých obětí. Mohli je věznit po léta bez vyšetřování a soudu, takže to činilo dojem, jako by byli zaživa pohřbeni. Inkvizitoři měli dost času, mohli počkat. Mohli inscenovat domnělý soud v naději, že po vynesení nepravého rozsudku smrti oběť v návalu zoufalství „promluví". Mohli uvěznit svou oběť, jako tomu bylo v Benátkách, v kobce s pohyblivými zdmi, které ohrožovaly život vězně, nebo v cele, do níž postupně vnikala voda. Mohli mořit vězně hladem a žízní a umístit ho ve vlhkém, tmavém a zapáchajícím podzemí, kde ho krysy a hmyz dováděly k šílenství. Vězení inkvizice byla podle Leaho „vůbec nepředstavitelná doupata, ale inkvizice je mohla vždy ještě učinit horšími. Durus carcer et arcta vita (21) — situace vězné spoutaného řetězem, polomrtvého hladem, v díře bez vzduchu — se považovaly za skvělý prostředek, jak dosáhnout vězňova přiznání." (22)
Pokračování
Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982