Leninova poslední léta (4)

logoCo dnes o Leninovi víme? Málo. O Leninovi vypráví Jelizaveta Drabkinová (1901—1974) která pochází z rodiny profesionálních revolucionářů. Pracovala jako sekretářka J. M. Sverdlova. Je autorkou děl pojednávajících o prvních létech sovětské moci.

STALINOVA CHARAKTERISTIKA

4. ledna nadiktoval Vladimír Iljič známý dodatek k Dopisu sjezdu:

„Stalin je příliš tvrdý a tento nedostatek, snesitelný v našem prostředí a ve vzájemném styku komunistů mezi sebou, je ve funkci generálního tajemníka nepřípustný. Proto navrhuji soudruhům promyslet způsob Stalinova odvolání a zvolení do této funkce jiného člověka, který se od ostatních vlastností s. Stalina odlišuje jedinou předností, totiž že je snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější ke svým soudruhům, je méně náladový atd. Tato skutečnost může někomu připadat malicherná. Já si však myslím, že z hlediska strany před rozkolem a z hlediska vzájemných vztahů Stalina a Trockého, jak jsem o tom psal již výše, to není maličkost, nebo je to taková maličkost, která může mít rozhodující význam."

Žurnál sekretářek se o tomto diktátu nezmiňuje jediným slovem.

Dělnicko-rolnickou inspekci se Lenin znovu vrátil k otázce o úloze, jakou má zaujímat ve straně generální tajemník. Navrhoval provést reformu ústřední kontrolní komise tím, že bude doplněna početnou skupinou zkušených dělníků, a doporučoval:

„ …Členové ÚKK, jejichž povinností je účastnit se v určitém počtu každého zasedání politbyra, musí vytvořit semknutou skupinu, která ,bez ohledu na osoby‘ musí dbát na to, aby ničí autorita, ani generálního tajemníka, ani žádného z členů ÚV jim nemohla bránit vznést dotaz, prověřit dokumenty a vůbec dosáhnout bezpodmínečné informovanosti a nejpřísnější korektnosti ve všech záležitostech."

Tento Leninův článek byl publikován ve všech vydáních jeho spisů. Ale slova „ani generálního tajemníka, ani žádného z členů ÚV" byla otištěna prvně až po XX. sjezdu strany v úplném vydání Leninových Sebraných spisů.

Tato slova byla vypuštěna už za Leninova života při prvním uveřejnění článku v listu Pravda 25. ledna roku 1923.

Zápisy z 24., 25. prosince 1922 a ze 4. ledna 1923, v nichž Lenin podává charakteristiku členů ÚV, předala v souladu s Leninovou vůlí Naděžda Konstantinovna Krupská ústřednímu výboru strany záhy po smrti Vladimíra Iljiče, 18. května roku 1924, několik dní před zahájením XIII. sjezdu strany. V protokolu o předání těchto dokumentů Naděžda Konstantinovna uvedla: „Vladimír Iljič vyjádřil důrazné přání, aby byl s těmito jeho zápisy po jeho smrti seznámen řádný sjezd strany."

Plénum ÚV, které se konalo 21. května 1924, vyslechlo sdělení komise pro převzetí listin V. I. Lenina, stanovilo, aby ohlášené Leninovy dopisy sjezdu byly tlumočeny delegacím, a rozhodlo, že tyto dokumenty nemají být zveřejněny.
Stalin při svém vystoupení před delegacemi řekl, že Leninova charakteristika jeho povahy je správná a slíbil straně, že napraví své nedostatky a že už nebude k nikomu hrubý ani neloajální.

Tenkrát nemohl nikdo předpokládat, že Stalin nesplní své sliby a bude tím nejhrubším způsobem narušovat leninské normy stranického a státního života.
Lid i strana zaplatili vysokou cenu za to, že delegáti XIII. sjezdu nevěnovali náležitou pozornost tomu, co psát Lenin ve svém Dopise sjezdu.

Vyskytli se sice soudruzi, kteří soudili, že Leninova závěť má být bezvýhradně vyplněna. Objevilo se i jméno, které bylo vyslovováno jako jméno člověka, jenž by mohl Stalina vystřídat ve funkci generálního tajemníka — Michail Frunze.

Každý, kdo se zúčastnil VIII. sjezdu sovětů, si jistě zapamatoval okamžik, kdy se před Leninovým vystoupením objevil na pódiu nevysoký, podsaditý voják v ošumělém vojenském plášti, uvolněný, prostý, usmívající se, a jak všichni vojenští delegáti sjezdu a po nichž i celý sál povstali a bouřlivě vítali velitele Jižního frontu, hrdinu od Perekopu a Sivaše, Michaila Frunzeho.

Z čeho pramenilo jeho osobní kouzlo? Proč po jeho smrti zazněla nad rakví slova: „Byl jsi naší hrdosti, naší nadějí, naší záštitou i radostí"? Proč ho lidé tak milovali, tolik si ho vážili a tak mu věřili? Především proto, že talent vynikajícího vojevůdce se v něm spojoval s oddaností a smyslem pro soudružské jednání, což kolem něho vytvářelo přátelskou atmosféru.

V prosinci, když Vladimír Iljič onemocněl, plénum ÚV přijalo zvláštní usnesení, kterým ustanovilo, že J. V. Stalin je osobně zodpovědný za zachování režimu, který Leninovi určili lékaři. Po týdnu, když Lenin žádal, aby mu dovolili alespoň po krátkou dobu diktovat jeho „deník", na poradě J. V. Stalina, L. B. Kameněva a N. l. Bucharina s lékaři bylo rozhodnuto, že Vladimír Iljič smí denně diktovat pět až deset minut, ale tak, aby tato práce neměla charakter běžné korespondence, na kterou by Lenin čekal odpověď. Jakékoli schůzky mu lékaři zakázali. Ani přátelé, ani lidé z domu nesměli před ním hovořit o ničem z politického života, aby mu tak nedávali podnět k úvahám a rozčilování.

Byl takový režim pro člověka Leninova typu správný? Soudíme-li podle toho, co o něm psal profesor Foerster, patrně nikoli.

„Leninovu nemoc způsobovaly především vnitřní důvody, rozvíjela se podle vnitřních zákonů, nezávisle na vnějších faktorech, s neúprosnou zákonitostí …"

Všechno, co víme o pocitech, s jakými Vladimír Iljič snášel předepsaný režim, svědčí Atom, že tento režim byl pro něho velmi obtížný. Potvrzuje to i jeho ultimativní požadavek, aby mu bylo povoleno diktovat, jinak že odmítne léčení, i jeho úporné (často ne neúspěšné) pokusy zákaz obejít a tu a tam se dopídit nějakých zpráv a zřejmá závislost jeho zdravotního stavu na tom, zda se mu podařilo získat nějaké informace, a na naději, že mu zmírní předepsaný režim,

Úryvek ze zápisu L. A. Fotijevové v Žurnálu sekretářek: „3. února. Vladimír Iljič mě v 7 hodin zavolal na několik minut. Zeptal se, zda jsme prohlédli materiály … Dále se zajímal, zdali se tato otázka projednávala na politbyru. Odpověděla jsem, že nemám právo o tom hovořit. Otázal se: .Zakázali vám hovořit výhradně a speciálně o tom?‘ — ,Ne, vůbec nemám právo hovořit o aktuálních otázkách.‘ — ,Takže to tedy je aktuální otázka?‘ Pochopila jsem, že jsem se prořekla …"

V zmíněném rozhovoru se mluví o materiálech týkajících se „gruzínské otázky", na které se měla L. A. Fotijevová již před týdnem na Leninovo přání dotázat Dzeržinského nebo Stalina. Když se na ně L. A. Fotijevová zeptala Stalina, odpověděl, že jí je bez povolení politbyra nemůže vydat. Přitom se L. A. Fotijevové dotázal, zda Vladimíru lijící zbytečně nevykládá některé věci, jak jinak by totiž byl tak informován? Například jeho článek o Dělnicko-rolnické inspekci potvrzuje, že jsou mu některé okolnosti známé.

Potom zavolal L. A. Fotijevovou Vladimír Iljič a ptal se jí na Stalinovu odpověď. Řekl, že se bude bít za to, aby mu materiály byly vydány. Nadiktoval jí seznam otázek, na které bude potřebovat odpověď nutnou k práci s těmito materiály, a dodal: „Kdybych tak byl na svobodě …" Ale okamžitě obrátil tato slova v žert.

Ještě jeden zápis L. A. Fotijevové:

„12. února. Vladimíru Iljiči je hůř. Silné bolesti hlavy. Zavolal mě na několik minut. Podle slov Marie Iljiničny ho lékaři tak rozčilili, že se mu třásly rty. Foerster večer předešlého dne řekl, že má kategoricky zakázané noviny, návštěvy a politické informace. Na otázku, co rozumí tím posledním. Foerster odpověděl: Jak například vás zajímá soupis sovětských úředníků.‘ Informovanost lékařů Vladimíra Iljiče zřejmě roztrpčila. Kromě toho nabyl nejspíš dojmu, že to nejsou lékaři, kdo dává doporučení ústřednímu výboru, ale že naopak ústřední výbor dává instrukce lékařům …"

V druhé polovině února se Lenin cítil špatně. Přesto se však snažil využít vzácné chvíle úlevy, které mu osud poskytoval, aby aspoň trochu pracoval.
V sobotu 3. března mu L. A. Fotijevová přinesla zprávu a závěry o materiálech komise pro gruzínskou otázku.

5. března kolem poledne si Vladimír Iljič zavolal M. A. Volodičevovou a nadiktoval jí dva dopisy. První Trockému, kterého žádal, aby na plénu ÚV strany osobně bránil „gruzínské záležitosti". Trockij se vymluvil na nemoc a odpověděl, že takové závazky nemůže na sebe vzít. Druhý dopis byl určen pro Stalina,
(kopie Kameněvovi a Zinovjevovi).

Stalin se nějak dověděl, že 21. prosince Naděžda Konstantinovna napsala podle Leninova diktátu dopis Trockému o monopolu zahraničního obchodu, hrubě ji napadl a obvinil ji, že prý to udělala proti zákazu lékařů (ve skutečnosti jí to lékaři dovolili). Zároveň Stalin Naděždě Konstantinovně vyhrožoval, že na ni podá hlášení ústřední kontrolní komisi strany.

„Nejsem ve straně první den," psala v souvislosti se Stalinovým výpadem N. K. Krupská. „Za celých třicet let jsem od žádného soudruha neslyšela jediné hrubé slovo, zájmy strany a Iljiče mi nejsou o nic méně drahé než Stalinovi. Musím se nyní na nejvyšší míru ovládat. O čem je a o čem není možné mluvit s Iljičem, mi je jasnější než jakémukoliv doktorovi, protože vím, co ho trápí — a rozhodně to vím lépe než Stalin."

To vše se stalo ještě v prosinci, ale Vladimír Iljič se o tom dověděl 5. března. Okamžitě zavolal M. A. Volodičevovou a nadiktoval jí dopis Stalinovi:

„Byl jste tak neomalený, že jste zatelefonoval mé ženě a opovážil se jí vynadat, i když souhlasila s tím, že na vše zapomene, přece jenom se to od ní dověděli Zinovjev a Kameněv. Nemívám ve zvyku jen tak lehce zapomenout, co někdo udělal proti mně, a není třeba zdůrazňovat, že to, co je namířeno proti mé ženě, považuji za výpad proti sobě. Proto vás žádám, abyste uvážil, zda jste ochoten vzít svá slova zpět a omluvit se, nebo zda dáte přednost tomu, abychom přerušili naše styky."

V Žurnálu sekretářek zaznamenala M. A. Volodičevová, že Vladimír Iljič se cítil velmi zle. Požádal, aby dopis Stalinovi zatím odložili, že má dnes nějak špatný den.

Zanedlouho dostal zimnici, která vždycky ohlašovala zhoršení jeho zdravotního stavu.

Ráno 6. března zavolal Lenin M. A. Volodičevovou k sobě. Přečetl jí svůj dopis Stalinovi, požádal ji, aby mu ho odevzdala osobně z ruky do ruky, a trval na odpovědi.

Brzy po jejím odchodu se jeho stav prudce zhoršil. Teplota silně stoupla. Paralýza částečně postihla levou stranu těla. Lenin ztratil řeč. Tento záchvat a potom ještě jeden o něco později byly natolik těžké, že — jak vypověděl Leninův ošetřující lékař Jelistratov — nastaly vážné. obavy, že nemocný bude žít už jen velmi krátce.

M. A. Volodičevová splnila vůli Vladimíra Iljiče a předala dopis Stalinovi. Později Marie Iljinična napsala, že Stalin se Naděždě Konstantinovně omluvil.

Nevím, zda se o tom Vladimír Iljič dověděl, ale jak je zřejmé z údajů o životě a díle V. I. Lenina, v posledním roce jeho života ho v Gorkách navštívila celá řada soudruhů, ale se Stalinem se již nikdy nesetkal.

Podle časopisu NOVYJ MIR

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *