Systém Inkvizice (14)

Mučení, jehož používala inkvizice, vyvolávalo všude hrůzu a pobouření a s tím církev musela počítat. Avšak koncily a římští papežové nebyli pro jeho zrušení, ale pro mučení „se zárukou spravedlnosti".

Ekumenický koncil ve Vienne v roce 1311 se např. usnesl, že mučení musí nejprve schválit biskup. To však nijak neusnadňovalo situaci obětí inkvizice. Moc „svatého" tribunálu byla tak rozsáhlá a hrůza, kterou vzbuzoval, tak velká, že biskupové pokorně souhlasili se vším, co dělali inkvizitoři. A navíc, cožpak inkvizitoři nejednali v zájmu církve, tj. týchž biskupů, jejichž autoritu a moc hájili i když krutými, ale podle jejich soudu účinnými, a proto spravedlivými prostředky? Biskupové museli být inkvizitorům vděční za to, že za ne dělali špinavou práci. A proto s inkvizitory co. nejtěsněji a nejloajálněji spolupracovali.
Jiná ustanovení nařizovala, aby mučení bylo „umírněné" a používalo se vůči obžalovanému jen jednou. Inkvizitoři však za pomoci teologických kazuistů a za mlčenlivého souhlasu papežské stolice samé podobná omezení snadno obcházeli. Například aby nemuseli žádat biskupa o svolení k mučení, prohlašovali, že ustanovení koncilu z roku 1311 se vztahují na obžalované, a nikoli na svědky. Inkvizitoři tedy mučili svědky podle libosti; zároveň tvrdili, že mohou mučit i obžalované, kteří se při výslechu stávají svědky ve své vlastní záležitosti nebo v záležitosti jiných. O tom, co je třeba rozumět „umírněným" mučením, rozhodovali sami inkvizitoři. Soudili, že obžalovaný může být mučen do té doby, dokud neučiní patřičnou výpověď. Teprve poté by bylo mučení „neomluvitelnou" krutostí. Stejně se obcházelo i nařízení o jednorázovém mučení. Inkvizitoři prostě prohlásili, že mučení „neskončilo", „bylo přerušeno", a obnovovali je do té doby, dokud oběť neučinila patřičnou výpověď nebo dokud se nepřesvědčili, že mučení ji nezlomí. Obžalovaný, jenž odmítl učinit na mučení patřičnou výpověď, byl považován za usvědčeného, zatvrzelého kacíře, který setrvává ve svých bludech. Očekávalo jej vyobcování z církve a hranice.
Stejnou nelibost inkvizitorů vzbuzoval obžalovaný, který na mučení učinil patřičnou výpověď, ale potom ji nechtěl „dobrovolně" potvrdit. Soudilo se, že „znovu upadl do bludů“, a byl dále surově mučen, aby „odvolal své odvolání".
Inkvizice se snažila všechny své zločiny utajit. Její spolupracovníci skládali přísný slib mlčení. Totéž musely učinit i její oběti. Jestliže hříšník, který se smířil s církví a odpykal si svůj trest, začal na svobodě tvrdit, že pokání na něm bylo vynuceno násilím, mučením a podobnými prostředky, mohl být prohlášen za kacíře recidivistu, vyobcován z církve a upálen.
Dříve než byl obžalovaný odevzdán katu, inkvizitor ho „varoval": „My, z boží milosti inkvizitor ten a ten, po pečlivém prostudování materiálů vašeho procesu vidíme, že vaše odpovědi jsou protichůdné a že existují dostatečné důkazy o vaší vině. Protože chceme slyšet pravdu z vašich úst a nezatěžovat uši vašich soudců, usnášíme se, prohlašujeme a rozhodujeme se toho a toho dne v tu a tu hodinu použít vůči vám mučení." (26)
Potom se vůči obžalovanému používalo metody zastrašování — byl seznámen s mučícími nástroji, a tak vlastně psychologicky připraven na to, co ho čekalo. Inkvizitoři, kteří měli při výslechu vždy před sebou bibli, oslovovali své oběti tichým hlasem, bez urážek; nabádali je k pokání a pokoře a vyzývali je, aby byly rozumné a smířily se s církví. Za to jim slibovali odpuštění všech hříchů a věčnou spásu.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982