100. let Říjnové revoluce (1)

Obracíme se v těchto článcích k roku 1917. Ke dnům a hodinám, které otřásly světem. Hledáme v nich oporu i ponaučení. Je třeba vědět o historické volbě bolševiků (1) v čele s V. I. Leninem (2) v říjnu 1917.

 

O této události se dříve napsaly stohy knih, které dnes leží ve spodních policích knihoven, leží-li tam vůbec. O tom, co se skutečně dělo, se dnes ví málo. Informace se kupodivu zkreslovaly velmi brzy, díky kultu Stalinovy osobnosti. Mnohé se zamlčovalo, ale i zkreslovalo, i přímo falzifikovalo. Dnes to vše pokračuje.

A tak se vraťme o 90. let zpět, k Leninovi a leninské gardě, blíže k původním pramenům, blíže ke skutečným faktům.

Jaká byla Leninova úloha v dějinách Října?

Ve třicátých letech se náhle prosadila koncepce „dvou vůdců“ v Říjnové revoluci.

Podívejme se, jak se tato myšlenka prosazovala prostřednictvím Stručného životopisu J. V. Stalina (3), který Stalin sám redigoval. Otevřme knihu na str. 65: „Lenin a Stalin vedli stranu a dělnickou třídu odvážně a přesvědčivě, rozhodně a prozíravě k socialistické revoluci, k ozbrojenému povstání. Lenin a Stalin jsou inspirátory a organizátory vítězství Velké říjnové socialistické revoluce. Stalin je Leninův nejbližší spolubojovník. Bezprostředně řídil celou přípravu povstání.“ Vidíte tu „železnou“, jednoduchou logiku: dvakrát se vedle sebe opakuje Lenin a Stalin. A pak, potřetí, zbývá už jen Stalin. On sám řídí všechny a všechno. Přibližně podle stejného schématu jsou zobrazeny události ve Stručných dějinách VKS(b) vydaných v r. 1938. V kapitole věnované etapám přípravy a uskutečnění ozbrojeného povstání byla Stalinova úloha až přehnaně vyzdvihována. Např. některé charakteristické příklady. Cit.:

„Stalin, který se právě vrátil z vyhnanství, Molotov (4) a další hájili spolu s většinou členů strany politiku nedůvěry Prozatímní vládě (5), vystupovali proti obranářství a vyzývali k aktivnímu boji za mír, k boji proti imperialistické válce (6-7).

Lenin a Stalin považovali za vážnou chybu dokonce i krátkodobou účast v předparlamentu (8) …

Lenin a Stalin ještě před revolucí, v předvečer imperialistické války, vypracovali základy politiky bolševické strany v národnostní otázce.“

A tak dále a tak podobně. Podle Stručných dějin tedy vzniká dojem, že Stalin „řídil prakticky celé povstání“.

Byli i jiní uchazeči, kteří si činili nárok na zvláštní úlohu v řízení říjnového ozbrojeného povstání. Jedním z nich byl Trockij (9).

Pro objektivní zhodnocení je třeba vidět historická fakta, charakterizující jak kladné, tak i záporné okamžiky v praktické činnosti Trockého v říjnových dnech. Vzniká dojem, že v článku „Poučení z Října“ se snažil dovést čtenáře k závěru, že sehrál v Říjnové revoluci mimořádnou úlohu, zvláště v období ozbrojeného povstání.

Vljačeslav Molotov

Co v tomto článku psal: „Od okamžiku, kdy jsme my, Petrohradský sovět (10), podali protest proti rozkazu Kerenského (11) poslat dvě třetiny posádky na frontu, vstoupili jsme fakticky do stavu ozbrojeného povstání… Od okamžiku, kdy vojenské jednotky na rozkaz Vojenského revolučního výboru (12) odmítly odejít z města a neodešly, měli jsme v hlavním městě vítězné povstání, jen částečně omezované shora zbytky buržoazně demokratické státnosti. Povstání 25. října mělo pouze dodatečný ráz.“

I zde je vidět snaha postavit proti sobě své názory a stanovisko Lenina a ÚV SDDSR(b). Podle Trockého povstání začalo údajně 9. října, tedy před usneseními ÚV z 10. a 16. října, o kterých budeme hovořit dále. Toto povstání prý mělo rozhodující význam a povstání 25. října už jen druhořadý, „dodatečný“ ráz…

Mimochodem, stojí za to připomenout i Stalinův článek „Říjnový převrat“, uveřejněný u příležitosti výročí Října – 6. listopadu 1918. Stalin v tomto článku také snižoval Leninovu úlohu a zdůrazňoval zásluhy Trockého na bezprostředním řízení povstání. Samozřejmě, že později to Stalin už více nepřipomínal. I zde, stejně tak jako v mnoha jiných případech, hodnotil historické události z hlediska svých konjunkturních plánů.

Proč o tom nyní mluvit ? O tehdejších událostech víme dnes málo. Kdo dnes ví, co se tehdy dělo, proč a co vedlo k povstání.

Jména mnoha aktivních účastníků Října byla na dlouhá léta vyškrtnuta z dějin. Šestnáct členů a kandidátů ÚV SDDSR(b) z roku 1917 se stalo obětí zvůle v období kultu Stalinovy osobnosti. Stejně tragický osud potkal i mnohé členy Vojenského revolučního výboru. Jejich život a práce se všemi klady a nedostatky, chybami a omyly si zasluhují, aby byly připomenuty.

Pokračování

Poznámky:

(1) BOLŠEVICI – ruští komunisté. Termín „bolševici“ vznikl na II. sjezdu Sociálně demokratické, dělnické strany Ruska (SDDSR), kde stoupenci Lenina získali ve volbách do ústředních orgánů většinu. SDDSR byla založena v roce 1898 a od roku 1917 se začala nazývat Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků), SDDSR(b). V roce 1918 byla přejmenována na Komunistickou stranu Ruska (bolševiků) KSR(b), v roce 1925 na Všesvazovou komunistickou stranu bolševiků – VKS(b) a od roku 1952 má název Komunistická strana Sovětského svazu.
(2) LENIN (ULJANOV) VLADIMÍR ILJIČ (1870 – 1924) – zakladatel komunistické strany, vůdce Velké říjnové socialistické revoluce, zakladatel sovětského státu. V revolučním hnutí byl od roku 1893. V roce 1895 sjednotil petěrburské (Sankt Peterburg – byl v roce 1914 přejmenován na Petrohrad a v roce 1924 na Leningrad) marxistické a dělnické kroužky do Svazu boje za osvobození dělnické třídy. V r. 1903 byla na II. sjezdu SDDSR za Leninova vedení založena bolševická strana -marxistická strana nového typu. V r. 1905 řídil revoluční boj v Petrohradě. Řadu let se skrýval před carskými úřady v emigraci, kde pokračoval v revoluční činnosti. Člen ÚV strany. V říjnu 1917 byl na II. všeruském sjezdu sovětů (viz pozn. 64) zvolen předsedou rady lidových komisařů – sovětské vlády.
(3) STALIN (Džugašvili) JOSIF (1879 – 1953). Člen strany od r. 1898. Byl revolucionářem v Zakavkazsku. Po Únorové revoluci 1917, která svrhla monarchii, se vrátil z vyhnanství, byl zapojen do byra ÚV Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a do redakce listu Pravda. Byl členem stranického centra pro řízení ozbrojeného povstání a členem petrohradského Vojenského revolučního výboru (viz pozn. 12). Po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce byl v letech 1917 -1922 lidovým komisařem (ministrem) pro otázky národností, současně od r. 1919 lidovým komisařem státní kontroly a od r. 1920 lidovým komisařem dělnicko -rolnické inspekce. Od r. 1922 generálním tajemníkem ÚV strany, od r. 1941 současně předsedou rady lidových komisařů SSSR. Za Velké vlastenecké války (1941-1945) byl předsedou Státního výboru obrany a vrchním velitelem ozbrojených sil SSSR.
(4) MOLOTOV (Skrjabin) VJAČESLAV (1890 – 1986). Člen komunistické strany od r. 1906. V různých letech, počínaje 1921, byl tajemníkem ÚV strany, předsedou a prvním místopředsedou rady ministrů SSSR, ministrem zahraničních věcí.
(5) PROZATÍMNÍ VLÁDA (březen – listopad 1917) – ústřední orgán buržoazní moci v Rusku po Únorové revoluci. Byla ustavena po dohodě mezi Prozatímním výborem Státní dumy (legislativní zastupitelský orgán Ruské říše) a Petrohradským sovětem (viz pozn. 10). Uskutečňovala protilidovou politiku pokračování imperialistické války (viz pozn. 7) a potlačování revolučního hnutí. Byla svržena v Petrohradě 25. – 26. října (7. – 8. listopadu).
(6), (7) IMPERIALISTICKÁ VÁLKA – 1. světová válka (1914 – 1918) mezi dvěma koalicemi kapitalistických velmocí (německo – rakouský blok a britsko – francouzsko – ruský blok – Dohoda), vyvolaná krajním vyhrocením protikladů v boji za oblasti vlivu, zdroje surovin a světovou nadvládu.
(8) PŘEDPARLAMENT (oficiální název Prozatímní rada Ruské republiky) – poradní orgán při Prozatímní vládě. Byl vytvořen v říjnu 1917 jako orgán, před kterým měla Prozatímní vláda nést odpovědnost do svolání Ústavodárného shromáždění (viz pozn. 61). Ve skutečnosti podle usnesení, schváleného Prozatímní vládou, mohl Předparlament projednávat jen ty otázky a návrhy zákona, „ke kterým Prozatímní vláda povazovala za nezbytné mít usnesení rady“. Celkem bylo v Předparlamentu 555 členů, bolševici měli 58 mandátů. Lenin soudil, že v podmínkách revoluční krize je jediným cílem Předparlamentu odpoutat lidi od sílící revoluce a jedině správnou taktikou bolševiků vůči němu je bojkot. 7. (20. října) vystoupila bolševická frakce z Předparlamentu a prohlásila, že nemá nic společného s „vládou lidové zrady“.
(9) TROCKIJ (Bronštejn) LEV (1879 – 1940), v sociálně demokratickém hnutí od r. 1887. Účastník revoluce 1905 – 1907. V září – listopadu 1917 předseda Petrohradského sovětu. Byl členem první sovětské vlády, lidovým komisařem zahraničních věcí, v letech 1918 – 1924 lidovým komisařem pro vojenské a námořní otázky a předsedou Revoluční vojenské rady. V roce 1923 se postavil do čela opozice uvnitř strany a od roku 1926 byl vůdcem opozičního sjednoceného bloku. V roce 1929 byl vypovězen za antisovětskou činnost z SSSR a v r. 1932 byl zbaven sovětského občanství. Člen ÚV strany v letech 1917 – 1927.
(10) PETROHRADSKÝ SOVĚT DĚLNICKÝCH A VOJENSKÝCH ZÁSTUPCŮ byl založen po vítězství Únorové revoluce jako orgán revolučně demokratické moci proletariátu a rolnictva. V zemi vzniklo svérázné a krajně protikladné dvojvládí (březen – červenec) Prozatímní vlády a Petrohradského sovětu. Zpočátku byl předsedou výkonného výboru zvolen menševik Nikolaj Čcheidze a 9. (22.) září byl předsedou výkonného výboru zvolen Lev Trockij.
(11) KERENSKIJ ALEXANDR (1881 – 1970), ruský buržoazní politický činitel, eser od r. 1917. V Prozatímní vládě: ministr spravedlnosti (březen – květen), ministr vojenského námořnictva (květen – září), současně od července předseda vlády a od srpna vrchní velitel. 25. října 1917 uprchl z Petrohradu a postavil se do čela protisovětské vzpoury. Po její porážce uprchl na Don. Od roku 1918 žil v emigraci ve Francii a USA a zabýval se protisovětskou činností.
(12) VOJENSKÝ REVOLUČNÍ VÝBOR (VRV) – zde petrohradský VRV, orgán Petrohradského sovětu pro praktické řízeni ozbrojeného povstání.