Systém Inkvizice (15)

Inkvizitoři, kteří zastupovali církev („matku všech trpících!"), tvrdili, že jednají v zájmu obžalovaných, pro spásu jejich duše. Právě na základě těchto bohulibých pohnutek prý musí trestat kacíře rozhodně, nelítostně a nemilosrdně.

Tyto tresty však nejsou zlem, ale „spásným lékem", balzámem na duševní rány — kacířské názory obžalovaných. Inkvizice, jak tvrdili teologové, se nemstila, ale zachraňovala; netrestala, ale vybojovávala na ďáblovi lidskou duši; nepronásledovala, ale léčila duše pobloudilých oveček církve. Inkvizice podle líčení teologů není ponurou mučírnou s katy a katovskými nástroji, ale jakousi dobročinnou institucí, církevní první pomocí, rychle zachraňující každého hříšníka, který neuznává jedině správnou věrouku. „Ti, kdo se protivili jejímu blahodárnému úsilí," říká Lea, „byli obviněni z nevděčnosti a neposlušnosti a tuto temnou skvrnu nemohlo nic odstranit. Byli to otcovrahové, nezasluhující slitování, a když je bičovali, prokazovali jim tím ještě zvláštní milost." (27)
Rejstřík katovských nástrojů v mučíme nebyl nijak rozsáhlý: kláda, lavice, důtky. Obžalovaný byl často trýzněn žízní a hladem a často se k mučení používalo i vody. Po mučení se dokonce rány léčily — kacíř musel být upalován v dobrém zdravotním stavu. Skutečnost, že výběr mučících nástrojů nebyl velký a že mučení probíhalo ve „slušném" prostředí, neulehčovala však nikterak tragický osud vězně.
Aby se obžalovaný zachránil, musel nejprve doznat svou vinu a prozradit své skutečné nebo smyslené společníky, a teprve potom mu dovolovali zříci se kacířství a smířit se s církví. Dělal-li to všechno ochotně a horlivě, mohl počítat s poměrně malým trestem; když ho však inkvizitoři zlomili teprve po dlouhém „zpracovávání", očekával ho přísnější trest.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982