Systém Inkvizice (5)

Inkvizitoři byli hned od začátku obviňováni, že zneužívali toho, že neexistovala kontrola, a padělali výpovědí zatčených i svědků.

Jako odpověď na to ustanovili římští papežové při inkvizici nové osoby — notáře a svědky, kteří měli přispívat k nezaujatému průběhu vyšetřování.
Notář potvrzoval svým podpisem výpovědi obžalovaných a svědků; totéž platí i o svědcích, kteří byli přítomni výslechu. Dodávalo to přelíčení zdání zákonnosti a nezaujatosti. Notář byl zpravidla duchovní osobou, a přestože byl jmenován papežem, platil ho inkvizitor; svědky byli nejčastěji mniši dominikánského řádu, jenž řídil inkvizici. Museli podobné jako všichni spolupracovníci inkvizice pod pohrůžkou přísných trestů zachovávat mlčení o tom, co jim bylo známo o činnosti „svatého" tribunálu. Notář a svědkové, kteří tak byli plně závislí na inkvizitorovi, stvrzovali svým podpisem jakýkoli padělaný dokument.
Jinými důležitými osobami v aparátě inkvizice byli prokurátor, lékař a kat. Prokurátor — mnich ve službách inkvizice — byl žalobcem. Lékař dbal na to, aby obžalovaný na mučení „předčasně" nezemřel. Byl zcela závislý na inkvizici; ve skutečnosti to byl pomocník kata, na jehož dovednosti často závisely výsledky vyšetřování. O úloze kata snad není třeba ani mluvit.
Kromě tohoto jakéhosi vedoucího aparátu tribunálu existoval aparát pomocný, sestávající z „příbuzných" inkvizice — tajných udavačů, žalářníků, sluhů a jiného pomocného personálu. Tajní udavači, zvědové a špióni se rekrutovali z nejrůznějších vrstev společnosti. Byli na královském dvoře, mezi malíři a básníky, obchodníky i ve vojenských kruzích, mezi šlechtici i prostým lidem. K „příbuzným" patřili také důstojní a všemi vážení aristokraté a měšťané, kteří se účastnili autodafé. Jejich úkolem bylo přemlouvat odsouzence, aby učinili veřejné pokání, vyzpovídali se a smířili s církví.
Doprovázeli oběti inkvizice na hranici, pomáhali ji zapálit a přihazovali klestí. Podobná „pocta" se udílela jen zvláště zasloužilým a váženým farníkům. Počet dobrovolných spolupracovníků inkvizice dosahoval několika stovek osob.
Na „příbuzné" se stejně jako na všechny zaměstnance inkvizice vztahovala beztrestnost. Navíc směli nosit zbraně. Nepodléhali světským ani církevním soudům a každá jejich urážka byla považována za pokus zabránit činnosti inkvizice v zájmu kacířství. A tak zvláštní postavení „příbuzných", jak říká H. Ch. Lea, jim umožňovalo nakládat s bezbranným lidem podle libosti a lze si snadno představit jejich vyděračství pod pohrůžkou zatčení a udání, neboť v té době bylo největším neštěstím pro věrného katolíka i kacíře upadnout do spárů inkvizice. (8) Na venkově plnili funkce slídilů knězi z jednotlivých farností, kterým pomáhaly vždy dvě světské osoby.
Inkvizice byla považována za nejvyšší státní orgán a musela se jí podřídit veškerá církevní i světská moc. Každé otálení při plnění nařízení inkvizice nebo odporování její činnosti mohlo dovést viníka až na hranici.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982