Systém Inkvizice (9)

VYŠETŘOVÁNÍ

Podkladem pro vyšetřování byly tedy udání nebo výpověď vyšetřovaného, zaměřené proti třetí osobě.

Inkvizitor zahajoval na základě jednoho z těchto dokumentů předběžné vyšetřování. Volal přitom k výslechu svědky, kteří mohli potvrdit obžalobu, shromažďoval další údaje o nezákonné činnosti podezřelého a o jeho výrocích a posílal dotazy týkající se dalších důkazů o jeho vině jiným inkvizičním tribunálům. Potom veškerý shromážděný materiál dostávali kvalifikátoři, kteří rozhodli o tom, zda má být podezřelý obžalován z kacířství. Když inkvizitor dostal od kvalifikátora kladnou odpověď, nařídil podezřelého zatknout. Ve Španělsku byl k zatčení „vlivných osob" nezbytný předběžný souhlas Nejvyšší rady inkvizice.
Zatčený byl umístěn v tajném vězení inkvizice, kde byl v naprosté izolaci od okolního světa, zpravidla ve vlhké a tmavé kobce, často spoután nebo uvázán na řetězu jako pes.
Pomatení smyslů ani smrt obžalovaného nebyly důvodem k zastavení vyšetřování.
Podezření, tj. nedokázané obvinění z kacířství, založené na dohadech, předpokladech a nepřímých důkazech (např. náhodný styk s kacířem, pobyt s ním v jednom domě atd.), bylo dostatečným důvodem k zatčení. Osoby, proti nimž existovalo sebenicotnější podezření, byly zatčeny a někdy strávily dlouhá léta v žaláři.
Udání (a tím spíše vlastní obvinění) bylo pro inkvizici důkazem o vině obžalovaného. Církev se dívala na každého věřícího jako na potenciálního kacíře, vždyť ďábel se podle tvrzení teologů snaží svést všechny věřící z pravé cesty. Udání bylo pokládáno div ne za mystický akt Prozřetelnosti. Udavač byl věštcem sdělujícím pravdu. Proto vyšetřování nemělo prověřit udání, ale vynutit na obžalovaném doznání viny, jeho pokání a smíření s církví. Je ovsem možný i jiný výklad. Udavač mohl jednat na pokyn ďábla. Takový názor na udavače by vsak inkvizici zbavoval jejích obětí, neboť převážná většina udání byla pouhými pomluvami, které by pro jejich neprůkaznost zamítl každý světský soud.
Přestože inkvizice považovala každého, kdo upadl do jejích spárů, za viníka, musela své obvinění zdůvodnit, a to zase nikoli proto, aby vyšla najevo skutečná pravda, ale kvůli něčemu úplně jinému. Za prvé proto, aby obžalovaný uznal svou vinu a litoval svých hříchů. Řečeno jinak, i když byly shromažďovány důkazy proti obžalovanému, dělo se tak v jeho zájmu, v zájmu spásy jeho duše. Zachránit svou duši, a tím spíše život mohl obžalovaný jedině úplným a bezvýhradným doznáním své víny, tj. potvrzením opodstatněnosti obžaloby. Za druhé důkazy byly nezbytné k tomu, aby se alespoň navenek, čistě formálně zachovávalo zdání spravedlnosti, aby obžalovaný pozbyl veškeré naděje zachránit se jiným způsobem, projevil upřímnou lítost a smířil se s církví. Důkazy v podobě svědeckých výpovědí, ať už nepravdivých, či pravdivých, měly zlomit vězně, zbavit ho odhodlání klást odpor a donutit vzdát se na milost a nemilost svému mučiteli — inkvizitorovi.
Odkud pocházely tyto důkazy? Dodávali je kromě udavačů falešní svědkové — tajní donašeči ve službách inkvizice, různí zločinci — vrazi, zloději a jiné živly, jejichž výpovědi neměly právnickou platnost u světských soudů dokonce ani ve středověku. Proti obžalovanému mohla svědčit jeho žena, děti, bratři, sestry, otec, matka a jiní příbuzní, a rovněž služebnictvo. Nepřihlíželo se však k jejich výpovědím ve prospěch obžalovaného, neboť se soudilo, že na příznivou výpověď mohou mít vliv příbuzenské svazky nebo závislost svědka na obžalovaném.
K. výpovědím odhalených kacířů, souvěrců obžalovaného, se přihlíželo jedině v případě, že svědčili ve prospěch obžaloby. „Neboť výpověď kacíře Ve prospěch obžalovaného," řekl Nicolau Eymerich, „může provázet nenávist k církvi a přání zabránit potrestání přestupků proti víře. Podobné předpoklady nejsou myslitelné, svědčí-li kacíř proti obžalovanému." (11)
Jména udavačů a svědků neznali nejen kvalifikátoři, ale ani souzení kacíři a popřípadě jejich obhájci. I když jim byly oznámeny jednotlivé body obžaloby, pak jedině v pozměněné formě, která znemožňovala zjistit pravé jméno svědka nebo udavače. Jestliže například svědek uvedl, že mu obžalovaný sděloval kacířské názory, bylo to obžalovanému řečeno takto: existuje výpověď jedné osoby, která slyšela, jak obžalovaný sděloval kacířské názory třetí osobě, atd. (13)
Je jasné, že současní obhájci inkvizice nemohou popřít tato ani jiná fakta, jež svědčí o daleko ne svatých metodách činnosti „svatého" tribunálu. Ovšem přesto, že tato fakta přiznávají, neznamená to ještě, že je odsuzují. Naopak, snaží se je ospravedlnit. Například španělský jezuita Bernardino Llorca, autor knihy o španělské inkvizici, ospravedlňuje zločiny inkvizice následujícím způsobem: všechno prý záleží na tom, zda uznáváme, či nikoli násilné pronásledování kacířství za pomoci různých trestů — včetně mučení a usmrcení viníka — za oprávněnou nutnost. Jestliže ano, pak musíme uznat oprávněnost a nutnost veškeré činnosti inkvizice se všemi jejími odpuzujícími detaily. Mnohým se nyní tato činnost zdá zrůdnou, neboť dnes se popírá nutnost inkvizice a násilného pronásledování kacířství. Většina teologů z doby působení inkvizice však uznávala její nutnost, hájila a ospravedlňovala její metody, zejména to, že inkvizice neřekla obžalovaným a všem ostatním zúčastněným osobám jména udavačů a svědků a plné znění jejich výpovědi. Llorca prohlašuje: „Inkvizice nemůže být skutečně účinná, jestliže nezachovává mlčení o svých svědcích. To bylo zřejmé hned od jejího vzniku." (13)

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982