Bitva u Lipan
Končil první květnový týden roku 1434. Pod potrhanými korouhvemi se znakem kalicha se polní vojska táborů a sirotků vracela po marném devítiměsíčním obléhání od nepokořené bašty západočeské feudálně-katolické reakce — Plzni.
Neúspěch tohoto velkého vojenského tažení měl těžké důsledky: neúspěšné útoky, výpady obležených, nemoci, ale i dezerce oslabily sílu rot, před kterými se třásla Evropa. Navíc vleklé obléhání přispělo i k rozkladu kázně, kterou se kdysi polní vojska honosila. Po nezdaru zásobovací výpravy do Bavor byl dokonce rozzuřenými vojáky napaden, zraněn a na čas uvězněn Prokop Veliký, i zrada pomohla. V době, kdy se pád Plzně vzhledem k nedostatku potravin zdál být neodvratný, dodal podplacený husitský hejtman Přibík z Klenové do města zásoby na další dva měsíce. A mimoto soustředění polních vojsk u Plzně využila panská jednotka ke střádáni sil.
Ale nebyly to jen vojenské starosti, které přidělávaly husitským hejtmanům vrásky. Prudce se totiž zhoršila celková hospodářská situace českých zemí. Roky 1432 a 1433 nebyly příliš úrodné vzhledem k silným mrazům, jarním záplavám a tropickým vedrům v létě. A kromě toho — revoluce pro mnohé dávno cíle splnila: šlechta si rozebrala majetek církve, vzrostla moc a váha měst. I kdysi chudí hejtmané zbohatli na podílech z kořisti… Jednota husitského hnutí se postupně štěpila.
Existenci stálé husitské armády — polních vojsk, vytvořených v roce 1423 — si vynutila objektivní situace. Nebylo možno čekat na pomalu se scházející zemskou hotovost. Zároveň se však tisícové houfy staly značnou ekonomickou zátěží. Uživit je, i když připočteme zisky z kořistí a výtěžky „spanilých jízd", byly stále větší problém.
Neúroda situaci vyostřila, husitské zásobovací oddíly pod Plzní narážely na odpor sedláků, kterým braly i to poslední …
Ale zpět do květnových dní 1434: panská jednota soustředila značné síly, najímala i zběhy z polních vojsk. Vrchním velitelem byl zvolen Diviš Bořek z Míletínka, kdysi spolubojovník Žižkův. Prudkým útokem dobyla jednota 6. května Nové Město pražské. Až pak ukončila polní vojska obležení Plzně a táhla ku Praze, zamířila dál na východ, kde se mohla opřít o pevnosti Kolín, Český Brod a Kouřim. Dne 28. května rozložili táboři a sirotci ležení u vesnic Lipany a Hřiby. Měli asi 9000 pěšáků a 700 jezdců, od spřátelených měst i husitské šlechty příliš velkou pomoc nedostali. V předvečer zápasu o své bytí a nebytí zůstaly polní roty osamoceny. Vojsko panské jednoty, které přitrhlo vzápětí, mělo značnou početní převahu — čítalo na 18000 pěšáků a 1200 jezdců. Dvě vozové hradby stanuly proti sobě. Pan z Miletínka nemohl svou početní převahu zatím využít — jen blázen by hnal útok proti vozům.
Boj začal v neděli 30. května kolem čtvrté hodiny odpoledne. Předcházel mu krátký dělostřelecký souboj, po němž jednota zrušila hradbu a jejich asi 720 vozů se v šiku hnuto proti vozové hradbě bratrstev. Poté, co se šik roztažený asi 1 km přiblížil na vzdálenost 250—300 metrů, začal se stáčet na jihozápad, rovnoběžně s vozy rot. Děla nezahálela, ale tempo nabíjení předurčovalo nevalné účinky. Polní vojska mohla mít v čele hradby asi 12 houfnic, a ty mohly vypálit nejvýše dvakrát. Lehčí zbraně, včetně kuší, se ke slovu nedostaly, proto konečně vedl pan Bořek šik tak daleko — postřílení více koní by znamenalo pohromu, i tak riskoval víc než dost.
Další okamžiky střetnutí se staly velkou hádankou pro české vojenské historiky až do dnešních dnů; panské vojsko totiž učinilo za dané situace manévr, na který reagovala táborská a sirotčí vojska ukvapeným výpadem z vlastních vozů. Nejasný výklad písemných zpráv vedl i k různým úvahám; např. Hanuš Kufner soudil, že každý ze 720 panských vozů se otočil na místě a celý šik se hnul zpět. Hugo Toman vylepšil tuto teorii tím, že vozy nebylo zapotřebí otáčet, neboť byly zařízeny na připřažení koní z obou stran. Rudolf Urbánek se naproti tomu domníval, že panské vojsko bylo rozděleno do dvou skupin, a ústup jedné z nich — tzv. špice – vlákal polní roty do pasti. Otakar Frankenberger st. zpochybnil tyto teorie a vyvodil nejlogičtější závěr, že totiž pro obrat nebyly při takovém počtu vozů podmínky a tak šik prostě pokračoval ve svém pohybu na jihozápad a velkým obloukem se stočil na sever. Husité pak zaútočili na „zavírku" šiku, byli zastaveni, odříznutí atd.
Každá z těchto teorií má své slabiny. Se zajímavou, a vůbec ne nepravděpodobnou hypotézou přišel Petr Klučina.
Jakýkoliv obrat v dostřelu nepřátelských děl bylo nemožné provést v pořádku
vzhledem k nesecvičenosti vozatajů všech 720 vozů. A pouhé projetí šiku kolem hradby bratrstev by samo o sobě stěží zlákalo ostřílené profesionály k výpadu – nepřítel jim ho mohl zavřít doslova před nosem a podle počtu vozů museli vidět, že stojí proti přesile.
Petr Klučina předpokládá toto: v okamžiku, kdy část panského šiku již postupovala souběžně s hradbou husitů, vydal pan z Miletínka povel k obratu. Zákonitě vznikl zmatek, řady se promíchaly. Na to Bořek z Miletínka čekal: předem soustředil mezi vozy vykřídlí a zavírky vybrané oddíly, které rozhodně panice nesměly propadnout. Skupina z vykřídlí zastavila útok husitů, zatímco houfy za zavírky jím odřízly cestu zpět. Po převrácení několika vozů v husitské hradbě vybranými oddíly jednoty zhasla naděje na návrat a obranu ve vozech. V otevřeném poli pak vynikla převaha panských, zejména v jízdě. Kolem osmé hodiny večer bylo dobojováno, v boji našli smrt i mnozí husitští velitelé i kněží — Prokop Veliký, Prokůpek, Markolt…
Údaje o celkovém počtu padlých se různí, nejpravděpodobnější je asi číslo 1200—1500 mrtvých z polních rot, vítězové pochopitelné přiznali ztráty mnohem nižší. Několik set zajatců bylo upáleno v nedalekých stodolách, husity narychlo zverbované sedláky pustili vítězové domů. Z bitvy se probil jen malý houf vedený vrchním hejtmanem sirotků Janem Čapkem ze Sán, což později zavdalo podnět k úvahám o možné Čapkové zradě, i Maroldovo panorama tuto úvahu evokuje.
Lipanská porážka však nebyla důsledkem pouhé dobré válečné lsti nebo selhání některého z velitelů. Byla logickým završením vývoje, v němž si zákonitosti středověké ekonomiky vyžádaly krutou daň. Politicky však zničení nejradikálnějšího křídla konec husitského hnutí v žádném případě neznamenalo.
Archiv NoS