Strašidlo nostalgie a zdroj naší síly

KSČM obchází strašidlo. Strašidlo nostalgie . Tuto panickou zvěst šíří ti, kdož nám nemohou přijít na jméno. Zaznívá však i naším jménem. Je nejvyšší čas se v ní rozebrat. Hrozí nám svázat ruce víc, než se leckomu zdá.

Kdo si pomáhá minulostí, když si neví rady dnes, vidí i bílá hůl. Ta mánie je z diagnózy sametu . Na bodák už bere i práva, která si zapsal do Ústavy. Když z té nouze zkouší dělat ctnost, vrací se mu jako bumerang. Červenou knihovnu, již si o sobě objednal, ne a ne udat ani v levných knihách. Proto ta inflace hororu. Staví na laciném triku. Hrůza je jen kulisou. Cílem je božská úleva, jen co skončí. Ze samé radosti, že mu nehrozí to virtuální peklo, se má publikum vděčně smířit se svými skutečnými nerváky. Jenže ze souseda, s nímž chodí na pivo, se upír dělá těžko. Z tesáků, přimalovaných do úsměvu Vojty Filipa, budou mít bžundu i batolata. Líčit nás jako smečku zlosynů je kvadratura kruhu. Tak demokraticky jako my, se po své porážce nechoval nikdo. Nás zvenku neřídí, ani neplatí. Proti své zemi nehecujeme válku ani sankce. Nemáme na rukou ani kapku krve. Z téhle vody se horor vařit nedá. Proto ty krváky z dob, jež zná většina jen z druhé ruky. Bez nich je samet už na lopatkách.

Někdo v nich vidí jen pěnu . Vyšumí prý sama. Starost má jen o to, aby nevypadal jako potrefená husa . Mlčí i k nadávkám, že jsme byli horší než Hitler. V demagogii vidí kritiku . Hledá v ní hlavně kus pravdy . Mohl snad kuchtit jen ze lží i Goebbels? Nosem o chodník škrtá neléčený masochista. Horory, jež o nás běží na tři směny, má div ne za hněv Hospodinův, trestající starozákonní plemena. Ani mu nepřijde obscénní, že údem božstva, před jehož hořícím keřem si máme otlačit kolena, jsou postavy s IQ a morálkou Štětiny s Mejstříkem, inkvizičních úderek České televize – a salonního kuráta etických válek . Rytířskou galantnost ke šmíře živí i panikářské trojčení. V pravdě proti lži vidí riskantní podnik. Nad každou zmínkou, v čem byl socialismus lepší, se vyjukaně křižuje ( proboha jen to ne, odradíte nám mladou generaci !). Máme i my tajit pravdu před všemi, kdož znají křižovatky XX. století jen z druhé ruky? Mlčením souhlasit s tím, jak dnešní vítěz poroučí i dějinám? S pohádkou pro dospělé, v níž je dobrem Rambo, opásaný jadernými raketami – a zlem ti, kdo před ním nezvedli ruce? O rozvoj a polidštění této země se zasloužili jako ještě nikdo. Líčit je jako hospic katů a pacholků může jen idiot s nulovým svědomím.

Kopírák umí množit jen lejstra. Příští socialismus přes něj nevznikne. Poučovat o tom lidi, kteří nikam nepřeběhli, je neslušné. Tím spíš, jak moc tím vlastní rodině často ubližují i existenčně. Spor je o něco jiného. O povahu a původ dramat, jimiž jsme už prošli. Zavinili jsme si je opravdu sami? Dá se k socialismu hopkat baletním krokem? Nestojí křižovatky, na něž nás hnala třídní pomsta druhé strany, za seriózní rozbor místo bohorovných pošklebků? Aby se ukázalo jako na dlani, kde se vzal bludný kruh násilí – i kdo v něm drží všechny rekordy. A v čem se na rozcestích, jimiž jsme prošli proti své vůli, moc nového vymyslet nedá – a kde jsme na nich jednali tu zbrkle, tu až příliš důvěřivě, a někdy opravdu i nepřiměřeně. A hlavně: co konkrétně z toho plyne pro příště. Taková analýza ani nezačala. Z podbízivých škatulek, jež se na ni pasují omylem, je víc škod než užitku. Mladší generaci od nás hrozí izolovat doživotně. Starší umí znechutit natolik, že mnohdy nejde ani k volbám.

Fetiš zpětného zrcátka je nemocí antikomunismu. Horory, jimiž přepisuje dějiny, smolí alibi za svou vlastní impotenci a zločiny. Nostalgika dělá z každého, kdo těm hororům umí dát přes čumák. Titulovat ho tak i naším jménem je pod úroveň. Rvačka o to, jak to bylo doopravdy, se vede kvůli budoucnosti. Bez ní zůstává jen na půli cesty, co má lidem otevřít oči už dnes. Hnát zvlčilou pravici na hrách jen tím, jak to dělá civilizovanější panstvo jinde, je zoufale málo. To umí i sociální demokracie. Náš úkol je to také. Jím to však teprve začíná. Lidem je třeba ukázat skutečné řešení. Jen kdo ví, že není pouze snem, si vymůže maximum možného už teď. Ze stovek příkladů aspoň jeden. Metr nového bytu stojí víc než dva průměrné čisté platy. Celou průměrnou mzdu spolkne splátka hypotéky – v Praze na byt ještě menší než v králíkárnách 60.-70. let. Teplo, voda, elektřina, plyn, fond oprav a povinná životní pojistka stojí další tisíce (kolem třetiny druhé průměrné mzdy). V lichvářské terno se zvrhlo i nájemné. Je to snad rána osudu seslaná z nebes? Má pravdu, kdo nás školí, že nic zásadně jiného s tím neuděláme ani my? Už jsme to dokázali. Socialismus dal lidem víc bytů než vrchnost a kapitál dohromady – s komfortem, o němž se většině dřív ani nesnilo. Dal jim je za nájemné ve výši 10-15 procent jediného platu. Nedržel je v chomoutu žádné hypotéky. To že odradí mladou generaci ? Plastický obraz, co vše z toho, co dnes lidem chybí, dokázal socialismus už před lety?

Nezdržujme se jalovým mudrlantstvím. Do vlády nás nikdo nezve. Vázat si ruce ve víře, že nás to štěstí políbí, by bylo ztrátovou investicí. Teď by nás k výkonné moci přizvali, jen kdybychom zrůžověli. Změnu přinese až zásadní obrat doleva. Samotíží nám do klína nespadne. Ze všeho, na čem bude záviset na nás, je jedna věc rozhodující: umět lidem ukázat z jejich vlastních zkušeností, co jim modrá krev privatizace nikdy nedá, dát neumí, ani nechce – a proč to je jen v silách socialismu. V tom je naše síla. Každý s ní nakládá, jak umí. Někdo možná i trochu neohrabaně. Tím víc si zaslouží pomoc. Názorný příklad jak na to – místo aby se krákal za uši i z našich vlastních řad.

Háló noviny, 14. září 2007, Josef SKÁLA