NĚMECKO VE STRATEGICKÝCH SOUVISLOSTECH (9)

Mnichovská dohoda

Naše vláda prosazovala zásadu, že diktát z Mnichova proti Československu je neplatný od samého počátku. Spolková vláda své stanovisko definovala v nótě vládě ČSSR 24. března 1966. „Spolková vláda je toho názoru, že mnichovská dohoda z roku 1938 byla roztrhána Hitlerem a nemá již žádný teritoriální význam. Nevznáší proto, jak už mnohokrát prohlásila, vůči Československu žádné územní nároky, zdůrazňuje, že toto je odpovědné stanovisko německé politiky …“.

Vláda ČSSR reagovala 24. března 1966: Přeje-li si Spolková vláda skutečné zlepšení vztahů mezi ČSSR a SRN a chce-li dokázat, že – jak tvrdí, ´neprovádí ani revanšistickou, ani restaurativní politiku´,pak je nezbytné, aby bezvýhradně odsoudila tzv. mnichovskou dohodu a výslovně uznala její neplatnost od samotného počátku.“

Toto stanovisko Československa podporovaly státy Varšavské smlouvy v celém
následném období.

1968 v Československu

Vláda CDU/CSU – SPD (1966-1969) ve svých vztazích k Československu vycházela sice z nového slovníku o míru a porozumění, ale fakticky prosazovala zájmy odsunutých Němců, politiku NATO. Kancléř K.G. Kiesinger byl členem NSDAP od roku 1933. Za fašistického Německa pracoval ve společnosti Interradio. Podílel se na vedení psychologické války proti zemím antifašistické koalice.

Ve vládním prohlášení 13. prosince 1966 vyjádřil následující vztahy k Československu. „Také s Československem by se německý lid chtěl dorozumět. Spolková vláda odsuzuje Hitlerovu politiku, jež byla zaměřena na rozbití československého státního svazku. Souhlasí s názorem, že mnichovská dohoda, uskutečněná na základě vyhrožování násilím, není již platná. Přesto jsou ještě problémy, které je třeba řešit, například problém práva na státní příslušnost. Jsme si vědomi své povinnosti ochrany vůči sudetoněmeckým krajanům stejně jako vůči všem vyhnancům a uprchlíkům a bereme tuto povinnost vážně. Zažili stejně jako předtím československý lid hořké utrpení a bezpráví. Spolkové vládě záleží na tom, ukončit tuto chmurnou kapitolu dějin našich národů a vytvořit sousedský vztah naplněný důvěrou …“

Uvedená vláda ale po dohodě s velením NATO přijala vůči Československu v prosinci 1967 nepřátelskou koncepci „Operaci zástava“.V roce 1968 měla být realizována v době vnitřní politické krize v naši zemi. Plánovalo se překročení naší státní hranice, zmezinárodnění této otázky, plánoval se návrat odsunutých Němců a podobně.

Dne 17. března 1967 byla mezi Československem a NDR podepsána „Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“. Potvrzovala bezproblémové vztahy a znamenala důležitou oporu proti nepřátelským záměrům ze strany SRN a tamních krajně pravicových sil.

V průběhu roku 1968 se vedl boj o Československo. Domácí antisocialistické síly byly intenzivně podporovány ze západních zemí. Jejich cílem bylo změnit mocenské poměry v Československu a začlenit naši zemi do sféry západního vlivu.

Relativně nové přístupy k Československu přijal v březnu 1968 sjezd SPD. Bylo to uznání poválečných realit jako základ vztahů k Československu a v evropské politice vůbec. Podpora politiky zřeknutí se násilí ve vzájemných vztazích. Návrhy na rozšíření hospodářské spolupráce. Byla to podpora politiky zřeknutí se násilí ve vzájemných vztazích, které formulovaly státy Varšavské smlouvy.

Tehdejší předseda SPD W. Brandt na sjezdu prohlásil: „Naše nová východní politika bude tím úspěšnější, čím jasněji projevíme své odhodlání respektovat stávající hranice v Evropě.“ Strany CDU/CSU realistický kurz SPD ve východní politice odmítaly.

Vývoj v Československu v roce 1968 neskončil úspěšně pro antisocialistické síly. Řešení československé krize v srpnu 1968 šlo jinou cestou.

Doc. PhDr. Josef Groušl, CSc.

Pokračování