Je těžké být bohem
Nedávno jsem četl knihu Je těžké být bohem dvojice autorů Arkadije a Borise Strugackij. Jedná se o scifi a příběh se odehrává na cizí planetě v období feudalismu, kterou dlouhodobě pozoruje vědecký tým ze země přímo na místě. Kniha vyšla již v roce 1966. Velmi mě zaujala jedna pasáž této knihy, kterou vám přináším. Pokud se pozorně začtete, najdete jisté paralely se situací, která se dnes odehrává ve společnosti.
. . .
Dvě stě tisíc mužů a žen. Dvě stě tisíc kovářů, zbrojířů, řezníků, kramářů, klenotníků, hospodyněk, prostitutek, mnichů, směnárníků, vojáků, tuláků a zbylých vzdělanců se teď převalovalo na svých dusných pachem štěnic prosycených postelích. Spali, milovali se, v duchu přepočítávali zisk, plakali, skřípěli zuby ze zlosti nebo pro urážku… Dvě stě tisíc lidí!
A pro cizince ze země měli všichni něco společného. Nejspíš to, že všichni bez výjimky nebyli lidmi v dnešním slova smyslu, ale jen hrubými odlitky, ingoty, z nichž teprve krvavé věky historie vysoustruhují pravého, hrdého a svobodného člověka. Byli pasívní, chamtiví a neuvěřitelně, fantasticky sobečtí. Psychologicky byli skoro všichni otroky – otroky víry, otroky sobě podobných, otroky drobných vášní, otroky ziskuchtivosti. A jestliže se z vůle osudu některý z nich narodil nebo stal pánem, nevěděl, co si se svou svobodou počít. A v nejkratší možné době se znovu stával otrokem – otrokem bohatství, otrokem zvrácené nestřídmosti, otrokem zhýralých přátel, otrokem svých otroků. Veliká většina jich za nic nemohla. Byli příliš pasivní a příliš nevzdělaní. Jejich otroctví spočívalo v pasivitě a nevzdělanost, ale přitom pasivita a nevzdělanost rodily nové a nové otroctví.Kdyby byli všichni stejní, ruce by musely bezmocně klesnout a nebylo by žádné naděje. Ale oni přece jen byli lidmi, nositeli jiskry rozumu. A neustále, hned tady, hned tam se v jejich mase zažehovaly a rozhořívaly plamínky nepředstavitelně vzdálené a nevyhnutelné budoucnosti. Zažehovaly se bez ohledu na cokoli. Bez ohledu na svou zdánlivou nesmyslnost. Bez ohledu na útlak. Bez ohledu na to, že byly zadupávány. Bez ohledu na to, že je nepotřeboval nikdo na tomto světě a naopak všichni na tomto světě byli proti nim. Bez ohledu na to, že v nejlepším případě mohli spoléhat pouze na pohrdavou, nechápavou lítost…
Tyto plamínky nevěděly, že budoucnost mluví v jejich prospěch, že budoucnost je bez nich nemožná. Nevěděly, že v tomto světě hrozných přízraků minulosti jsou jedinou realitou budoucnosti, že jsou fermentem, vitamínem v organismu společnosti. Zničte tento vitamín a společnost bude zahnívat, vypuknou sociální kurděje, svaly zeslábnou, oči přestanou vidět, zuby vypadnou. Žádný stát se nemůže vyvíjet bez vědy, jinak ho zničí sousedé. Bez umění a celkové kultury ztrácí stát schopnost sebekritiky, začíná podporovat mylné tendence, každou vteřinu plodí licoměrníky a zrůdy, vychovává v občanech kořistnictví rozumnějších sousedů. Je možné podle libosti pronásledovat písmáky, zakazovat vědy, vymycovat umění, ale dříve nebo později bude nutno se vzpamatovat a třeba se skřípěním zubů, ale přece jen otevřít brány všemu, co tak nenávidí vládychtiví tupci a omezenci. A byť tihle šedí, kteří jsou u moci, sebevíc opovrhují znalostmi, nejsou schopni nic učinit proti historické objektivitě, mohou vývoj jen přibrzdit, nikoliv zastavit. Třebaže se bojí vědomostí, třebaže jimi pohrdají, stejně dospějí k tomu, že je budou podporovat, aby se udrželi u moci. Dřív nebo později budou muset otevřít univerzity, vědecké společnosti, zakládat výzkumné ústavy, observatoře, laboratoře, vytvářet kádry rozumných a vzdělaných lidí, kteří už nebudou pod kontrolou, lidí s naprosto odlišnou psychologií, s naprosto jinými potřebami. A tito lidé nemohou existovat a tím méně pracovat v dřívější atmosféře přízemní ziskuchtivosti, nízkých zájmů, tupé samolibosti a výhradně tělesných potřeb. Potřebují novou atmosféru – atmosféru všeobecného a neomezeného poznání, prodchnutou tvůrčím úsilím , potřebují spisovatele, malíře, skladatele, a šedí, stojící u moci, musejí i tento ústupek učinit. Kdo se vzepře, bude smeten chytřejšími protivníky v boji o moc, ale ten, kdo tento ústupek učiní – je to paradox – si tím nevyhnutelně kope vlastní hrob. Protože pro zabedněné egoisty a fanatiky je smrtelně nebezpečné vzrůst kulturnosti lidu v celém rozsahu – od přírodovědných výzkumů až po schopnost naslouchat s požitkem vážné hudbě…
A pak přichází epocha obrovských sociálních otřesů, které provází dosud nevídaný rozvoj vědy a zároveň s tím široký proces intelektualizace společnosti, epocha, kdy se šedé hnutí vzpíná k posledním bojům, jejichž bestialita vrací lidstvo do středověku, je v těchto bojích poraženo a pak ve společnosti zbavené třídního útlaku mizí jako reálná síla navždy.
. . .
Zdroj: Je těžké být bohem, vydalo Nakladatelství Svoboda 1966.
Příběh byl zároveň zfilmován, více informací najdete: