Solidární důchodový systém (2)

 Formy důchodového zabezpečení do 20. století

Za feudalismu bylo sociálně zabezpečeno jen úřednictvo, které obstarávalo šlechtické úřední povinnosti. Pro poddané sociální funkci plnily vícegenerační rodiny (obživa za zemědělské výrobky, výměnek…) a na zásah vládců byla zaváděna chudinská péče prostřednictvím církví, místních vrchností, cechů a obcí (daně na chudé, právo na žebrotu…)

Za kapitalismu dochází k sestěhování lidí do měst, což je příčinou jejich odtržení od zemědělské a rodinné vyživovací základny, a při dočasné či trvalé ztrátě pracovní schopnosti dělníků dochází i k jejich ztrátě obživy bez náhrady. Stát sociálně zajišťuje jen státní a veřejné zaměstnance a vojenské veterány. Proto vznikají dělnické podpůrné spolky a soukromé pojišťovny cechů (bratrské pokladny v hornictví apod.).

Nedostatečné sociální zajištění dělníků a špatné podmínky vedou k velkým bouřím, a proto německý kancléř Bismarck po potlačení odporu zavádí vedle perzekuce i sociální zabezpečení pro široké vrstvy. Po jeho vzoru v 80. letech 19. století postupuje v Rakousku-Uhersku (R-U) i hrabě Taffé (předseda vlády), ale stačil prosadit pro širší vrstvy pouze úrazové a nemocenské pojištění.

Ani na přelomu 19. a 20. století nebyly v R-U vyslyšeny požadavky na přijetí zákona o nuceném pojišťování starobních a chorobních důchodů, které se mělo týkat dělnictva, rolnictva a živnostenstva.

Pokračování

 Zdroj: Z materiálů dr. Miroslava Opálky