Vzpomínky komunisty (3)

… psané před třiceti lety, člověka narozeného v roce 1904.

Ve vězení

Během 2 a půl roku vyšetřovací vazby jsem byl v samovazbě i jako spoluvězeň lidí s různými politickými názory. Velká většina zatčených byla vězněna pro poskytování pomoci rodinám zatčených, někdo pro nějaký leták, který se mnohdy ani nepostačil přečíst a dát dál, pro poslech zahraničního rozhlasu, pro různé šeptandy, sabotáže, nebo pro politické přesvědčení, buď soc. dem. a nebo jak se říkalo benešpartaj.  Převážně to byli dělníci ze Škodových závodů. Na celách jsme měli velmi bojovné výměny názorů, zejména my komunisté s bývalými důstojníky. V r. 1940-41 dávali pravidelně do cely vždy jednoho komunistu a jednoho důstojníka. Bylo mezi námi mnoho nepřekonatelných přehrad, zejména jsme se lišili v názorech na budoucí uspořádání republiky po osvobození. Oni chtěli zas republiku buržoazní a my socialistickou. Třeba podotknout, že nebyli všichni stejní, ale jedno jsme jim nemohli odpustit, že předali Němcům všechno i cenné věci z jejich kasáren.

Vzpomínám na bojovou diskusi. Cikánka – bývalá nejchudší čtvrť, vybudovaná za éry soc. demokratů, kde žili nezaměstnaní a ti byli nazýváni vyžírači republiky, zloději, kteří nechtějí pracovat. O tomto problému jsme hovořili řadu dní. Vcelku bych chtěl říci, že tyto diskuse byly velmi užitečné. Celá řada vězňů, kterým nebyly jasné ani ty nejzákladnější věci, pochopila myšlenky socialismu a dnes když se s některými setkám, jsou z nich dobří komunisté. Jedno však nás komunisty těšilo, že nestraníci byli rádi na cele s námi, a to proto, že to lépe snášíme, že nefňukáme a víme, proč jsme ve vězení.  Bylo dobře na cele s člověkem, s kterým si rozumíme, který chápe dobu. Sobcům se žilo ve vězení velmi zle, byli malomyslní, modlili se k bohu a prosili o pomoc. Říkal jsem jim: Co Bůh činí, dobře činí, když mu věříš tak nebreč. Těžko bylo těmto lidem a těm, kteří museli být s nimi bylo ještě hůř. Denně jim zvedat hlavu, pochop přece o co jde, nejde o mě ani o tebe, ale o nás všechny. Chceme revoluční změny, změnit život i u nás.

V březnu 1943 nás odvezli do Drážďanské trestnice na Georgestrase, kde jsme byli roztříděni, jednak k lidovému soudu, nebo k zemskému soudu. Byl jsem tam na cele s mladým Holanďanem Martinem Van de Ven, který byl vězněn pro sabotáže jako elektrotechnik. Pracovali jsme na celách, montovali jsme kulometné součástky. Dělali jsme to velmi neradi při představě, že to děláme proti Sovětům. A tak jsme začali sabotovat, zmrvili jsme asi 500n kusů příliš jsme to žábrovali a bylo z toho nepříjemné vyšetřování. Dostali jsme se z toho, když nám mistr poradil jak to částečně opravit, jinak to znamenalo předání gestapu a to by byl konec. V této věznici čekalo mnoho Jugoslávců na smrt. Každý pátek jsme slyšeli dunění katovské sekyry. Bylo to hrozné pomyšlení, když jsme nevěděli, jak dopadne s námi soud. Odsouzenci na smrt měli  nade dveřmi červené kolečko, aby dozorci věděli, že tam mají zvýšený dozor. Tam měli vězni stále pouta na rukou i na vycházky chodily v želízkách. Často bylo v noci slyšet z cel křik, to docházelo u vězňů k různým šokům, nebo k sebevraždám. Viděl jsem na vycházce i hochy kolem 10-12 let, nevím proč je uvěznili. 

V červnu 1943 jsme byli převezeni na druhou drážďanskou trestnici Matyldenstrasse a 28. září jsem byl odsouzen k 5ti rokům káznice. V této trestnici se již dýchalo volněji, pracovalo se v dílnách, pracovní úkoly se zde nechaly dobře zvládnout, takže byl čas i na diskusi. Přes komanda se získávaly zprávy, hovořilo se o situaci na frontách, stále se říkalo, že za dva měsíce už bude konec války. Toto jsme si stále namlouvali. Bylo zde několik Holanďanů, Francouzů a Němců jinak samí Češi z toho velká většina z Plzeňska.

Pracoval jsem na lisu, kde jsme z plechu lisovali rotory pro motory. Nejdříve jsme nastříhali pásy plechu a tyto se pak na lisu zpracovaly. Byl to starý lis na magnetické zapojování pomocí šlapacího pedálu. A tak se stalo, že jsem řádně nedošlápl, obrátka úderu byla slabá a lis neprorazil plech. Bylo pak nutné pomocí jeřábu celý setrvačník sejmout a uvolnit výstředník a to vše trvalo 3-4 hodiny. A tak jsme přišli na to, že tuto havárku můžeme dělat, kdy budeme chtít, což jsme také podle možností dělali. Mistr magnetickému zapojování nerozuměl a s. Profan z Prahy, který se mnou toto prováděl, mu vždy namluvil, že je to starý klump, zlobí to a tak jsme to už uměli pak rychle sejmout, ale ty 3-4 hodiny jsme vždy stáli a mistr měl vždy strach, jestli to vůbec spravíme.  Dával nám pak za každou tuto havárku kousek chleba se salámem. Vedle toho jsme plech zaměřili na větší odpad, stříhali jsme nehospodárně a když měli ti lepší bachaři službu, tak se plech jako odpad vyvážel ven. Toto vše jsme prováděli jen my dva, takže nebylo nebezpečí prozrazení. Říkali jsme tomu, že děláme práci pro vlast. Stalo se však něco, za co jsme nemohli  a hrozilo nám předání na gestapo.

Vedle nás byl další lis mnohem větší, na kterém pracoval jeden inženýr z Plzně. Při polední přestávce oznámil mistrovi (Němci), že mu někdo dal na lisovou desku kus silného plechu a řekl, že kdyby se toho nebyl všiml, mohl se lis rozbít. Mistr to hlásil řediteli věznice a ten nařídil šetření. V blízkosti toho lisu v té době jsme byli já se s. Profanem a na nás jediné mohlo vzniknout podezření. Čekali jsme, co z toho bude a zatím celá věc usnula. Jak jsem pak po skončení války zjistil, ředitel vycházel z toho, že když to dá gestapu, že bude sám v podezření, že tam nemá pořádek a dají jej na frontu a to se mu nechtělo, zejména, když se nic nestalo a tak další hlášení nedělal.

Na Matyldestrasse jsem poznal mnoho velmi dobrých soudruhů. S. Fišer, dobrý řemeslník, dělal na počítacích strojích, mluvil dobře německy a tak ovlivňoval mistra a přitom vždy říkal – Jdem na t,o dávej pozor a zajel při otáčení brusky nůž od soustruhu a tam pak byla vydřená velká díra. A mistrovi říkal: „To víte, oni to jakživi nedělali, jsou to hlupáci.“ Dobře si počínali i v druhém elektrotechnickém oddělení. Zbytky elektrického drátu sletovali jednotlivé kousky a používali to do motorů a ukazovalo se to jako dobrý poměr k Říši, ale na druhé straně celá klubka drátů roztříhali, o tom se ale muselo mlčet.

Byli tam Sláva Císař, velmi dobrý komunista z Losiné u Plzně, Karel Pešta, Rajmund Bek, Kratwurm Miroslav, Černý Josef, všichni výborní komunisté. Zemřel tam Václav Ekert. 

Pokračování

Od redakce: Můžete oslovit rodiče, prarodiče, a sepsat s nimi jejich vzpomínky? Pomůckou Vám může být tato osnova :

Otázky pro pamětníky 2.světové války a poválečného vývoje společnosti

Prosíme o odpovědi na otázky z vašeho života, o vaše vzpomínky, na téma předválečné situace ve 30. letech 20. století, na 2. světovou válku a na poválečný vývoj společnosti – na budování socialismu.

Prosíme odpovědi nám  pošlete na náš e-mail. Odpovědi budou dány (pokud chcete anonymně) na naše internetové stránky. 

Čím více vašich zkušeností a vzpomínek, tím více pravdy pro další pokolení.  Děkujeme!

1. Jak se žilo ve 30. letech? Jaké byly platy, jaké byly ceny. Jaké byly byty. Jaká byla strava? Jaká byla pracovní doba. Jaké byly možnosti vzdělávání? Jaká byla politická situace?

2. Jaká byla situace před Mnichovskou zradou a po ní?  Co se dělo?  Jak se chovali Němci, když k nám přišli? Jak se chovali za války?  Kam se stěhovali Češi z pohraničí? Jak se to organizovalo?

3. Komu se mohlo věřit a komu ne? Jak se to poznalo?

4. Jak se dělal protifašistický odboj? Jaká byla činnost a jaké byly tresty nepřátel?

5. Co dělali kolaboranti za války a po válce?

6. Co se dělo za války? Co jste jedli? Jak se žilo? Jaké jsou vaše nejhorší zážitky?

7. Ukazují válečné filmy pravdu? Který se vám nejvíc líbí?

8. Jak probíhalo osvobození města?

9. Jaká byla nálada po válce? Co se dělo ?

10. Jak probíhal odsun Němců?

11. Jak se chovala osvobozenecká armáda?

12. Jaká byla politika a politické smýšlení lidí po válce?

13. Co vedlo k únoru 1948? Jak probíhalo budování socialismu? Jak probíhalo znárodnění a zakládání JZD a jak pracovaly Lidové milice?  Jaké písně se vám líbí z té doby – které ji nejlépe vystihují?

14. Jak se žilo v 50. letech? Bylo to lepší než před válkou a v čem? A co Stalin a procesy? 15. 60. léta, jak se na ně díváte s odstupem času?

16. Bylo pro vás situace po roce 1968 zklamáním nebo jste si oddychli, že bude klid?

17. Jak se žilo v 70. letech? Ceny, platy, možnosti, kultura, rekreace, jistoty, zájezdy, dovolená, lázně.

18. Jak se chovala vojska Varšavské smlouvy u nás?

19. Jak se vám líbilo hospodaření v rámci RVHP a vůbec vašeho podniku, kde jste pracovali? 

20. Jaké byly pracovní podmínky, pracovní doba a dovolená?

21. Jaké byly mezilidské vztahy? Měl  třídní původ vliv na výběr partnera? Existovala protekce za sexuální služby u zaměstnavatelů, či vydírání? A jak se situace měnila v desetiletích?

22. V čem se lišila 80. léta od 70. let.? 

23. Účastnili jste se činnosti Národní fronty?

24. Jaké jsou vaše zkušenosti s příslušníky šlechty, církve a legií před válkou a po ní?

25. Co jste chtěli v roce 1989 za změny? Proč jste cinkali klíči? Co se vám na socialismu nelíbilo?

26. Proč se nestalo to, co jste chtěli a co se pozitivního událo po roce 1989?

27. Jak vidíte budoucnost naší a světovou dnes?

28.  Co byste chtěli vzkázat budoucím generacím?

29. Další vzpomínky podle vašeho zaměření.