Historie pokusu o socialistickou reformu v ČSSR

hanoTeze k 40. výročí pokusu o socialistickou reformu v ČSSR v 1968 – prosinec 2007, projednáno kolegiem volených funkcionářů ÚV KSČM

Historie pokusu o socialistickou reformu v ČSSR v r. 1968 je součástí československé, ale i evropské historie, kterou nelze vytrhnout z celkových souvislostí.

Při hodnocení vývoje v Československu je třeba brát v úvahu celou řadu faktorů, objektivních i subjektivních, vnitřních i vnějších.

Vnější rámec procesů probíhajících v Československu byl nesporně dán vývojem soutěžení obou systémů představujících bipolární svět, snahou vládnoucích struktur kapitalistického systému využít zpomalující se dynamiky vývoje zemí první historické formy socialismu, především SSSR, postupného přesunu těžiště mocenské rovnováhy ve prospěch západu. Projevovala se tu nová strategie, ke které Západ dospěl po zkušenostech z porážky otevřených pokusů o změnu socialistické orientace v NDR, Maďarsku a Polsku a po analýze nové situace po XX. sjezdu KSSS vyznačující se akcentem mírového soužití a určitým ideologickým a politickým uvolněním v socialistických zemích. Tato strategie spočívala v orientaci na pozvolnou erozi socialismu směřující k odtržení jednotlivých zemí socialistické soustavy, a to převážně pomocí ekonomického soutěžení a ideologické a psychologické války. Působily tu i vojensko-technické procesy hrozící vývojem nových zbraňových systémů zvrátit dosavadní vojensko-strategickou rovnováhu. Tato situace přirozeně zneklidňovala vládnoucí garnituru v SSSR, zejména její vojenské složky, a zvyšovala citlivost na politické procesy probíhající v jednotlivých zemích sovětské sféry vytvořené na základě dohod v Jaltě.

Určujícím momentem společenské krize v Československu však nebyly tyto vnější faktory, ale především narůstající vnitřní krize, ve které se projevoval dopad vážných systémových vad toho modelu socialismu, který bylo Československo pod tlakem SSSR a v složité situaci padesátých let nuceno převzít. Hlavním problémem byla ekonomika, jejíž schopnost úspěšného rozvoje se na přelomu 50. – 60. let vyčerpávala úměrně k narůstající potřebě přejít od vývoje extenzivního k vývoji intenzivnímu, rozvoji vědy a využívání aktivity a iniciativy lidí. Celý systém řízení byl silně zatížen byrokratismem, centralismem a nedemokratismem a nedařily se pokusy o jeho pozvolnou reformu. Zvláště nepříznivá situace v tomto smyslu vznikla na počátku 60. let, kdy se projevily mimo jiné i vážné zásobovací obtíže. Přesto však ekonomická situace v r. 1968, po překonání krachu 3. pětiletky, nebyla nijak kritická. Projevil se efekt investic do zemědělství, pozitivně se odrazily byť i krotké a nedůsledné pokusy o reformu systému řízení, do podniků přicházely kvalifikované kádry, zlepšila se nabídka spotřebního zboží. Těžiště problémů však spočívalo ve sféře politiky a kultury, v nespokojenosti se strnulým systémem řízení zakrývajícím problémy, v rozporu mezi socialistickými ideály a praxí, zejména nedemokratickou strnulou politikou neschopnou využít tvořivé a konstruktivní energie lidí. Tato energie přitom narůstala úměrně rozvoji pozitivních stránek socialismu, překonávání starého třídního rozdělení, zlepšování sociální situace společenských vrstev, růstu kulturnosti a vzdělanosti společnosti a také formování nové socialistické inteligence. Na rozdíl od jiných socialistických zemí se kritická aktivita stále vzdělanějších a sebevědomějších občanů obracela nikoli zpět ke kapitalistické minulosti, ale dopředu k lepší socialistické budoucnosti. Dobovým obratem se stávalo více demokracie, více socialismu , požadavkem většiny společnosti bylo přejít ke skutečné politice vlády lidu, k socialistické demokracii, k nové úrovni společenské rovnosti, k pravdivé a úplné informovanosti. Nejpodstatnějším momentem této situace bylo, že naprostá většina občanů ČSSR neztrácela důvěru ke komunistické straně, nezpochybňovala její úlohu ve společnosti a naopak očekávala, že strana bude stát v čele procesu nápravy a reformy.

Z tohoto hlediska byly ve společnosti velmi pozitivně přijímány informace o změnách ve vedení strany, o odstranění konzervativního a strnulého vedení Antonína Novotného a příchodu nových osobností, od kterých se očekávaly pozitivní impulsy. Pokusy utajit či bagatelizovat tyto změny neuspěly a brzy se začala rozvíjet široká, do značné míry ovšem živelná aktivita razící nové myšlenky a přístupy a prosazující nové osobnosti. Hegemonem celého procesu byly početné skupiny řídícího aparátu a inteligence, zahrnující převážně komunisty, které nemohly a nechtěly pokračovat starými metodami. Zásadním problémem tohoto procesu ovšem byla skutečnost, že byl limitován dosaženým dobovým poznáním, které bylo do značné míry ovlivněno převzetím různých problematických společenských koncepcí ze západních zdrojů. Chybělo hluboké marxistické poznání mechanismů a logiky fungování celého systému, a především chyběla společenská třída, která by byla schopna být konkrétním nositelem procesů nové a životaschopné, ale zároveň socialistické a ve vztahu ke kapitalismu konkurenceschopné ekonomiky, včetně fungování nebyrokratického společenského vlastnictví. Ani představitelé KSČ nemohli v tomto smyslu překročit stín doby, byli strhováni proudem aktivity a nedokázali ho účinně ovlivňovat a řídit. Navíc jejich situaci komplikoval tvrdošíjný odpor konzervativních skupin ve všech sférách života společnosti, především ve strukturách strany, které neměly vůbec žádnou schopnost hledat cesty socialistické reformy, jejichž jediným zájmem byla obhajoba vlastních mocenských pozic a cílem návrat zpět do centrálně-byrokratického modelu. Tyto konzervativní síly všechny projevy kritické a tvořivé aktivity různých společenských vrstev a priori označovaly jako protisocialistické. Tyto skupiny vysílaly burcující signály navenek k vedoucím garniturám v SSSR a dalších socialistických zemích, které jim byly svým politickým a sociálním charakterem velmi podobné, zvyšovaly jejich zneklidnění z vývoje v ČSSR a přispívaly k destabilizaci situace.

Nelze samozřejmě nevidět fakt, že protože reforma pouze rozvolňovala staré struktury a dostatečně rychle nevytvářela fungující a přitom socialistické struktury nové, začaly celého procesu využívat i vysloveně protisocialistické síly a síly ovlivňované západní ideologií a propagandou, případně i přímo manipulované zpravodajskými strukturami a mechanismy. Tyto síly využívaly živelnosti celého procesu a nedostatku stabilizačních mechanismů, doháněly do krajnosti požadavky na změny a reformy a překračovaly přitom stále více socialistický rámec jak v ekonomice, tak v politice i duchovní sféře. V praktické rovině byly v dané vnitřní, ale zejména mezinárodní situaci nejnebezpečnější požadavky směřující k odstranění vedoucí úlohy strany, zpochybňování společenského vlastnictví, základních ideových hodnot spojených s marxismem, a zejména požadavky změny zahraničněpolitické orientace, zpočátku ve formě neutrality. Tyto síly zneužívaly existující plurality a nepoučenosti a nezkušenosti řady občanů a jejich určitého opojení ze svobody, pronikaly do sdělovacích prostředků, rozněcovaly emoce do podoby nátlaku na reformní vedení strany, ale i do podoby skandalizování a pronásledování řady čestných komunistů a vyvolávání různých excesů. Nastolováním sporných témat, zejména v oblasti zahraničněpolitické orientace, provokovaly konzervativní síly i vedení SSSR a socialistických zemí a pomáhaly roztáčet nekonečnou spirálu vzájemného provokování extrémních vnitřních projevů na jedné straně a zahraničního umravňování na druhé straně vyvolávajícího jen zase další extrémní projevy. Reformní stranická garnitura v čele s Alexandrem Dubčekem se tak dostávala do bezvýchodného postavení a přestávala situaci zvládat.

Sílu působení skutečně protisocialistických a pravicových sil však nelze přeceňovat, protože jejich působení nebylo pro celý vývoj podstatné a neměly za sebou významnější sociální subjekty. Navíc existovala reálná možnost, že provedením zásadních kádrových změn na připravovaném XIV. sjezdu dojde ke stabilizaci a paralyzování pravého extrému. Podstatným faktorem byly vládnoucí skupiny v socialistických zemích, především v sovětském vedení, které se jednak obávaly přenesení procesů nebezpečných pro jejich monopol do vlastních zemí, jednak sledovaly s obavami vývoj vojensko-strategické rovnováhy ve světě a chtěly využít situace k posílení své velmocenské pozice. Právě v těchto kruzích, za určité součinnosti domácích konzervativních skupinek, se nakonec zrodilo rozhodnutí ukončit nebezpečný a rizikový proces. Vzhledem k tomu, že se jim nepodařilo ovlivnit hlavní reformní proud ve vedení strany a získat ho k tomu, aby proces ukončil sám a vrátil se do starého modelu, došlo 21. 8. k provedení násilné vojenské intervence 5 zemí Varšavské smlouvy. USA a mocnosti NATO, pro které byl společenský proces v ČSR ostatně rovněž příliš nebezpečný (viz události ve Francii) a které kalkulovaly s vnitřní diskreditací socialismu a mezinárodní diskreditaci socialistického tábora a komunistického hnutí, ho přijaly s tichým souhlasem.

Další vývoj ve světě i v ČSSR ukázal, že zvolené násilné a nedemokratické ukončení reformního procesu v ČSSR mělo nedozírný negativní dopad. Tento krok doslova šokoval většinu občanů ČR, včetně mnoha tehdejších členů KSČ a hluboce narušil tradiční dobré československo-sovětské vztahy. Zablokoval perspektivu dalšího postupu k funkčnější a životaschopnější, sociálně spravedlivější, demokratičtější socialistické společnosti. Přispěl ke ztrátě důvěry v komunistickou stranu a spolu s prověrkami v období tzv. normalizace postavil proti KSČ i mnohé její členy, kteří se jinak zejména s jejím sociálním programem ztotožňovali (řada z nich vstoupila do komunistické strany znovu po roce 1989). Přes dočasné udržení poměru sil a rovnováhy v mezinárodním měřítku srpnový vstup vojsk československá společnost nepřijala a jako celek se s ním neztotožnila. Stín mocenského zásahu pak hluboce ovlivnil možnosti rozvoje socialismu u nás a negativně ovlivnil i postavení levice v celé Evropě.

Naše Pravda, příloha Haló Noviny, 18. srpna 2008, redakční zpráva

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *