I.O. Štampach : Není čas na aspoň minimální shodu?

Vtáhli mne do elektronických diskusí kolem možné levicové politiky. Chápu, že i v této části politického spektra jsou různá stanoviska. Naštěstí česká a evropská politika není dvoubarevná, nemáme jednotnou levici a jednotnou pravici. Je proto podle mne v pořádku, že zastánci různých verzí levice hájí své programové preference a že argumentují nejen proti pravicovýn, ale i proti jiným levicovým variantám.

Je však také pravda, že rozpory současného (zhruba řečeno) neoliberálního uspořádání rostou. Nespokojenost pozvolna rostě. Stále více lidí se ohlíží po levicové politice. Žijeme v situaci, kdy je nutná společná např. volební akce. Dnešní levice už nemá předem určeného hegemona, poslušné spojence a užitečné idioty. Jednoty nutné pro změnu je třeba dosáhnout jinak, než pokyny z jednoho ze sekretariátů.

Je tedy nutno čekat na výsledky diskuse mezi komunisty, trockisty, zelenými, sociálními demokraty, křesťanskými socialisty atd.? To bychom se ale společné akce nemuseli nikdy dočkat. Jaký ale má smysl politická diskuse, je-li jasno, že nevede k politickému jednání? Diskuse může pokračovat léta a desetiletí, ale nelze čekat na její fiktivní konec.

Domnívám se, že je čas zmapovat body v nichž se dostatek politických formací na levici TEĎ shoduje a z těchto bodů udělat program společné akce, např. např. seznamování veřejnosti s nimi. společný postup ve volbách.

Jsou mezi námi

– příznivci parlamentní i přímé demokracie, i tvarů hybridních,

– stoupenci centrálně řízené, direktivní ekonomiky i příznivci moderovaného, leč v principu svobodného trhu samosprávných pracovišť (kde se na řízení vedle odborného managementu budou uplatňovat zástupci investorů i pracovníků),

– feministky a feministé, i lidé, kterým je feminismus lhostejný,

– příznivci i odpůrci odsunu sudetských Němců,

– zastánci jednotné školy i stoupenci plurality školních zřizovatelů a školních vzdělávacích programů,

– ekonomové a politici s technokratickou tendencí i radikální ekologisté

– sekulární humanisté, lidé nábožensky indiferentní, hledači, náboženští individualisté, křesťané, židé a také příznivci nových, alternativních směrů.

Je vůbec v levé části spektra něco společného? Není výraz "levice" už jen výrazem sentimentu a nakonec tedy fikcí?

Myslím, že je třeba, aby si příznivci oficiálních stranickáých programů a zástupci zmíněných názorů neformálně, bez reflektorů a kamer sedli a prošli, je-li nějaká smysluplná a prosaditelná levicová shoda. Měli by formulovat společný program. Po jeho prosazení by byl pak čas na (nejen teoretické, ale i politické spory kolem témat, kde nebylo shody dosaženo.

Nestačí-li stále se zhoršující politická, ekonomická a sociální situace na to, aby si v nesouhlasu, ale s respektem vedle sebe sedli dejme tomu Patočka, Uhl, Slačálek, Stropnický, Šabata, Škabraha, Bělohradský, Dolejš, Hauser, Štampach, Zaorálek, Kužvart, možná i Hovorka, nemá smysl mluvit o společné akci a může si nadále každý k velké radosti Modrého ptáka hrát s bábovičkami na svém rudém, oranžovém nebo zeleném písečku.

Zmínění (jen jako příklady) a další však mají mnoho společného, ale dnes by si bohužel někteří s některými sotva podali ruce. Volám po krátké, zacílené, praktické diskusi směřující k minimálnímu společnému programu.

Jedno však je třeba předem vyloučit: aby někdo, kdo si přeje emancipaci zneprávněných vrstev a skupin společnosti, kdo má za cíl sociální spravedlnost byl z levice předem vylučován proto, že je např. etatista nebo naopak anarchista, že je nábožensky věřící nebo proto, že je upřímný vlastenec nebo že je kosmopolita. Před diskusí o shodě by se mělo stát pravidlem, že kdo jiné předem ze společné akce vylučuje, exkomunikuje se sám.   
      
    Ze stránek : http://www.stampach.cz/