Pablo Neruda: Komunisté
Přešla mnohá léta od chvíle, kdy jsem vstoupil do strany… Jsem spokojen… Komunisté tvoří dobrou rodinu… Mají otužilou kůži a kalené srdce…
Odevšad dostávají holí… Rány holí určené výhradně jim… Ať žijí spiritisté, monarchisté, zvrhlíci, kriminálníci různých řádů… Ať žije filozofie s dýmem, ale bez páteře… Ať žije pes, který štěká a kouše, ať žijí chlípní astrologové, ať žije pornografie, ať žije cynismus, ať žije rak, ať žijí všichni, jenom ne komunisté… Ať žijí pásy cudnosti, ať žijí konzervativci, kteří si svoje ideologické nohy nemyjí už pět set let… Ať žijí vši bídných osad, ať žije společný hrob zdarma, ať žije anarchokapitalismus, ať žije Rilke, ať žije André Gide se svým Corydonem, ať žije jakýkoli mysticismus… To všechno jde… Všichni jsou hrdiny… Všechny noviny musí vycházet… Všechny mohou být publikovány… pouze komunistické nikoli… Všichni politici musí vstoupit do Santa Dominga bez řetězů… Všichni musí oslavit smrt krvelačného kata, Trujilla, jenom ne ti, kteří proti němu nejtvrději bojovali… Ať žije karneval, poslední dny karnevalu… Jsou masky pro všechny… Masky křesťanského idealisty, masky levicového extremisty, masky dobročinných žen a charitativních matrón… Ale pozor, nenechte vstoupit komunisty… Zavřete dobře dveře… Nemylte se… Nemají právo na nic… Zabývejme se subjektem, podstatou člověka, podstatou podstaty… Takto budeme všichni spokojeni… Máme svobodu… Jak velká je ta svoboda!… Oni ji nerespektují, oni ji neznají… Svobodu zabývat se podstatou… podstatným v podstatě…
…Tak pominula poslední léta… Pominul jazz, přišel soul, topíme se v postulátech abstraktního malířství, zastrašila nás a zabila válka… Z této strany bylo všechno jako dřív… nebo to nebylo jako dřív?… Po tolika diskusích o duchu a tolika ranách do hlavy cosi nevyšlo… Nebo vůbec nevyšlo… Výpočty byly chybné… Národy se organizovaly… Pokračovaly guerilly a stávky… Kuba a Chile se staly nezávislými… mnoho mužů a žen zpívalo Internacionálu. Jak podivné… Zarmucující… Nyní ji zpívají čínsky, bulharsky, americkou španělštinou… Je třeba učinit urychleně opatření… Je třeba to zakázat… Ještě víc vynášet svobodný svět… Je třeba ještě víc mluvit o duchu… Je třeba ještě víc mlátit… Je třeba dávat víc dolarů… Takhle to dál nemůže jít… Mezi svobodou mlácení a strachem Germána Arciniegase… A teď Kuba… Přímo na naší polokouli, na polovině našeho jablka tihle barbudos se stejnou písní… K čemu je nám Kristus?…
K čemu nám jsou kněží?… Nedá se věřit nikomu… Ani kněžím… Nevidí naše hlediska… Nevidí jak padají naše akcie na burze…
…A mezitím lidé šplhají po sluneční soustavě… Na Měsíci zůstaly šlápoty… Všechno bojuje za změnu, jenom staré systémy nikoli… Život starých systémů z nesmírných středověkých pavučin… Pavučin tvrdších než železo strojů… A přece jsou lidé, kteří věří ve změnu, kteří provedli změnu k triumfu, kterým změna rozkvetla… Caramba!… Jaro je neúprosné!
Neruda, Pablo: Paměti – Vyznávám se, že jsem žil. Nakl. Svoboda, Praha 1976
Pablo Neruda (1904 – 1973). Vlastním jménem Neftalí Ricardo Reyes Basoalto, chilský básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1971). Od roku 1945 členem KS Chile. V roce 1969 odstupuje z kampaně na úřad prezidenta Chile a podporuje Salvadora Allendeho.