Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu (1)
Levice je pro evropskou integraci. Bez společných konkrétních odpovědí na sociální, ekologické a demokratické výzvy 21. století nejsou dnešní ani budoucí problémy řešitelné.
Východiska
Levice je pro evropskou integraci. Bez společných konkrétních odpovědí na sociální, ekologické a demokratické výzvy 21. století nejsou dnešní ani budoucí problémy řešitelné. Trvalá a v zájmu lidí účinná evropská integrace vyžaduje podporu a spoluúčast občanů. Ta se však může uskutečnit jen na základě demokratické, svobodné, sociální a mírové smlouvy. Tato smlouva musí definovat cíle, hodnoty a základní limity integračního procesu, jež tvoří rámcové podmínky pro mírové a rovnoprávné soužití lidí na evropském kontinentu a jsou legitimovány občany.
Lisabonská smlouva tyto základní požadavky v žádném případě nesplňuje.
Nejedná se o tzv. evropskou ústavu, ani o smlouvu, která by utvářela sociální, ekologickou a mír zajišťující Evropskou unii. Nepodařilo se začlenit do Lisabonské smlouvy takové závazné úpravy, které by přispěly k řešení mnoha naléhavých problémů současnosti a umožnily čelit výzvám budoucnosti. Levice proto Lisabonskou smlouvu odmítá, přičemž kritika, vedená z levicových pozic, se týká zejména následujících oblastí.
Militarizace bezpečnostní a obranné politiky EU
Značnou část nově zaváděných opatření oproti stávajícím platným zakládacím smlouvám tvoří ustanovení, týkající se vojenské a bezpečnostní politiky.
Na smluvním základě má být zajištěno, aby se EU mohla vyzbrojit na úroveň globální vojenské mocnosti a mohla provádět celosvětově vojenské intervence a bojová nasazení. Lisabonská smlouva zavádí povinnost členských států postupně zlepšovat své vojenské kapacity. Má být zřízena Evropská obranná agentura jako nástroj pro rozvoj těchto kapacit a pro vývoj zbrojního průmyslu.
Zároveň se pro vojensky obzvláště ambiciózní členské státy otvírá možnost spojovat se v rámci tzv. stálé strukturované spolupráce, o jejímž rozšiřování by rozhodovaly samy zúčastněné státy. Na tomto základě má být vytvořeno vojenské jádro Evropy, což však odporuje zakládacímu konsensu evropské integrace. Lisabonská smlouva také ospravedlňuje války vedené v globálním měřítku.
Na základě Lisabonské smlouvy má být vytvořen samostatný vojenský rozpočet. Vojenská politika EU má být úzce propojena s NATO a USA; bezpečnostní a obranná politika EU je definována téměř výhradně vojensky, militaristicky. Parlamentní kontrolní a rozhodovací kompetence jsou v této oblasti omezeny:
Evropský parlament má být pouze informován o opatřeních bezpečnostní a obranné politiky.
Levice však usiluje o integraci, která nebude zaměřena na zbrojení, nýbrž na odzbrojování, na mírovou politiku a mezinárodní kooperaci. Levice je pro smluvně zakotvený zákaz útočných válek, pro striktní respektování Charty OSN a pro dodržování norem mezinárodního práva.
Neoliberální zaměření EU
Lisabonská smlouva se nehlásí k principům sociálního státu, bez nichž však stojí proklamovaná demokracie a právostátnost na vratkých nohou.
Smlouva podřizuje neomezeně hospodářskou politiku neoliberálnímu dogmatu „otevřeného tržního hospodářství" a postulované „sociální tržní hospodářství" staví pod podmínku konkurenceschopnosti. Zároveň je prvořadé zaměření měnové politiky založeno na cenové stabilitě, na paktu stability a nedostatečné demokratické kontrole Evropské centrální banky. To vše povede k omezování konjunkturální, strukturální a regionální politiky jednotlivých členských států, a to cestou rigidních stabilizačních požadavků na veřejné rozpočty a podřízení veřejně prospěšných zařízení soutěžnímu právu EU.
Levice je zásadně proti neoliberálnímu zaměření Evropské unie; je proti takové unii, která se v prvé řadě zavazuje zisku nadnárodních koncernů a finančního kapitálu. Levice je pro sociální orientaci EU, pro níž jsou na prvním místě potřeby a zájmy občanů – s jednoznačnými pracovněprávními a sociálními úpravami a minimálními standardy, jež by ukončily mzdový a sociální dumping v EU.
Pokračování