Kolaborantství mezi námi

  Tuhle jsem si povídal s neobyčejným člověkem, s předsedou Jazzové sekce Karlem Srpem.

 obrysV neopakovatelných, trochu ponurých, avšak intelektuálně do výšky čnících malostranských komnatách přišla řeč na všechno možné. Vyprávěl mi, jak tu včera proseděl téměř šest hodin v rozhovoru pro internetové rádio Hortus s proklínaným „zloduchem“ Miroslavem Štěpánem. Srpovi se zrovna nedávno dostala do rukou nyní již odtajněná šifra depeší, které odesílalo americké velvyslanectví do Bílého domu z pražských návštěv a rozhovorů Miroslava Štěpána, které vedl s americkými ambasadory, nejprve s Juliánem Niemczykem v budově velvyslanectví USA před 17. listopadem 1989 a později s velvyslankyní USA Shirley Temple-Blackovou na jiných místech.

   Kdo nevěří a pravidelně od roku 2002 neposlouchá vskutku prestižní rádio Hortus, jakých více v České republice není, neví.

   Ještě krátce před smrtí mi vyprávěl režisér Jiří Sequens o valné hromadě sportovního oddílu Dukla Praha v září 1989 v biografu Kyjev v pražských Dejvicích. V předsednictvu tehdy seděl i zmíněný Miroslav Štěpán. Náhle se otevřely dveře do sálu a do nich jako rozevlátá poběhlice vletěla jedna z nejznámějších českých hereček. Generálové a podplukovníci a kapitáni zkoprněli, když se vrhla kolem krku už za dva měsíce proskribovanému komunistickému stranickému funkcionáři se slovy: „Mirečku, ten byt pro dceru určitě přidělíš? Viď, že jo?“ Hlas zachycený mikrofonem způsobil, že desítky přítomných se tenkrát stali svědky malé dobové korupce. A desítky přítomných později z úst téže osoby vyslechly stoku pomluv na najednou prokletého bolševika!

   Selekce názorů je ostudou každé doby

   Karel Srp byl ve svém nelehkém životě Čestmírem Císařem nazván „obětavým dělníkem české kultury“. Byl jim včera, zůstává jim podnes. Snad také proto, že dělníkem – na rozdíl od ostatních osobností, figurek a trpaslíků – opravdu byl a zůstal.

   Tuhle se mi svěřil po pravdě:

  •    „Už čtyři roky neposkytuji novinářům rozhovory. Od listopadu 1989 se mě nezeptal jediný český novinář na kriminál, v němž jsem prožil čtrnáct měsíců, ale všichni se ptali na lustrák. Nikoho nezajímalo, proč na internetovém rádiu Hortus dáváme slovo celé levici a nekádrujeme, proč vysíláme i naše bývalé vyšetřovatele, nikdo se neoptal, v čem spočívá současné vynechávání pravdy, povrchnost české publicistiky, proč má veřejné mínění tak malý vliv na establishment, proč se komunisté tak báli odborů, až z nich udělali ‚převodovou páku‘, to nikoho nezajímá.“

   V rozmluvách s Karlem Srpem jsme se dostal i ke kolaboraci. Přistoupili jsme na premisu, že lidé „dole“ za každého režimu mají vždycky hluboko do žlabu. Ať je takový, nebo makový. Většinou jim nezbývá, než nějak kolaborovat, přežít, neztratit kvůli obživě své a vlastní rodiny práci. Co měli odpovídat lidé na otázku v dotazníku ke vstupu vojsk pěti „bratrských“ států Varšavské smlouvy do Československa, když tu bylo půl milionu cizích vojáků a dva tisíce tanků? Co měli odpovídat desetitisíce komunistů před prověrkovými komisemi na stejnou otázku, když mnozí vstoupili do strany veskrze ze zištných a kariéristických důvodů, vůči nimž bohužel není imunní ani žádná současná politická strana?

   Co mají dnes lidé zase odpovídat při tzv. bezpečnostních prověrkách na nejrůznějších stupních? Navíc tentokrát jde i o nejintimnější otázky, pocházející zase z hlavy Velkého bratra?

   Jsme smějící se bestie?

   Z úst Karla Srpa jsem si poznamenal jeho slova na adresu inteligence, které se dříve říkávalo pracující inteligence:

  • „Kumštýřská fikanost je v tom, že umí kolaborovat s každým. Houslista a vrah Reinhard Heydrich o Češích říkal, že jsou jako proutek: ‚Ohneš je, ale nedáš pozor a švihnou!‘ Je přece všeobecně známo, že současní kumštýři mají plnou pusu nadávek na minulý režim, o nějž se musí podle vlastního imperativu otřít. Vozili ze Západu pohlavárům Pragokoncertu – ale i z ÚV KSČ a z ministerstev, těm, kdož ‚řídili‘ kulturu a umění, dary. A našli se i takoví, kteří je žádali, aby byli jejich dětem při křtu nebo při vítání do života, jak se tomu včera říkávalo. Na této servilnosti zbohatli, aby pak své tuzexdárce sami vražedně srazili na kolena a posléze k zemi. Toto odhodlání zůstává obsahem jejich životního konání dodneška. Dodneška sklízí Jakeš posměch za svůj známý projev o kůlu v plotě a o honorářích zpěváků, o nichž se zmínil. Ti však zbohatli ze zájezdů do Sovětského svazu, získaných tím, že mu lezli do zadku. To se plně ukázalo jak při Antichartě v pražském Divadle hudby, tak na balkonech Melantrichu v listopadu 1989. Tristní to bývalo i u minulého pana prezidenta, který v rámci svých možností dekoroval i takové kamarády, co roznášeli drby o jeho ženě. A to už bylo i na mne moc, nesnáším to.“

   Jsme národem fízlovského ražení

   Často se zamýšlím nad problémem kolaborace, donášení, fízlovských vlastností mezi námi a masového převlékání kabátů v našich novinářských řadách. Kolik jenom bylo takových v redakcích, v nichž jsem pracoval, kolik je jich v těch současných? Mohl bych vydat seznamy…

   Motivy se nemění – život zrádce je ve svých počátcích vždycky klidnější, vyrovnanější, řekl bych i sociálně zabezpečenější než později. Poté, když člověk srovná krok s ostatními a nečurá proti větru.

   Občané druhého řádu?

   Pomatení rozumu trvá jenom chvíli, nakonec končí kocovinou, přichází zúčtování, včetně účtování se svědomím. Po roce 1989 jsem začal pracovat v několika časopisech gastronomického a sommelierského charakteru. Nestačil jsem se divit, kolik nových kolegů se mi svěřovalo, jakými pokořenými občany druhého řádu byli „za bolševika“, jak trpěli pod knutou bolševismu. Dokonce jsem se po odchodu ze Světa v obrazech nechával zaměstnávat lidmi, kteří o své minulosti lhali, jako kdyby tiskli. Třebaže za starého režimu nakupovali výpočetní techniku pro ústřední stranické a státní orgány a během let si nahospodařili. Mnozí pocházeli z diplomatických služeb, působili coby zahraniční zpravodajové velkých novin, televize či rozhlasu. Lhali! Mnozí pocházeli z nejvyšších vrstev, často i z kruhů bývalé StB. Dnes vím, že se báli a dodneška se bojí říkat o svém životě pravdu. Důsledky nastolených vášní by se totiž citelně dotkly jich samých, ale i jejich rodin.

   Převlečené kabáty podle jednoho krejčího

   Jeden umělec, který mě v dávné době prosebně žádal, abych se stal jeho ručitelem vstupu do KSČ, byl v nové době nejhorlivější. Po převratu veřejně mluvil o bahně komunismu (který nikdy nezažil, protože tu nebyl).

   Mnozí vzali do zaječích, protože by v nové době neprodali ani jediný obraz, nenapsali by jediný článek (v dobře placené redakci), nevyšla by jim jediná knihu.

   V jádru svého nitra, při rozhovorech z očí do očí, zůstali však stejní. Ale na veřejnosti na oko docela zmodrali, zezelenali, zežloutli. Do vrabců jako když střelí.

   V takové situaci jsme se ocitli po sametovém převratu. Stačí mi promítnout si film z ulice, v níž po desetiletí bydlím! Z právníků – milicionářů se stali advokáti bohatých tunelářů, průmyslníků i bankéřů.

   Tisíce žen i mužů se muselo z politických důvodů ucházet mezi překabátěnými o důvěru, hledat si jiné profesní zaměření, hledat nové existenční kontakty. Museli si rychle napsat nový životopis. Někteří, stejně jako dřív, odhazovali v listopadu 1989 do kanálů občanské průkazy, v nichž byla razítka minulých zaměstnavatelů. Kde se ucházet o místo, když v „občance“ bylo razítko ÚV KSČ nebo federálního ministerstva vnitra?

   Někteří se proto neštítili krádeží, loupeží, tunelování, nevadilo jim, že se zkapitalizovali. Co věděli, know-how , střelili za třicet stříbrných. Stali se uznávanými prezidenty domácích nebo zahraničních korporací. Špatné svědomí, pokud je vůbec neztratili, je pronásleduje od rána do večera. Určitá část těchto lidí, kolaborantů polistopadové kamarily, pocházela přímo z lůna aparátů KSČ, jeho institucí nebo z ministerstva zahraničí či vnitra. Byli vybaveni informacemi a zahraničními kontakty, které jim pro začátek stačily. Prodávali databáze zahraničním službám a díky jim se zkapitalizovali. Mnozí se stali uznávanými V.I.P. nové společnosti. V jejich rukách je dodneška i vláda nad českým mediálním světem, v jejich rukách jsou gigantické české hotely, podniky, dokonce i nerostné bohatství.

   V rozmlouvání s nebojácným Karlem Srpem jsem si tyto zkušenosti jenom potvrdil. Patřil mezi ty, kdo v lednu 1990 přebíral od bývalé moci jedno z velkých a mocných zařízení ÚV KSČ v Praze.

  •    „Ten dům byl plný mladých a chytrých analytiků, všestranně vybavených, kteří měli okamžitý přístup k informacím ze Západu. A to tak, že potřebnou informaci (knihu, písemnosti nejrůznějšího stupně důležitosti i utajení) získávali obratem přes československé zahraniční služby. V případech literatury autorů, kteří žili doma a vycházeli venku, nakoupil tuto literaturu ‚antikomunistický emigrant‘, který s ambasádou tajně spolupracoval. Takových bylo velmi mnoho; někteří prošli výcvikem před odchodem do emigrace. Ti knihu koupili a účtenku si od diplomata nechali proplatit. Tyto doklady šly nakonec ke konečnému vyúčtování do Prahy.“

   Srp je měl v rukou, včetně originálů podpisů těchto kolaborantů. Podobné knihy pak posloužily policii jako důkaz o nedovolených a nepřátelských stycích spisovatele se živly, jež usilují o změny poměrů v ČSSR.

   Mnozí, kdo se ocitli v této pavučině, působili na všech stupních stranické a státní hierarchie. Své stranické minulosti se po 17. listopadu 1989 velmi rychle zbavili a dodneška jsou za vodou.

   Lustrace – symbol strachu?

   A jak pohlížet na vánice, které nastaly coby důsledek lustrací? Kdo byl a je jejich hlavním kormidelníkem? Ti, o nichž jsem se zmínil v předchozí části?

   Kdo z moci nebes rozhodl o zločinu a trestu milionů obyčejných postrašených, když si vypůjčil slova Mahátma Gándhího o lásce a pravdě?

   Tato deviza nebyla a není pro nedávnou minulost a současnost zanedbatelnou.

   Je trvalým Damoklovým mečem, který visí nad malým českým národem.

   Proč je dodneška tolik lidí, politiky nevyjímaje, kteří zatloukají, co vykonali, seč jim síly stačí? Lžou o své i o naší minulosti!

   Vždyť k nim náleží plnou měrou i nynější předseda vlády Mirek Topolánek! Dává nám to svou drzostí, hulvátstvím a neomaleností vrchovatou měrou najevo.

   Moje milá troubelická a šumvaldská babička Julie Vepříková mi do hlavy i do srdce kladla až do své smrti: „Dočkej času, jako husa klasu…“ Mluvila pravdu.

   Nepanuje v naší době znovu zásada náčelníka sovětské Čeky Felixe Edmundoviče Dzeržinského: „Člověk? Paragraf se najde!“ Cožpak toho nejsme denně svědky při praní špinavého prádla v řadách české politiky?

   Černé ovce doby

   Tuhle jsem sledoval neskutečný „osvětový “ pořad ČT 1 „Historie – cz“. Dokument, který má napomoci výuce školní mládeže v dějepisu. Ze záznamu k mým očím doléhal dokument, jehož komentář krutě mistroval někdejší mladou básnickou a spisovatelskou generaci, zle a nenávistně se dotýkal básníka a textaře Václava Honse, básníka Karla Sýse, básníka Jiřího Žáčka, Josefa Šimona, Michala Černíka… Nastavoval jejich tvář divákům televizní obrazovky. Kůrku by od napadených ani pes nevzal… Je zajímavé, že na české básníky kydali hnůj lidé, jejichž srdce byla ještě včera rudá a košile sytě modré!

   Z jiného pořadu téhož věroučného zaměření mi k uším a zrakům doléhalo naléhání moderátora Vladimíra Kučery (dříve externisty deníku MF Vladimíra Kučírka), redaktora a publicisty deníku Mladá fronta a posléze Mladá fronta DNES Ing. Karla Pacnera a také publicisty Mladého světa a později redaktora Albatrosu Karla Hvížďaly. Všichni byli v minulosti vybaveni zcela jiným balíkem informací než obyčejný obyvatel země. Tito lidé nyní stvořili – spolu s dalšími – pořad o emigraci, exulantství, utečencích a vyděděncích. Tito aktivní bojovníci proti „bolševikovi“ byli do jednoho s oním pohrdaným bolševikem spjati, tak či onak se s ním zapletli a kolaborovali.

   Kolaborace po něžném sametu

   Vyniká Karel Pacner (do roku 1970 člen KSČ, poté nadále privilegovaný člen redakce deníku ÚV SSM Mladé fronty), který od své služebnosti, již si žádala jeho bohatá publicistická práce kosmonautického komentátora Mladé fronty, přešel záhy po roce 1989 k ještě širší publicitě o zpravodajských, zvláště sovětských špionážních službách. Snad tento přemet není jen výrazem faktu, že kosmonautika a astronautika mají ke zpravodajskou činností velice blízko?
Jak se dívat na skutečnost, že další z nich, publicista Karel Hvížďala, absolvoval za krutého komunistického režimu studijní pobyt na prestižní Vysoké škole Všesvazového leninského Komunistického svazu mládeže v Moskvě, ještě dříve než v osmdesátých letech emigroval? V žádném jeho životopisu jsem se o tom dodneška nic nedočetl. Je to opomenutí zcela náhodné? Snad v sobě netají i tento přemet něco obdivuhodného? Vždyť nikomu z tehdejšího druhého břehu se nedostávalo cti zasednout ve škamnách leninské školy v moskevských Vešňakách a stát se politologem!

      Lze se domnívat, že i u Hvížďaly hraje roli stejná vzájemná spojitost jako u Pacnera?

   Oba se zasloužili vrchovatou měrou o prodej deníku Mladá fronty (vzniklé 9. května 1945) do německých rukou, který si již napsal novou historii. Cíl protifašistického boje – věrnost vlasteneckým tradicím – tento deník po listopadu 1989 zcela zavrhl…

   Totéž se lze věrohodně domnívat i u dalšího dnešního aktivního bojovníka za vykořenění komunistických ideálů z hlav, mozků a srdcí každého občana České republiky – publicisty, spisovatele, cestovatele a nyní již i předního politika současného režimu, senátora Ing. Jaromíra Štětiny. Neexistují i zde obdobné spojitosti jako u předchozích apoštolů pravdy?

   Na rozdíl od jiných kolaborantů neměli tito kolaboranti ani včera ani dnes vysoko do žlabu. Obvinění z kolaborace shodili na své porobené, do podhradí, v němž žijí a často i strádají smutní a smutnící plebejci.

   Jejich zásluhy však zhodnotí budoucnost, pokud se jí dočkají!

Autor: ZDENĚK HRABICA

Obrys – Kmen, 17/2008

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *