Afghánistán – peklo paradoxů (IX)

Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje? 

Revolucionáři

afganistan

Nešlo jen o parlamentní tahanice o křesla, pozice, postavení, ale o rozkol ve straně, navíc ve straně, která pracovala ve složitých podmínkách a teoreticky byla připravená velmi nedokonale. Organizační roztržka má trvat celé desetiletí a škody, které způsobí, si lze jen těžko představit…

Politická práce obou frakcí se soustřeďovala především na pokrokovou, nebo k pokroku tíhnoucí inteligenci a progresivní důstojníky, protože základ revolučního hnutí, vyspělá dělnická třída, prostě chyběl.

Nezapomeňme na obrovskou nevzdělanost obyvatel  Afgánistánu, na jejich negramotnost. Obě frakce stály před otázkou – jak připravit revoluci, která má osvobodit proletariát, tam, kde proletariát není. Parčamisté využili v zájmu revolučního boje i parlament. Na konci šedesátých let vytvořili dokonce zvláštní organizace, které měly pracovat mezi ženami, což je v islámském prostředí záležitost nesmíme spletitá. Zásadně nových otázek bylo dost. Hnutí se na ně pokoušelo na základě zkušeností odpovídat. A ubíjelo se ve frakčním boji.

Dva kohouti na jednom „smetišti“

Kamenem úrazu byla ctižádost a tahanice o místa v ústředním výboru a zejména otázka kandidáta na místo generálního tajemníka. Byli dva N.M. Tarakí a B. Karmal. Nechtěli (a buďme upřímní, ani nemohli) si navzájem ustoupit ani o krok. Teprve v srpnu 1975 se jim podařilo najít alespoň částečně společnou řeč a sblížit svá stanoviska. Teprve tady vznikly jakési základní podmínky pro spolupráci obou frakcí.

Počátkem roku 1977 vnitropolitická situace v zemi znova zostřila otázku jednoty a urychlila organizační znovu sjednocení strany. V červnu 1977 podepsali Tarakí a Karmal Prohlášení o jednotě LDSA. Krátce poté se konalo sjednocující zasedání ústředních výborů Halk a Parčam. Jednota LDSA se (jakž takž) obnovila. Generálním tajemníkem se stal N.M. Tarakí. (Na sjednocovací konferenci byl zvolen nový třiceti členný ústřední výbor a desetičlenné předsednictvo. Jeho členy byli – N.M. Tarakí, B. Kannal, G.D. Pandseri, K. Misále, Š. VaK, N. A. Nur, B. Šafi, S. Lajek, S. A. Kestmand, S.M. Zeraj (5 ku 5). Vedly se ostré debaty kotem osobnosti H. Amína, kterému v obou frakcích mnozí nevěřili Část halkistů a téměř všichni parčamisté kategoricky vystoupili proti jeho zvolení do politbyra ÚV LDSA. Nehledí na podporu Tarakího H. Amin zůstal pouze členem ÚV. (Afghánský utajený pramen, zpráva předána ústně v r. 1978)

Nezapomeňte na armádu!

Sjednocovací proces však nebyl důsledný. Nesl všechny stopy jak osobních ambicí, tak nezkušenosti řídit práci v širších rozměrech. Docházelo k paradoxům, o kterých těžko rozhodnout, jsou-li k smíchu, nebo k pláči. Tak do jisté míry izolovaná zůstala skupina důstojníků, jeden z něj důležitějších stavebních kamenů strany.

Vinou H. Amína, politického žáka Tarakího, se vojenská část organizačně nespojila. Amín prohlašoval, že je to nutné z konspiračních důvodů. Ovšem konspirátorský stihomam Amínův šel tak daleko, že důstojníci o sobě nevěděli, proto často vznikaly zápletky, které nahrávaly třídnímu nepříteli a mnozí příslušníci vojenské frakce až po vzniku jednotných stranických organizací v létě 1978 s údivem zjišťovali, že ti, které pokládali za nepřátelské agenty, patřili ke stejné straně.

Společně s LDSA sehrála vážnou úlohu v politické práci mezi vojáky a důstojníky samostatná organizace zvaná Jednotná fronta komunistů Afghánistánu (JFKA), vytvořená v armádě roku 1974 pod vedením plukovníka A. Kadyra. Ideologicky měla sice blízko k LDSA, ale v praxi vsadila pouze na nový státní převrat.

Sjednoceni halkistů a parčamistů a obnovení jednoty LDSA, jakkoli bylo asi formální, mělo nesporně svůj kladný vliv na další procesy v afghánském revolučním hnutí. Brzy po sjednocení se důstojnická JFKA rozhodla navázat užší styky s vedením LDSA a nakonec vojáci požádali o sjednocení s LDSA. Po nedlouhých, a na afghánské poměry hladce probíhajících jednáních se obě skupiny dohodly, a afghánští důstojníci z Kadyrova uskupení přešli i organizačně do LDSA.

Pokračování příště

Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *