Odložte zbraň !

Záznam z válečného deníku bývalého pobočníka maršála Pauluse, plukovníka Adama

„Máte pravdu, Adame, že nepřítel již odvelel značné síly. Nedělejme si však iluze, že proto si s námi bude ještě dlouho hrát.“

To byla poslední slova generála Pauluse na posledním shromáždění vyšších velitelů poslední noci před kapitulací u Stalingradu.

Den 30. ledna 1943 jsme prožili v přípravách na kapitulaci. Plukovník Ludwig byl vyrozuměn, aby se zástupci Rudé armády zahájil jednání o kapitulaci. Spálil jsem všechny spisy štábu. Večer jsem seděl s generálem Paulusem v krytu a mlčeli jsme. Až pozdě večer jsem mu poradil, aby si sel lehnout a odpočinul si, že jinak nevydrží zítřejší den. Goebbelsova propaganda o zvěrstvech Rudé armády v nás zapustila hluboké kořeny.

Víru v její pravdivost v nás sice podlomily zprávy tisku a rozhlasu, které glorifikovaly naši zkázu, ale neřekly ani jediné pravdivé slovo o našem strašném strádání. Všechno to generál Paulus věděl, zůstával však do posledního okamžiku poslušným generálem, pro kterého platí nadevše rozkaz nadřízených. Kolem půlnoci jsem se radil s generálem o situaci. Krátce mi oznámil, že jeden sovětský tank je v naší bezprostřední blízkosti a jeho kanón je namířen na stanoviště štábu. Ihned jsem o tom vyrozuměl náčelníka štábu 6. armády generála Smidta. Nařídil, aby v žádném případě nebyla z naší strany  zahajována palba; ostatní zařídí s pomoci tlumočníka.

ŠTÁB SE VZDÁVÁ

Po probdělé noci jsem čekal, co přinese 31.leden. Kolem 7. hodiny ráno někdo zaklepal. Vzbudil jsem generála Pauluse. Vešel Smidt, podal Paulusovl list papíru s poznámkou: „Blahopřeji vám k povýšení na polního maršála.“

Paulus dálnopis přečetl, zachmuřil se a nevlídně, jakoby sám pro sebe, pronesl: „Toto povýšeni znamená výzvu k sebevraždě, ale já mu tu radost neudělám.“

Bylo jasné, že oním „mu“ myslel Hitlera.

Schmidt pokračoval: „Musím vás zároveň vyrozumět, že Rusové čekají přede dveřmi.“ Paulus zesinal. Smidt šel ke dveřím a otevřel. Vstoupil sovětský generál v doprovodu tlumočníka. Pohlédl na naši skupinu a prohlásil, že nás povazuje za zajatce.

Když jsme odepjali a odložili zbraně, sovětský generál stručně nařídil: „Připravte se na cestu. Vyjdeme v 9.00. Použijete vlastních vozidel.“

Po jeho odchodu jsem vykonal poslední pobočnickou povinnost – zaznamenal jsem povýšení do vojenské knížky generála Pauluse.

Doba odjezdu se přiblížila. Vyšel jsem z krytu, před kterým stála ruská stráž. Dozorci důstojník dovolil, abych provedl potřebné přípravy.

Sovětští i naši vojáci, kteří ještě před několika hodinami na sebe stříleli, stáli teď pomícháni ve skupinách a v jejich vzájemném chování nebylo nic nepřátelského. Rozdíly ve vzhledu byly veliké. Sovětští vojáci byli dobře živení i oblečení, kdežto naši byli podvyživení a rozedraní.

To, co mě překvapilo, bylo, že se sovětští vojáci nechovali tak, jak popisovala naše propaganda. Nejenomže německé vojáky nebili a neponižovali, o střele do týla ani nemluvě, ale naopak dávali nevzhledným a vyhladovělým nepřátelům chléb a tabák. V městě, které jsme změnili v sutiny a jediný hřbitov.

Přesně v 9 hodin přišel náčelník štábu sovětské 64. armády, aby zajatého velitele německé 6. armády odvedl do svého štábu. Po celou cestu jsme mlčeli.

Jižní a střední úsek obklíčených vojsk již složil zbraně, pouze severní úsek pod velením generál plukovníka Streckera pokračoval v beznadějném boji. Trval ještě dva dny. Po delší cestě se naše kolona zastavila u dřevěného domku. Vystoupili jsme z aut a na výzvu sovětského generála vstoupili dovnitř. V předsíni jsme odložili pláště a čepice a uvedli nás do větší místnosti. Než jsme do ní vstoupili, podal generál Paulus Smidtovi a mně ruku. Vypadalo to jako na rozloučení. Goebbelsova propaganda stále působila.

V místnosti byl stůl ve tvaru „T“, ke kterému jsme zasedli. Proti nám zaujal místo velitel sovětské 64. armády generál Šumilov, jeho náčelník štábu generál Laskin a tlumočník v hodnosti majora.

VÝSLECH

Na začátku rozhovoru generál Šumilov oslovil Pauluse „von“. Paulus odpověděl, že není šlechtic. Generál Šumilov se podivil i při druhé otázce – když mu Paulus sdělil svou novou hodnost.

V dalším rozhovoru žádal generál Šumilov, aby Paulus nařídil severnímu úseku obrany, aby rovněž složil zbraně. Paulus to odmítl s tím, že velitel severního úseku obrany podléhá přímo Hitlerovi.

V tom okamžiku jsem myslel, že se stane něco strašného. Naše propaganda tvrdila, ze každý zajatec bude nést nejtěžší následky, odmítne-li požadavek sovětského velitele. Úzkostlivě jsem pozoroval Šumilova, jak bude na odmítnutí reagovat. Ten však klidně seděl dál a ještě mírněji pokračoval v hovoru.

Prostě přes moje očekávání se nic nestalo.

Než jsem to domyslel, povstal generál Šumilov a obrátil se na tlumočníka:

„Řekněte generálu polnímu maršálu Paulusovi, že ho prosím, aby něco pojedl. Pak bude pokračovat v jízdě do štábu velitele frontu.“

Bylo nám povoleno se umýt, což byl hotový požitek, a pak jsme posnídali.

Tehdy poprvé jsem se zastyděl nad vším, co nám nacistická propaganda tloukla do hlavy, i sám nad sebou, jak jsem mohl všemu věřit.

Na rozloučenou nám byla nabídnuta vodka. Generál Šumilov zvedl sklenku, obrátil se na Pauluse a prohlásil: „Bylo by mi mnohem příjemnější, kdybychom se byli poznali za jiných okolností, kdybych vás mohl pozdravit jako hosty, a ne jako válečné zajatce.“

NA ŠTÁBU DONSKÉHO FRONTU

Naše jízda na stanoviště štábu Donského frontu trvala několik hodin. Na výslech ke generálu Rokossovskému a Voronovovi odešli pouze Paulus a Smidt. Po návratu ze štábu frontu oba shodně potvrdili, že rozhovor s Rokossovským a Voronovem probíhal v tomtéž korektním tónu jako ve štábu 64. armády.

Rokossovskij přislíbil, že bude učiněno vše, co bude možné, aby zajatí němečtí vojáci dostali to nejpotřebnější. Upozornil však, že nebude lehké v daných zásobovacích podmínkách zcela uspokojit 90.000 hladových úst.

Poznámky plukovníka Adama dokázaly úplnou porážku Goebbelsovy propagandy na východní frontě. Byly později rozmnoženy a shazovány do německých zákopů.

Archiv NoS