Afghánistán – peklo paradoxů (VIII)

Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje? 

afganistan

Druhá strana

Vraťme sek druhé straně na afghánském pololegálním politickém jevišti. Sociální struktura parčamistů se od Tarakího strany lišila. Karmal soustředil kolem sebe lidi, kteří pocházeli z bohatých, někdy dokonce velmi zámožných rodin, zástupce vyššího armádního vedení, duchovenstva, špiček inteligence, byli to především kábulští měšťané, kteří se nad Tarakiho halkisty vyvyšovali tím, že představují vzdělanější část národa, že v revolučním hnutí jsou kvalitativně vyšší strukturou. Věc měla ještě jeden aspekt.

Zatímco halkisté přicházeli z moskevských škol, které byly, přes všechny výhrady, jež k nim dnes můžeme mít, školami komunistickými, školami založenými na studiu marxismu-leninismu, v Karmalově straně to se vzděláním vypadalo trochu jinak.

Dobrý zvyk bohatých afghánských rodin velel, aby synáčkové z tzv. „lepší společnosti“ studovali na Západě. Naprostou přednost měly vysoké školy v USA a SRN, které se pokládaly za prestižní. Po nich následovaly školy britské, francouzské, ale také holandské. Mnozí z nich získali vzdělání na privilegovaných lyceích v Kábulu, která byla dostupná jen nejbohatším z bohatých. Prostě: kolem Karmala se shromažďovala elita se vším, co k tomuto výrazu náleží. V afghánské straně vznikala situace, jaká neměla v dějinách revolučního hnutí a revolucí obdoby. Parčamisté byli v politickém zaměření spíše umírněni a před revolucí dávali přednost cestě postupných sociálně liberálních reforem, za což by jim dnes ruští političtí dezertéři – Gorbačovem počínaje a Jakovlevem či Ševamadzem konče, zajisté zatleskali.

Rozpory, které se měly stát globálními, zrály potichu. V afghánské straně, o které ve druhé polovině šedesátých let málokdo věděl, a sotva kdo se o ni staral. Rozpory mezi halkisty a parčamisty spočívaly zejména v tom, že i parčamisté se považovali za revolucionáře, dokonce za revolucionáře puncovanější nežli chudina spojená s hnutím Halk, protože i ze Západu, a v určitých dobách zejména ze Západu, bylo možné si přinést vynikající marxisticko-leninské vzdělání. To si parčamisté přinesli. Považovali se tedy za vedoucí sílu. Za skutečné marxisty-leninovce.

Pokračování příště

Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *