Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu (2)
EU s posílenou spoluprací policie a bezpečnostních služeb
Rozsáhlá nová ustanovení přináší Lisabonská smlouva v oblastech vnitřní politiky a justice.
Na úroveň EU mají být přeneseny důležité kompetence; více pravomocí mají mít evropské policejní úřady. Má dojít k vytvoření úřadu „Evropského veřejného žalobce" a k etablování stálého bezpečnostního výboru EU, který má koordinovat veškeré bezpečnostní orgány v členských státech, od policie po tajné služby. O činnosti tohoto výboru mají být Evropský parlament a národní parlamenty pouze informovány. Operativní oprávnění má dostat jak EUROPOL, tak EUROJUST. Úprava parlamentární kontroly nad EUROPOLEM a EUROJUSTEM a soudní kontrola „evropské prokuratury" je přenechána sekundárním právním aktům.
Veškerá tato opatření, včetně „integrovaného systému ochrany (vnějších) hranic", však budou znamenat spíše omezování základních práv občanů, než více bezpečnosti pro ně.
Levice se proto staví proti centralizaci policejních úřadů a bezpečnostních kompetencí v Evropě a proti spojování policejních a tajných služeb.
EU a demokracie
Přes rozsáhlé změny neodstraňuje Lisabonská smlouva deficit demokracie v EU.
Lze přivítat pokrok, týkající se rozšíření oblastí (z 20 na 80), ve kterých má mít Evropský parlament právo spolurozhodování (s Radou EU). Ale Lisabonská smlouva nadále počítá s tím, že parlamentu nebude poskytnuto právo zákonodárné iniciativy. Evropský parlament nadále nemá mít možnost volit členy Komise. Rovněž tak pokud jde o předsedu Komise, parlament sice může odmítnout návrh Rady, ale nikoli už sám předsedu volit.
Lisabonskou smlouvou se má stát právně závaznou Listina základních práv Evropské unie. Do Listiny (ze dne 7. prosince 2000 ve znění upraveném dne 12. prosince 2007) však nebyly zahrnuty žádné změny či doplnění, jež byla v posledních sedmi letech diskutována v členských státech; jakkoli je tedy v Listině zakotvena podnikatelská svoboda, není zde ani zaručené právo na práci, ani kupříkladu přeshraniční právo na stávku.
Vytvoření úřadů předsedy Evropské rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku je projevem směšování kompetencí a problematického dělení moci.
Předseda Evropské rady, volený hlavami států a vlád, nemá podléhat, na rozdíl od každého půl roku se měnícího předsednictví Rady EU, žádné demokratické kontrole. To samé platí pro „vysokého představitele" s jeho dvojím postavením v Komisi a Radě EU („vysoký představitel" má být zároveň jak místopředsedou Komise, tak zmocněncem Rady).
Levice proto požaduje rozsáhlou demokratizaci EU, k níž má patřit zákonodárná iniciativa Evropského parlamentu, striktní rozdělení mocenských kompetencí a zaručení nejen politických, ale i sociálních základních práv občanů.
Levice v Evropě odmítá vehementně skutečnost, že Lisabonská smlouva byla vyhotovena a přijata za zády občanů členských států EU, a že má být – s výjimkou Irska – ratifikována nikoli referendem, nýbrž jen hlasováním v národních parlamentech.
Návrh tzv. Evropské ústavy z října 2004 ztroskotal právě na výsledcích referend, která proběhla ve Francii a Holandsku. Po dvou letech „rozjímání" daly vlády členských států dohromady zcela neprůhledný konvolut změn zakládacích smluv, jež však obsahuje – podle oficiálních sdělení – na 95% obsahu odmítnutého návrhu Evropské ústavy! Občané, občanská společenství, ale ani národní parlamenty se na přípravách tohoto konvolutu nikterak nepodílely.
Lisabonská smlouva není novou smlouvou, nýbrž jen smlouvou měnící už existující zakládací smlouvy o Evropském společenství a Evropské unii, přičemž Smlouva o ES je přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Nejde tedy celkově o všeobecný text. Pro většinu lidí v EU je Lisabonská smlouva nečitelná a nesrozumitelná, což ukazuje, že smlouva není určena svéprávným občanům, nýbrž jen tzv. elitám.
Pokračování