Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu (3)

EU musí být demokratická a sociální

Hospodářsko- a finančněpolitickým jádrem Lisabonské smlouvy, odmítnuté referendem v Irsku, je návrh odmítnuté tzv. Evropské ústavy.

Po prvním šoku z hlasování Irů se vlády členských států rychle dohodly na eurokratickém řešení „irské krize": ratifikační proces má pokračovat a Irové by si měli v příštím roce (alespoň podle převažujícího mínění vlád členských států) referendum zopakovat. Tento postup však jednoznačně ukazuje, že vládnoucí politické strany a jejich vlády v členských státech si neuvědomují rozsah krize, ve které se ocitla Evropská unie, lžou o ní nebo si ji epřipouštějí.

Od prvních přímých voleb do Evropského parlamentu v roce 1979, kterých se zúčastnilo na 63% oprávněných voličů v rámci EU, lze sledovat kontinuální pokles volební účasti. Při posledních volbách do EP v roce 2004 činila volební účast například ve Francii a Německu něco málo přes 40%. Pohled mnoha etablovaných politiků na rostoucí legitimační krizi EU je takový: Brusel je daleko, EU je příliš komplikovaná a občané jí nerozumějí a neměli by tedy o Unii rozhodovat, zejména pak cestou referenda. Nechce-li občan to, co chtějí vládci, jsou jeho intervenční možnosti redukovány na minimum.

Krize v EU se bude prohlubovat

S politickou praxí „jen tak dál" se bude krize v EU jen prohlubovat. Důvěra občanů v evropskou integraci bude nadále klesat, neboť legitimační krize má hluboké příčiny, které jsou tzv. elitami zamlčovány.

Od té doby, co projekt jednotného vnitřního trhu a hospodářské a měnové unie je ovládán neoliberálním hospodářským a sociálním modelem, nepokládají už občané ve většině členských států Evropskou unii za synonymum rostoucího blahobytu, vyšších příjmů a více pracovních míst. Naopak, pohlížejí na Unii jako na nástroj snižování reálných mezd, nežádoucích zásahů do systémů sociálního zabezpečení, odbourávání pracovních míst a prohlubující se sociální nerovnosti. Občané většiny členských států EU jsou nuceni zažívat důsledky těchto sociálněekonomických procesů:

– stagnace reálných mezd od poloviny 90. let,
– výrazné snížení podílu příjmů závislých na mzdě na hrubém sociálním produktu, především v tzv. eurozóně,
– stále se prohlubující nerovnost mezi chudými a bohatými v celé EU,
– dalekosáhlé vytváření nízkomzdového sektoru,
– odbourávání dávek pro nezaměstnané, zejména pak dlouhodobě nezaměstnané, v důsledku liberálních reforem pracovního trhu,
– zvyšování hranice nároku na starobní důchod, zdražování zdravotnické péče,
– přerozdělování daňového zatížení ve prospěch podnikatelů, a to ve všech členských státech EU,
– odbourávání pracovních míst v podnicích, jejichž kapitálové rendity zároveň velmi výrazně stoupají.

Za tento vývoj sice neodpovídá jen samotná EU, avšak pod neoliberální režií vytvořené hospodářské a sociální principy, založené Jednotným evropským aktem z roku 1987 a Maastrichtskou smlouvou z roku 1993, výše uvedené sociálněekonomické procesy výrazně posílily. Jejich úhelnými kameny jsou především konstrukce hospodářské politiky a systém konkurujících si států v EU. Hospodářská politika EU, sestávající především z peněžní (finanční) a fiskální politiky, má dva systémové nedostatky.

Peněžní politika, vedená Evropskou centrální bankou, je podle Smlouvy o EU primárně zavázána k peněžně-hodnotové stabilitě a nikoli – rovnocenně – hospodářskému růstu a zaměstnanosti. Zároveň je evropská fiskální politika, sestávající z namáhavé koordinace národních fiskálních politik, zaměřena, na základě příslušných ustanovení zakládacích smluv a Paktu stability, především na koordinaci rozpočtů. Peněžní a fiskální politika proto spíše tlumí hospodářský růst a rozvoj zaměstnanosti a nezasahuje aktivně do boje s hospodářskými krizemi.

Vedle hospodářské politiky, zaměřené jednostranně na monetární a fiskální stabilitu, lze za druhý základní pilíř neoliberálního hospodářského a sociálního základu EU, jenž by měl být zakotven v Lisabonské smlouvě, označit systém navzájem si konkurujících států.
Ve víceúrovňovém systému Evropské unie jsou některé ekonomické kompetence usídlené na evropské úrovni (vnitřní trh, společná měna), zatímco jiné zůstávají na úrovni členských států (daň z příjmu, sociální výdaje, tarifní mzdy). Zejména v tzv. eurozóně, kde jako nárazník k vyrovnávání konkurenčních přesunů mezi státy odpadla měnová revalvace a devalvace, staly se nejdůležitějšími faktory pro rozmisťování a přesuny výrobních základen mzdy, sociální náklady a daně. A právě snižováním mezd, sociálních nákladů a daní se snaží státy přilákat nadnárodní kapitál.

Reálné mzdy zejména v tzv. eurozóně výrazně klesají od poloviny 90. let. Především Německo se snažilo a snaží nadprůměrným snižováním reálných mezd (mzdovým dumpingem) vytvářet podmínky pro získání konkurenčních výhod oproti jiným evropským státům. Ovšem ke mzdovému dumpingu dochází také v jiných státech, především v Irsku a v zemích střední a východní Evropy včetně České republiky.

Pokračování