Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu (4)
Deficit demokracie
Výše popsaná struktura hospodářské a sociální politiky EU je od roku 1993 součástí zakládacích smluv a stala se součástí jak návrhu tzv. Evropské ústavy, tak Lisabonské smlouvy. Tyto primární právní akty jdou daleko nad rámec ústav členských států. Žádný členský stát nemá ústavu, která by mu určovala orientaci jeho peněžní a fiskální politiky. Žádný členský stát nespočívá na ústavně zakotveném systému hospodářsky konkurenčního federalismu.
Namísto toho, aby byla přijata smlouva, upravující jasně postavení a kompetence orgánů EU a rozhodovací postupy na její úrovni, předepisuje Lisabonská smlouva neoliberální zaměření hospodářské a sociální politiky EU, již mají uskutečňovat orgány EU i členské státy.
Je proto skoro jedno, jaké většinové poměry vzniknou v členských státech a v EU na základě voleb, když politika, kterou musí provádět vlády členských států, bude předem určena Lisabonskou smlouvou! V tom vlastně spočívá základní deficit demokracie v EU, pokud její zakládací smlouvy omezují prostor pro demokraticky volené parlamenty a vlády členských států tím, že předepisují principy hospodářské politiky a strukturální pravidla mzdové, sociální a daňové politiky natolik důrazně a závazně, že případné výrazné politické přesuny v členských státech jsou pro jejich politiku vlastně bezvýznamné.
Oproti asociální a nedemokratické neoliberální politice, jež jde proti zájmům většiny obyvatelstva EU, musí být postaven alternativní hospodářský a sociální model. Jeho jádro musí mít tyto základní prvky:
1. Hospodářská politika, jež překoná jednostrannou orientaci peněžní a fiskální politiky na boj proti inflaci a rozpočtovou disciplínu a primárně bude zaměřena na trvalý hospodářský růst a plnou zaměstnanost.
2. Celoevropsky koordinovaná solidární tarifní politika, jež vyloučí mzdový dumping. Nadto je nutné stanovit celoevropsky (unijně) minimální zákonné mzdy, které zajistí občanům členských států důstojnou existenci.
3. Celoevropská koordinace politiky členských států, zaměřených na blahobyt občanů, jež bude sociální výdaje států orientovat podle jejich ekonomické výkonnosti. Tak bude omezována politika sociálního dumpingu a umožněn růst hospodářsky slabších států.
4. Celoevropská daňová politika týkající se podnikatelského sektoru, jež prostřednictvím jednotných vyměřovacích základů a jednotných daňových sazeb ukončí praxi konkurenčního podbízení se ze strany členských států.
5. Politika pracovněprávních vztahů, která na základě celoevropské regulace ukončí efektivně praxi deficitních a antihumánních pracovních vztahů. Kromě toho by měla být posílena hospodářská demokracie spolurozhodováním zástupců zaměstnanců v podnicích.
Pokračování