Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu (5)

Celoevropská diskuse je nezbytná

Z legitimační krize EU jasně vyplývá, že neoliberální formování hospodářských a sociálních základů EU je stále méně akceptováno občany členských států. Po
ztroskotání referend ve Francii a Holandsku měla být vyvolána celoevropská diskuse o budoucnosti Unie; diskuse, jež by vedla k vytvoření nové smlouvy o EU upravující postavení a kompetence orgánů EU a rozhodovací řízení, ovšem nepředpisující demokraticky zvoleným institucím obsahové zaměření politiky, kterou tyto instituce vykonávají.

Neoliberalismus hrozí rozkladem evropského integračního procesu a návratem k nacionalismu a protekcionismu. Pouze uskutečněním demokratické a sociální Evropy může být překonáno rostoucí odcizení občanů vůči evropské myšlence a integrační proces tak může najít svůj trvalý základ. Evropská unie může být jen demokratická a sociální – jinak neobstojí.

Lisabonská smlouva a militarizace EU

Stupňující se militarizace EU je rovněž důsledkem jejího neoliberálního charakteru a snah v maximální možné míře zajišťovat zájmy nadnárodních korporací včetně vytváření podmínek, umožňujících konkurovat Spojeným státům, Japonsku a dalším zemím.
Kurs militarizace, který má být na úrovni EU zakotven v Lisabonské smlouvě, se rozvíjí ve dvojím ohledu:

– stále těsnějšími vazbami mezi EU a NATO, jež však s sebou zároveň přinášejí rivalitu mezi USA a EU,
– „samostatným" pokusem EU budovat Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku a s tím spojenou vojenskou infrastrukturu.

Politiku EU ve vojenské oblasti lze shrnout takto: proti zájmům svých občanů stojí EU na straně NATO, se kterým EU „sdílí společné strategické zájmy" (viz Pražská deklarace NATO); zároveň se EU snaží budovat své vlastní evropské intervenční vojenské jednotky, aby prostřednictvím jejich síly, založené především na ose Německo-Francie, zajišťovala ekonomické zájmy nadnárodních monopolů.

Militarizace EU se odráží jak v politických prohlášeních a deklarovaných zásadách EU, tak v její dlouholeté praktické činnosti.

Vojenská doktrína EU preventivní války (pre-emptive war), obsažená v její bezpečnostní strategii, je podobná doktríně americké, ba jsou v ní dokonce použity stejné formulace. Evropským intervenčním ozbrojeným silám má být umožněno, aby mohly v globálním měřítku zasahovat, a to pod rouškou boje proti terorismu, ale také pod záminkou „porušování mezinárodních pravidel vládami třetích států", při „humanitárních krizích", a – jak bylo obecně formulováno – při tzv. nových hrozbách, jež nemusí být nutně vojenské povahy.

Pokud jde o Lisabonskou smlouvu, na jejím základě mají být podniknuty konkrétní kroky v oblasti velmocenské společné zahraniční a obranné politiky, přirozeně s ohledem na vnitřní rozdíly. Má být zřízen úřad vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Nejdůležitější z hlediska militarizace EU a její zahraniční politiky však je, že Lisabonská smlouva explicitně zavádí možnost nasazení vojenských sil mimo vnější hranice EU. Toto ustanovení má legalizovat vojenské hazardy a dobrodružství, a to s puncem mezinárodněprávní smlouvy.

Lisabonská smlouva převzala z návrhu tzv. Evropské ústavy (Smlouva o Ústavě pro Evropu) tzv. doktrínu prevence, přičemž je výslovně uváděno, že Unie může nasadit vojenské a nevojenské prostředky mimo hranice EU, aby zajistila mír, zabránila konfliktům a znovunastolila mezinárodní bezpečnost. Co ale přesně přimělo „elity" EU, aby do Lisabonské smlouvy přejaly doktrínu preventivní války?

Jedná se o to, aby ozbrojené síly EU byly formálně a legálně postaveny do situace, v níž by mohly kdykoli v celosvětovém měřítku zasáhnout – v prvé řadě v zájmech nadnárodních korporací. K tomu se neoddělitelně pojí posilování evropského zbrojního průmyslu, jakož i zvyšování finančních prostředků pro vojenský výzkum vesmíru. EU totiž usiluje o to, aby se co nejrychleji zapojila do závodu o nové rozdělování mocenských sfér.
Na základě Lisabonské smlouvy se mají členské státy zavázat k tomu, aby kontinuálně budovaly své vojenské kapacity. Je zřizována Evropská obranná agentura – synonymum pro militarizaci EL).

Lisabonská smlouva předpokládá zavedení kooperačního postupu k provedení jednotlivých vojenských misí. Tento postup spočívá v tom, že ty státy, které upřednostňují vojenské zásahy, budou spolupracovat, zatímco ostatní státy zůstanou mimo – aniž by však tato skutečnost jakkoli omezovala ty státy, které se budou podílet na vojenském zásahu. Jde, resp. má jít o smluvně zakotvenou „stálou strukturovanou vojenskou spolupráci" států, které vykazují „vyšší kritéria pro své vojenské kapacity".

Lisabonská smlouva rovněž zavazuje členské státy k tomu, aby chránily demokratické instituce a civilní obyvatelstvo před teroristickými útoky. Nic proti tomu – avšak širší výklad takových ustanovení otevírá možnost zasahovat vojenskými prostředky proti evropským protestním, zejména sociálním hnutím. Jasným důkazem takové možnosti je rámcové prohlášení ministrů spravedlnosti EU z prosince 2001, kdy Rada EU konstatovala, že terorismem jsou také aktivity, které mají za cíl „vystavit veřejné korporace nebo mezinárodní organizaci nepřiměřenému nátlaku proto, aby podnikla určité jednání nebo se jej zdržela."

Na závěr je třeba připomenout, že oblast militarizace EU je propojena s její – dosud spíše neúspěšnou a problematickou – tzv. Lisabonskou strategií (pro hospodářský růst a zaměstnanost), což mimo jiné dokládá to, že se zbrojní výrobou se počítá jako s významným ekonomickým faktorem. Na výstavbu unijního vojensko-průmyslového komplexu je dokonce pohlíženo jako na klíč k ekonomické konkurenceschopnosti vůči Spojeným státům, Číně a Rusku.

Daniel Strož, Emil Hruška (V srpnu 2008)