Kdo byli Habáni?

Pokus o křesťanský komunismus

Habáni, nazývaní jako novokřtěnci nebo anabaptisti, mají svůj původ v Německu. V roce 1521 Mikuláš Štroch, Marek Thomae, Marek Stubner, Tomáš Münzer, Martin Cellarius a mnozí další začali tvrdit, že křtít děti je nesprávné, a že pro vstup do církve by se měl člověk rozhodnout až na základě vlastního rozhodnutí, tedy až v dospělosti. Z tohoto názoru byl potom odvozen i název novokřtěnci – anabaptisti. Samotná sekta se zformovala do náboženského proudu ve Švýcarsku, ale už od počátku byla pronásledovaná a v průběhu dvaceti let 16. století její členové byli donuceni ze Švýcarska odejít.

Německy hovořící země byly v té době místem, kde odpor proti světské moci církve postupně dospěl do takového stádia, že tu došlo k rozkladu římsko-katolické církevní organizace a k nástupu protestantismu. Tento jev byl výsledkem nespokojenosti lidových vrstev s feudálním zřízením i odrazem rozdrobenosti Německa a jeho slábnoucí státní moci. Kritika se proto obrátila proti nositelce státní ideologie – církvi, která byla obviňovaná za stav společnosti. Anabaptizmus byl jen jedním z mnoha reformačních proudů, jež se snažili o nastolení spravedlivější společnosti. Habáni sáhli ve svých představách ke kořenům křesťanství, k jeho prvotní formě. Utvořili vlastní obce založené na hospodářské a sociální rovnosti. Zrušili soukromé vlastnictví a zavedli nový společenský řád, který byl nucen dodržovat každý člen. Výstižně popisuje život habánské obce cestovatel Hochberg, který v roce 1660 navštívil habánsky dvůr ve Veľkých Levároch. Hochberg obdivuje čistotu, pořádek a hospodářství habánského dvora.

“Jejich pole, zahrady a štěpnice jsou velmi dobře opatrované a udržované, každé řemeslo, krejčí, ševci, hrnčíři, nožíři, soukeníci mají svoje vlastní dílny a žádný z nich se nemusí starat ani o potravu, ani o šaty. Všechno jde ze společné pokladnice, kterou jejich stařešinové opatrují. Děti vychovávají podle jejich věku k tomu určené ženy, spí v oddělených jizbách, kde se nacházejí postele dětí umístněné ve dvou – třech řadách, u nejmenších je celou noc dozor k tomu určených žen a neustále hoří světlo. Matky sem dávají svoje děti hned po ukončení šestinedělí a hned se vrací ke své práci, neboť musí šít, příast, tkát, vařit, prát a vykonávat jiné ženské práce. Nikdo nesmí zahálet. Všichni se stravují ve společných jídelnách. Nezúčastňují se jiných bohoslužeb, než modliteb před a po každém jídle, které vede vždy jeden ze stařešinů. Na jídlo mají vyhrazenou čtvrthodinu a potom se vrací do práce, při které vůbec, nebo jen velmi málo hovoří. I děti ve škole sedí tak tiše, jakoby ani neuměli mluvit. Chlapce vyučují muži, děvčata zase ženy.”

Hochberg dále popisuje ideální vztahy, jaké mezi habány panují v osobním životě. Habáni si údajně nezáviděli, nehádali se, ale všichni v tichosti a pokoře pracovali.

Ani pokora a pracovitost však habány neuchránily od pronásledování. Habáni neuznávali světskou ani církevní moc. Odmítali sloužit v armádě apod. To bylo hlavní příčinou jejich perzekucí a útěku ze Švýcarska nejprve na jižní Moravu. Odtud byli však už v roce 1535 na základě rozhodnutí zemského sněmu ve Znojmě vypovězeni. Toto rozhodnutí zpočátku způsobilo jen putování habánských obcí po Moravě. Definitivně ji začali opouštět v roce 1546, když se začali usídlovat na panství Branč a na holíčsko-šaštínském panství. Už v roce 1548 proti pobytu habánů v zemi vystoupil i uherský sněm, který přijal zákon na obnovu náboženského řádu v zemi. V důsledku toho se část habánů vrátila zpět na Moravu. Po bitvě na Bílé Hoře (1620) habáni v důsledku nastupující rekatolizace země Moravu definitivně opustili. Od roku 1622 žili ve více než  třiceti obcích na území západního Slovenska (Sobotište, Veľké Leváre, Malacky, Moravský Sv. Ján, Brodské, Holíč, Gbely, Senica, Borský Sv. Jur. Šaštín, Kátov, Častá, Chtelnica, Dechtice aj.). Pokud si odmyslíme vojenské události, častokrát spojené s přepadem a vypálením dvorů, tak život habánů na západním Slovensku byl relativně klidný. Zeměpáni získali nové poddané, kteří vynikali znalostí mnoha řemesel, mezi jinými hlavně výrobou fajánsy, ale i zpracováním dřeva, stavbou mlýnů, domů a mostů, výrobou cihel, nožů či piva, a proto je nechali na pokoji. Ani církev nebyla touto sektou zvlášť ohrožená, neboť habáni jako cizí etnický prvek nezískali následovníky mezi místním obyvatelstvu.

Přesto všechno se habánská společenství v osmdesátých letech sedmnáctého století začala rozpadat. Není třeba hledat příčiny ve válečných událostech nebo jiných vnějších vlivech. O skutečných příčinách rozpadu habánských společenstev nepřímo hovoří jakési “vizitace” stavu obcí vykonávané ze strany předních představitelů habánské víry. Ti zjistili, a to už v první polovině 16. století, že funkcionáři habánských obcí, v rozporu s učením, zneužívali své postavení, hromadili majetek, včetně peněz, svým manželkám a blízkým příbuzným přidělovali, nebo vymýšleli nepotřebné funkce apod. Tento stav měl silnější tendence a habánské společenství nemělo dostatek vlastních sil udržet společnost na původní ideologické platformě. Na zachování rovnostářské společnosti však nakonec nemohli mít zájem ani přední habánští funkcionáři, kteří neměli pod zorným úhlem habánského společenství možnost podle své vůle užívat nashromážděný majetek.

Společné hospodaření zaniklo koncem 18. století. Jednotlivé rodiny se osamostatnily, habánské obce však nezanikly. Fungovaly nadále jako samostatné obce s vlastní samosprávou i vlastním habánským náboženstvím.

Stát začal vykonávat nátlak na habány v 18. století. V roce 1733 panovník nařídil pokřtění všech habánských dětí. V roce 1761 byli všichni habánští funkcionáři internováni v klášterech a byly jim zabavené náboženské knihy. Zároveň byli zrušené všechny jejich výsady a habánské obce byly de jure zrušené. V průběhu následujících let všichni habáni vstoupili alespoň formálně do katolické církve. Habány netoleroval ani Toleranční patent (1781). Proto se část habánů odstěhovala do Ruska, kde se jejich historie opět zopakovala – od jejich přivítání jako privilegovaných řemeslníků po snahu o zbavení výsad a odchod ze země do severní Ameriky, kde se habánské společenství udržely až do dnešních dní. (Ani tam je však neobešly problémy se státní mocí, např. v důsledku povinné vojenské služby během války ve Vietnamu).

I na území západního Slovenska na Záhoří v obcích Veľké Leváre, Sobotište a Moravský Sv. Ján žijí potomci habánů. Jejich úředně sice neuznané, ale de facto fungujíce obce zde byly ještě v první polovině 20. století. V těch dobách si volili i vlastního “forštehera” a spravovali společný – obecný majetek. Do roku 1918 měli i vlastní německé školy. Během 2. světové války se část habánů na základě etnické příslušnosti svých předků politicky zaangažovala způsobem, který ohrozil jejich setrvání v ČSR po ukončení války. Habáni proto po r. 1945 rychle opustili svůj jazyk a vědomě kulturně splynuli s ostatním obyvatelstvem, od kterého se ve skutečnosti v té době už takřka vůbec neodlišovali. Dnes žijící potomci habánů si udrželi jen habánské příjmení, majetek svých předků a povědomí habánského původu.

Z archivu NoS