Buržoazní pacholata aneb kapitalismus počesku
Současnou protikomunistickou hysterii je zapotřebí vidět i z pohledu české historie.
Proto titulek, který jsem zvolil. Ti, kteří se až tak mnoho nezajímají o historii, nebudou asi vědět, že přibližně od poloviny 16. století se do Čech začali stahovat španělští jezuité a vůbec španělská smetánka tehdejší doby a pražský královský dvůr hostil veliké množství význačných osobností ze španělského království. Španělsko jako nejmocnější monarchie tehdejšího světa se svými zámořskými koloniemi určovala tehdy chod dějin.
Kacířské Čechy byly trnem v oku jak církevní španělské hierarchii a šlechtě, tak i samozřejmě Vatikánu. V království českém stále převažovalo náboženské vyznání podobojí a právo na ně bylo zaručeno. Je ale skutečností, že císař Rudolf II. byl stále více ponoukán svým okolím k tomu, aby tato práva potomkům husitů odebral. V jižních Čechách stále více docházelo k tomu, že lid nemohl uctívat víru svých otců a byl nucen navštěvovat římskokatolické bohoslužby. Pouze na panství mocného pána Petra Voka z Rožmberka se vyznávala stále víra podobojí. Jeho bratr Vilém byl ale plně ve vleku své španělské manželky, která se snažila, seč jí síly stačily, převychovat tu vzpurnou kacířskou chamraď a vnutit lidem jedinou správnou víru. Sám pan Vilém byl hrdý na svůj český původ a oslovení kníže odmítal s tím, že český velmož je více než jakýkoliv cizí kníže a dokonce požadoval, aby habsburští panovníci mluvili česky v zemi české a v tomto duchu vychovávali i své potomky.
Nedá se sice říci, že by si lid robotující pro vrchnost podobojí žil lépe než ten, který pracoval pro katolickou vrchnost, ale přece jen se lidem na panstvích protestantských pánů dýchalo lépe. A tehdy se dělo to, co je právě tak typické i pro dnešní dobu, a tato dvě údobí vzdálená od sebe tolik staletí spolu neuvěřitelně souznějí. Mnoho starých význačných rodů podobojí za vidinou pozlátka a příslibů dobrého bydla opustila víru svých otců, kteří za ni tak trpěli, a přešla ke katolicismu, poněvadž jim to přineslo veliké prebendy. Vůbec jim nevadilo, že duše hrdého českého národa bude vláčena blátem.
Pro mamon byli schopni udělat vše. Pro tyto lidi se tehdy vžil název jezuitská pacholata, neboť byli novici v římskokatolické církvi, ale zato ještě horlivější svých jezuitských bratří. Císař Zikmund přec kdysi prohlašoval, že kacířství musí být vyvrženo z lůna této země všemi možnými způsoby. Jaká shoda mezi současností a historií. Vždyť i kněz Prokop Holý si v neblaze proslulé bitvě u Lipan vzpomněl na památná slova mistra Jana, která se sluší, aby zde byla ocitována. „Co všechno může člověku způsobiti ztráta světského bohatství, které není ničím jiným než lejnem. Čechové se bratří se svými úhlavními nepřáteli a pro toto lejno zaprodávají svoji čest a zem."
My máme dnes možnost srovnávat tuto tak vzdálenou dobu s naší současností. Kolik bylo těch, kteří se vyhřívali na výsluní socialistické moci a využívali všech výhod, které jim socialistická společnost poskytovala. Byly to i celé rodinné klany, které ale při změně větru ucítily příležitost a dnes se staly největšími odpůrci socialismu, a právě z nich se rekrutují ta nejhorlivější buržoazní pacholata, která odírají lid, jak to jde. Odtud tedy pramení moje srovnání s historií našeho národa. Tito slepí proroci vedou tento lid k nebývalé katastrofě, ale bohužel zaslepený národ jim dopřává dostatek času, aby nás dovedli k propasti, ze které se již nevyhrabeme. Přitom je absolutně nezbytné, pokud se chceme dostat z tohoto neuvěřitelného morálního marasmu a mravní bídy, abychom se vrátili na cestu socialismu. Jedině socialismus a internacionalismus může zachránit tento svět, boháči z nadnárodních korporací, kteří vysávají národní bohatství jednotlivých zemí a jimž zisky umožňují pohádkové životy, nic měnit nebudou. Každý má právo na svůj názor, ale nemohu souhlasit s tím, že socialismus je mrtvý produkt a že se nemá oživovat. S tím nemohu absolutně souhlasit.
Dle mého názoru je naivní si myslet, že my jako lid, který pozbyl jakýchkoliv skutečných práv, můžeme mít vliv na záležitosti týkající se budoucích problémů se zdroji pitné vody, energie apod, tak jak jsem se to dočetl v jednom článku. Bez společenského zřízení, kde si budeme skutečně sami sobě vládnout, si nikdy ani neškrtneme, natož abychom my mohli mluvit do těchto záležitostí, které hýbou a budou hýbat planetou. O tom všem budou v současném globalizovaném světě rozhodovat pouze mocné nadnárodní korporace a panstvo ze spolku Bilderberg. Dle mého názoru je skutečně naivní myslet si něco jiného. Druhou otázkou ovšem je, že národ si skutečné tuto kapitalistickou cestu vývoje zvolil, a je nutno si objektivně přiznat, že současné generace a to převážně ty mladší zaslepilo pozlátko moci a mamonu a většina mladých lidí si myslí, že to budou právě oni, kteří budou moci šéfovat a rozhodovat o lidském bytí a nebytí. Většina z nich spřádá sny o bohatství a moci. Že je to prakticky nemožné, už jaksi nedokáží pochopit. Některým z nich se to podaří, ale mnoho lidí budou muset odírat a někdy i své kamarády, aby k takovým majetkům došli.
Dalším problémem je, že tato bezohledná kapitalistická výchova zde již stvořila generaci sobců, která se neohlíží na společnost, opovrhuje starými lidmi, kteří jim dali životy a kteří je vychovali, a neuvědomují si, že za chvíli je čeká stejný osud, který jim připraví jejich potomci. Výchova v takovém duchu netolerance a sprostoty přinese hořké plody a dá se tedy říci, že to, co se zde zaselo, se zde také sklidí. Tito lidé již uctívají jiný hodnotový žebříček a dnes se bude již velice těžce s těmito generacemi pracovat. V knize Kapitalistický realismus od pána Fishera zaznělo, že lidem se vlastně splnilo to, co chtěli. Fisher říká: Chtěli jste novéno pána, máte nového pána. To, že tento vrcholně sobecký kapitalistický pán hledí pouze a především na sebe a jeho zaměstnanci jsou pro něj pouhým zbožím, které má pro něj vytvářet zisky, je již na jiné povídání. Bohužel člověk ani za celé desítky tisíc let svého vývoje nevyzrál.
Nedělejme si iluzi, že tomu může být nyní jinak. To, co všichni ti, kteří momentálně určují dějinný běh planety, servírují svým poddaným, je ten největší morální odpad, který bude mít za následek postupnou degeneraci lidského rodu. Celou planetu bohužel zachvátila epidemie násilí, zla a vykořisťování, kterou není nyní možno zastavit.
To by se mohlo podařit jedině za předpokladu, že člověk pochopí svoji roli, která mu je určena na této planetě, a stane se citlivým vůči všem živým tvorům, nejen vůči lidskému rodu. K tomu je ale zapotřebí člověka vzdělaného, uvědomělého a nanejvýš lidského.
Pavel LATTNER
Z časopisu : Hraničář, XX, č. 3, (131), 2011