Čou En-laj

cou»Byl jedním ze dvou nebo tří mužů, kteří na mne ze všech lidí, s nimiž jsem se kdy setkal, udělali největší dojem svojí filozofií, pamětí, historickou analýzou, taktickými sondami a pohotovostí ke vtipné odpovědi.« (Henry Kissinger)

Student revolucionářem

Zkušený znalec světové diplomacie, bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger, jistě měl pádný důvod, když takto hodnotil Čou En-laje, nesporně největšího čínského diplomata dvacátého století. Čou En-laj se narodil 5. března 1898 v okrese Sao-sing, provincie Četlang. V letech 1917-1919 studoval v Japonsku, po návratu do vlasti pokračoval ve studiích na univerzitě v Tiencínu. Za účast v revolučním hnutí byl vězněn. Léta 1920-1924 strávil na studiích v Paříži, kde ustavil čínskou komunistickou skupinu, která se přihlásila ke KS Číny. Po návratu do vlasti v roce 1924 se stal přes Čankajškův odpor náčelníkem politického oddělení vojenské akademie v Chuang-pchu a byl zvolen tajemníkem kuang-tungského výboru KS Číny. O tři roky později byl zvolen členem ÚV KS Číny, pak členem politického byra a tajemníkem ÚV KS Číny.

Zdatný vyjednavač

V prosinci 1936 díky svým diplomatickým schopnostem přesvědčil čou En-laj na jednáních v Si-anu čankajška o nutnosti obnovit jednotnou protijaponskou národní frontu, již se podařilo vytvořit v následujícím roce. V roce 1945 byl znovu zvolen do nejvyšších stranických orgánů. Po vyhlášení Čínské lidové republiky 1. října 1949 se stal jejím prvním předsedou a současně ministrem zahraničních věcí. A pravé v této diplomatické roli se stal státníkem velkého formátu.

Poprvé jako představitel lidové Číny sehrál Čou En-laj důležitou roli na jednáních mezinárodní konference v roce 1954 v Ženevě o korejské otázce a Indočíně. Otázku Koreje konference vyřešit nedokázala, bylo však dosaženo podpisu dohod, jež ukončily indočínskou válku a znamenaly konec francouzského koloniálního panství v Indočíně. Jednání nebyla nijak snadná, jak nasvědčoval například postoj americké diplomacie, která naléhala na Paříž, aby nepřistupovala na žádný kompromis a v koloniální indočínské válce pokračovala. Ve Francii však převážily síly rozumu. Ke změně postoje Paříže přispěla také skutečnost, že vietnamští vlastenci právě v průběhu ženevské konference, 7. května 1954, dobyli strategickou francouzskou pevnost Dien Bien Phu na náhorní planině v severozápadním Vietnamu.

Naprosto neprofesionálně se v Ženevě zachoval americký ministr zahraničí John Poster Dulles, který zřejmě nepochopil změny, k nimž v druhé polovině 20. století začalo docházet, což dotáhl až do takové absurdní podoby, že členům své delegace nařídil nepodávat ruku Číňanům. Jak zareagoval Čou En-laj? Svým spolupracovníkům vydal jednoduchý a logický pokyn: »Nikomu nenabízejte ruku k podání jako první. Ale kdykoliv vám ji kdokoliv nabídne ke stisku, neodmítejte.« Čou En-laj byl v tomto ohledu tak důsledný, že když zjistil, že jeden z členů jeho delegace úmyslně přehlédl nabídnutou pravici švédského diplomata, sám se Švédovi omluvil a svého diplomata ihned poslal zpět do Číny. Za velké zadostiučinění pak považoval gesto Waltera Bedella Smithe, zástupce Dullese, který šéfův pokyn diplomaticky obešel, když v kavárně Čou En-lajovi levou rukou přátelsky stiskl rameno, což mohl snadno zdůvodnit tím, že ve své pravici právě držel šálek kávy.

Málem přišel o život

Mezinárodní prestiž Čou En-laje dále rostla. Dalším výrazným úspěchem, který tento čelný představitel Čínské lidové republiky zaznamenal na poli diplomacie, byl nesporně způsob, jakým zapůsobil na první konferenci asijských a afrických států, která se konala v Bandungu na indonéském ostrově Jáva od 18. do 24. dubna 1955. Během cesty došlo k dramatické události, jež ho málem stála život. Indický premiér Džaváharlál Néhrú mu nabídl letoun s pohádkovým jménem Princess of Kashmir z flotily společnosti Air India, protože Čína v té době ještě neměla vlastní aerolinie. Mezipřistání v Hongkongu k doplnění paliva využil Čou En-laj k obědu s několika Čankajškovými generály, za jejichž propuštění z kontinentální Číny na Tchaj-wan se již dříve zasadil a kteří nyní měli vyslechnout jeho názory na možnost obnovení dialogu a vyřídit je svému prezidentovi. Ale během oběda se premiérovi udělalo nevolno, byl odvezen do nemocnice, kde setrval pár dní. Ukázalo se, že šlo jen o podráždění slepého střeva. Letoun Princess of Kashmir nemohl čekat a ještě týž den odstartoval. Tedy bez Čou En-laje. Po třech hodinách letu stroj explodoval. Nikdo nepřežil. A nic se nevyšetřilo, i když Peking tehdy vyslovil podezření, že šlo o časovanou bombu, kterou do letadla tajně vložili tchajwanští agenti. Čou En-laj pak pokračoval do Bandungu letounem nizozemské společnosti KLM.

Zachovává si chladnou hlavu

V Bandungu se Čou  En-laj  nesetkával jen s úsměvy a projevy přízné. Z nejedné delegace od jpím až po Pákistán zaznívaly v kuloárech na .dresu Číny poznámky o „komunistickém imperialismu*. Dokonce i z tribuny se někteří řečníci pouštěli do odsuzování jak vnitřních poměrů v Číně (zejména potlačování náboženské svobody), tak i její zahraniční politiky kvůli „podvratným aktivitám“ vůči jiným asijským a africkým zemím. Čou En-laj zachoval chladnou hlavu a se svým typickým smyslem pro střízlivé hodnocení dané situace nabádal členy své delegace ke klidné reakci. »Ať se jedná o jakoukoli provokaci, žádné vášně, žádná žhavá slova,« říkal svému štábu a dodával: „Spojené státy se nás pokoušejí izolovat, ale nyní můžeme prorazit. Prorazíme všechny opony, železné opony, bambusové opony, kouřové opony… Všiml jsem si, že někteří z vás se chovají v duchu šovinismu velkého Chána. Hledejte způsoby, zvyklosti, manýry i tak neobvyklé, jako třeba brát jídlo do rukou. Učte se jíst rukama. Jak jinak chcete udržovat ducha bratrské solidarity?…

Chovejte se slušně k novinářům, l k takovým, kteří kladou nepříjemné otázky nebo dělají nezdvořilé poznámky.«

Rady, které dával Čou En-laj členům své delegace, patří samozřejmě k abecedě diplomatické kultury, aneb kurtoazie, jak zkušení diplomaté označují dvornost, galantnost a zdvořilost. Ale “ tomto případě byl nucen sáhnout i k elementár-^_yi opatřením, protože někteří z jeho lidí mu byli »dodáni« z různých složek státního a samozřejmě i stranického aparátu, kteří kromě »věrnosti« Mao če-tungovi toho o diplomacii mnoho nevěděli.

Sám pak předvedl v praxi všechny tyto teoretické poučky, když nastal čas k jeho vystoupení před plénem bandungské konference. Není divu, že všechna místa prezidentů, králů, premiérů, ministrů a ostatních delegátů, jakož i čestných hostů, pozorovatelů a korespondentů ze všech hlavních světových médií byla beze zbytku zaplněna. Všichni chtěli vidět a slyšet, jak dopadne premiéra šéfa čínské diplomacie před takovou různorodou sešlostí. Hned na samotném začátku byli všichni mírně překvapeni, když jim usměvavý muž z vysoké tribuny sdělil, že předem připravený text jeho projevu bude všem rozdán, ale nyní bude mluvit spatra.

„Čínská delegace sem přišla hledat jednotu, a nikoliv spory,« řekl Čou En-laj klidným a vyrovnaným hlasem před ztichlým sálem a pokračoval: »Není třeba zde vytrubovat ideologii nebo rozdíly, které mezi námi existují. Jsme tady proto, abychom usilovali o shodu názorů, a nikoliv proto, abychom vyzvedávali jednotlivé rysy rozdílností… Většina zemí Asie a Afriky trpěla kolonialismem… Jsme hospodářsky pozadu… Jestliže chceme nacházet společnou základnu k odstranění bídy, která byla na nás uvalena, pak si to usnadníme, když porozumíme jeden druhému, když budeme druhého chovat v úctě a vzájemně si pomáhat.«

Historické sblížení Číny a Indie

Potlesk, který nastal, byl z počátku poněkud váhavý, ale pak se proměnil v ovace. Néhrú se neudržel, vstal a šel Čou En-laje přátelsky obejmout. Když ještě po patnácti letech, na počátku roku 1970, vzpomínal nestor filipínské diplomacie Carlos Romero na tento projev před americkou lékařkou a spisovatelkou čínského původu Han Suy-in, tak řekl: „Vyřiďte, prosím, mé pozdravy panu premiérovi Čou En-lajovi… Nikdy nezapomenu na projev, který přednesl v Bandungu.«

Jak Čou En-laj slíbil svým lidem, Čína začala prorážet opony. Nezůstávalo samozřejmě jen u vysokých tribun a masových akcí. Čou En-laj rozvíjel diplomatickou ofenzívu zejména v osobních kontaktech s cizími představiteli. Úsilí, které se snažil rozvíjet v duchu nové politiky mírové koexistence, tedy ještě před tím, než Nikita Chruščov pronesl svůj projev na toto téma na XX. sjezdu sovětských komunistů, začínalo krok za krokem získávat půdu a přinášelo čou En-lajovi mnoho cenných bodů. Ale doma to měl tehdy přece jen poněkud obtížnější. Vlastně už po jeho návratu z Bandungu se někteří funkcionáři z horních struktur až příliš zaobírali pitváním každého slova, které tam použil ve svém proslulém vystoupení. Některá z nich byla „Zásadovými“ pracovníky stranického aparátu označována za »politicky nečistá“ a dokonce se našli i takoví strážci ideové čistoty, že si kladli otázku, zda jeho slova »žijme společně v míru« neznamenají „kapitulaci před imperialismem*.

»Na odpověď je ještě příliš brzy«

K úctyhodným vlastnostem Čou En-laje patřilo také to, že se nikdy nenechal odradit od své základní koncepce, kterou ovšem mohl dále rozvíjet a pružně prosazovat podle vývoje situace a v duchu jeho instinktivního pohledu kupředu. Nenechal se tedy odradit ani v Ženevě, jak shora řečeno, když mu John Poster Dulles nepodal ruku. Jako by byl skálopevné přesvědčen, že jednou musí přijít den, kdy k nim do Číny přijede nejen Dullesův budoucí nástupce, ale nakonec sám prezident Spojených států. A tak nezbývá než dodat, že do Cíny v únoru 1972 vskutku přijel prezident Spojených států Richard Nixon a že za jeho vlády USA podepsaly 27. ledna 1973 v Paříži smlouvu o ukončení války a znovunastolení míru ve Vietnamu, přičemž 29. března 1973 poslední americké vojenské kontingenty opustily vietnamské území. Čou En-laj tedy před imperialismem nekapituloval, ani obrazně, ani fakticky. Spíše opak byl a zůstává pravdou.

Čou En-laj skonal 8. ledna 1976. Ale jako by se odkaz jeho ducha v nadčasových tradicích konfuciánských mudrců nesl dál. Když se ho Martin Schama, autor publikace o Velké francouzské revoluci, jednou dotazoval, jaký má historická událost spojená s porážkou Američanů ve vietnamské válce dopad na dějiny, tak Čou En-laj odvětil: »Na odpověď je ještě příliš brzy.«          

Archiv NOS 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *