Francis Bacon

Vynikající anglický filozof Francis Bacon si vydobyl své výjimečné místo mezí světovými mysliteli svou rozhodnou kritikou scholastiky a především sysíematickým ušitím o vypracování moderní koncepce vědeckého filozofického poznání.

„Scientia potestat est« – slavná věta, kterou Bacon vyslovil v roce 1597 a kterou lze přeložil jako »vědění je moc« – tvoří osu jeho vědecké teorie o poznávání světa i lidí.

Francis Bacon se narodil 22. ledna 1561 v Londýně. Byl synem sira Nicholase Bacona, lorda strážce pečetí, a jeho druhé manželky Anně Cookové. Ve dvanácti letech ho rodiče poslali na Trinity Coilege na univerzitě v Cambridge, kde se již od samého začátku projevoval jako geniální student. Po jejím absolvování pokračoval do roku 1579 ve svých studiích u anglického vyslance v Paříži. Dospěl k názoru, že všechno dosavadní vědění se jen neprávem vydává za skutečné poznání. Právě proto se stále zabýval myšlenkou zásadní reformy veškeré vědy. Tehdejší špičky v řadách filozofů překvapoval jasně formulovanými argumenty o nutnosti takové reformy.

Bacon především razii ideu, že zkoumání příčin musí vycházet z kritiky starých učení, zejména Aristotela, kterého si samozřejmě váží, ale tvrdí o něm, že se mýlí, když nejdříve vytyčuje základní principy, které pak aplikuje na fakta v podobě takzvaného anticipujícího přístupu. Poznání musí naopak vždy vycházet ze zkušenosti a řídit se logikou. Současně musí postupovat pomalu a opatrně. Člověk tak jedině díky vědě může odhalovat tajemství přírody.

„Abychom mohli přírodě přikazoval, musíme ji poslouchat.“

V duchu této své teze Bacon současně zdůrazňoval, že věda musí vycházet ze skutečných potřeb lidí, zasahovat do věcí a přetvářet je. Jinak řečeno: musí se stát organickou součástí lidské aktivity, přetváření světa. Ve své teorii poznání podává návod, jak vytvářet nové pojmy, jak postupovat od jednotlivého k obecnému, od části k celku, od jevu k podstatě. Když hovoří o své metodě objevování podstaty těles a jevů, zákonitosti přechodů předmětů z jednoho stavu do druhého – tedy podle něho o zkoumání »forem těles« – tak užívá výrazu indukce. Za indukci považuje hledání a nalézání souvislostí mezi předměty. Vědec nemá být ani čistý racionalista, ani čistý empirik. Udává k tomu zajímavý příklad: védec-racio-nalista se podobá pavouku, který souká sám ze sebe pavučiny svých sítí, zatímco vědec-empirik se podobá mravenci, který zase stále něco shromažďuje. Vědec si prostě má brát příklad ze včely, která pilně sbírá pyl květů a pak jej přetváří v med.

Ve svém hlavním díle Novum Organum (Nové organon) napsal, že všechny naše znalosti k nám proudí formou objektů v přírodě a my vlastníme pouze schopnosti k jejich interpretaci. Bacon říká, že v průběhu procesu poznávání se nás snaží zmást idoly, které dělí na

– idoly rodu (jinak cítí a vidí muž a žena), idoly jeskyně (poznání ovlivňuje naše výchova),

– idoly trhu (jsme mateni názory ostatních, komunikací s ostatními) a idoly divadla (generační rozdíly).

Úvahy o nové vědě Bacon rovněž spojuje s přemýšlením o společnosti. Vylíčil svou představu o životě v „království člověka“-, kde lidé užívají vyspělou techniku a kde se racionálně a ve prospěch všech vyřešily i problémy jejich vzájemného soužití, i když zůstávají zachována stavovská privilegia. Ve svých morálních, ekonomických a politických esejích se vyslovil pro absolutní monarchii, kterou pokládal za nejlepší záruku omezování rozpínavosti největších feudálů na jedné straně a podpory rozvoje manufaktur a obchodního podnikání na straně druhé.

„Dále nebude od věci rozlišit tři druhy a jakoby stupně ambicí lidstva,« píše Bacon ve svém největším díle Novum Organum a dodává: „První je těch, kteří touží rozšířit vlastní moc ve své rodné zemi, hrubý a zkažený druh. Druhý je těch, kteří usiluji o rozšíření moci a vlády své země mezí lidmi. Tento je jistě důstojnější, ač neméně chtivý. Ale pokud člověk usiluje ustavit a rozšířit vládu a panství samotného lidského rodu nad světem, jeho ambice (má-li být zvána ambicí) je nepochyby celistvější a vznešenější než ty předchozích druhů. Avšak vláda člověka nad věcmi záleží zcela na uměních a vědách. Neboť nemůžeme vládnout přírodě jinak než jejím posloucháním.«

O tom, že byl Bacon uznávanou osobností již v době svého mládí, jistě svědčí i ten fakt, že se ve svých třiadvaceti letech stal členem parlamentu. Náleže! k příznivcům svého času velmi vlivného Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu. Na druhé straně se ukázalo, že ačkoliv se vždy stavě) za královnu Alžbětu – mnohdy v rozporu se zájmy právě hraběte z Essexu – dočká! se od ní pouze čestného titulu rádce a mimořádného advokáta koruny.

Po skonu královny Alžběty se Baconova pozice upevnila. Nový král Jakub I. měl uznání pro učence a Bacona si zvlášť považoval. Panovník ho zahrnul řadou poct a funkcí, mimo jiné ho v roce 1616 jmenoval Členem tajné rady, o rok později strážcem pečeti a v roce 1618 také lordem kancléřem. Bacon byl králi užitečný i ve sféře státnického rozhodování. Z historických dokumentů vyplývá, že se podílel svými radami poskytnutými králi i na vytvoření Spojeného království Anglie a Skotska. Stál rovněž za řadou dalších reforem v řízení státního systému.

Avšak ani tak velké osobnosti, jakou Bacon nesporně představoval, se nevyhnuly potíže. Jednoho dne byl totiž obviněn, že ve své vysoké funkci lorda kancléře podlehl korupčním metodám, kterými samozřejmě již tehdy byla státní správa důkladně poznamenaná. Mělo mu být prokázáno, že během výkonu této funkce přijímal úplatky za poskytování zajímavých funkci i různých koncesí. Bacon chybu uznal, a tak byl v roce 1621 z místa lorda kancléře vypovězen. Pak

následovalo odsouzení do vězení v londýnském Toweru s tím, že musí zaplatit pokutu ve výši 40 000 Siber. Král Jakub l. ho sice nechal po několika dnech propustit a dokonce mu prominul i zmíněný finanční postih, ale přesto byi Bacon zbaven všech svých poct a nesměl chodit do parlamentu. Teprve v roce 1624 mu král udělil generální pardon. Francis Bacon se pak věnoval již jen svému bádání a svým filozofickým spisům. Zemřel 9. dubna 1626 v Londýně ve svých pětašedesáti letech. Podle jedné verze skonal následkem naprostého fyzického vyčerpání, zatímco druhá verze tvrdí, že zemřel na následky podchlazení, když dělal dlouhodobé pokusy se zmrazováním potravin. O jeho univerzálním zaměření jistě svědčí i fakt, že vymyslel šifrovací systém k ochraně korespondence anglických diplomatů. Rovněž je známo, že se zabýval možnostmi vytváření jednotného celosvětového jazyka. Podle některých – a samozřejmě hodnověrně nepodložených úvah a poznámek se měl Francis Bacon podílet i na tvorbě Shakespearových děl, pokud prý vůbec sám nebyl tímto slavným dramatikem, jehož jméno užíval jako svůj „umělecký pseudonym«.

Po Baconové smrti vyšla většina z jeho více než 30 filozofických spisů. Hlavní díla jsou Novum Organum (Nové organon). Nova Atlantís (Nová Atlantida), dále Essays (Eseje) a rovněž sedmidílné The Works (Spisy). Baconovy myšlenky jsou stále živé, protože představují základ filozofie věd. Cílem nové védy je podle něho obohatit lidský život o praktické objevy, čiii to znamená, že věda musí být člověku užitečná, jinak jen „Věda pro vědu« nemá žádný smysl.

Pokud jde o financování vědy, tak Bacon tvrdí, že je to role především státu, který by měl podporovat ze svých prostředků výzkumná a vzdélávací instituce. Z těchto Baconových tezí pak byla v Londýně založena anglická Královská společnost věd a v Paříži francouzská Akademie véd. Nás, Čechy, jistě může zajímat, že Bacon významně ovlivnil i Jana Amose Komenského, zejména svým úsilím o dalekosáhlou reformu veškerého vědění. Ve svém celku mel ovšem značný vliv vůbec na další vývoj filozofického myšlení. Na závěr si ještě připomeňme jedno z jeho optimistických rčení:

„Jestliže člověk začne s jistotami, skončí v pochybnostech. Jestliže se však smíří s tím, že začne s pochybnostmi, skonči v jistotách.“                               

Michal RYBÍN

Archiv NoS