Bitva u Corregidor

corregidor gunPo přepadení Parl Harboru a zničení amerického tichomořského loďstva nastoupilo do ofenzívy celé Japonsko. Téhož dne, kdy byl podniknut útok na Pearl Harbor, opustila jiná eskadra záliv Cam-Ranh v bývalé francouzské Indočíně, kde guvernér kolaborantské vlády ve Vichy uvolnil Japoncům dvě základny. Cíl eskadry: Malajsko a Singapur.

Začala nevídaná kampaň v džungli. Japonce nezastavilo nic. Ani vedra, na něž umírali tankisté v tancích, ani divoké řeky. Angličané zničili všechny mosty, ale japonští vojáci vydrželi stát ve vodě celé hodiny s kládami na ramenou. A tak  přecházela četa zo četou, rota za rotou. Malajskou džungli  zdolali od severu k jihu za šest týdnů. Domorodé obyvatelstvo
zděšeně prchalo s anglickými pány před japonskými jednotkami. Ustupující vojáci šířili o Japoncích úděsné zvěsti, jimiž rozvraceli morálku posádek bránících jednotlivé osady a vnášeli paniku do jejich velení. Po 1100 km ofenzívy stanuly jednotky generála Yamašity 25. ledna 1942 před ostrovem, na němž se rozkládá pevnost Singapur — Gibraltar Východu. Tuto hlavní základnu britského impéria bylo možno hájit z moře, Japonci však přišli po souši. Jejich útok na město začal o půlnoci 8. února 1942. Dvěma divizemi překonali 1 km široký Malacký průliv a zaútočili na anglické zákopy.

Angličané měli značnou početní převahu a mohli útok úspěšně odrazit, ale pověsti vykonaly své. Když vešlo ve známost, že nelze použít velkorážní pevnostní dělostřelectvo, 450 mm kanóny singapurské pevnosti – děla byla zamířena na moře – změnil se strach v paniku. Po liknavém týdenním odporu se anglický generál Percival vzdal i se 70000 muži posádky. Zdálo se, že Anglie utrpěla na Dálném východě smrtelnou ránu.

Corregidor –  Pearl Harbor souše

Souostroví Filipíny byly americkou kolonií na Dálném východě od roku 1898. Spojené státy v nich vytvořily svou opevněnou výspu u břehů asijské pevniny. V době japonského útoku zde velel generál MacArthur.

Poprvé zaútočily japonské bombardéry na Filipíny již 10. prosince 1941. Jejich cílem byla námořní základna Corite nedaleko hlavního města Manily. Letouny přiletěly ve třech vlnách, v každé bylo 27 strojů, a z výsky 7000 m svrhávaly pumy po dobu třiceti minut.

Ve srovnání s evropskými bojišti šlo o nepatrnou epizodu. Avšak Američany nesmírně vylekala, jak o tom svědčí hlášení velitele námořních sil na Filipínách generála Francise Rockwella: „Hrdlo zátoky a celá základna v plamenech. Sklady střeliva naštěstí nezasaženy. 500 mrtvých. Těla byla tak zničena, že se je nepodařilo identifikovat. Zcela zničeno velitelství základny — přímý zásah. Důsledky útoku pro nás velmi kritické.“

Rovněž 10. prosince se přiblížily k největšímu filipínskému ostrovu Luzonu dvě japonské eskadry a v jeho severní části vysadily na břeh 2000 mužů. O dva dny později se na jihu ostrova, u Legaspi, vylodilo 2500 vojáků. V amerických silách, jejichž počet přesahoval 95 000 mužů, začaly kolovat poplašné zprávy, že celá armáda je sevřena do kleští. Na protiútok nikdo nepomyslel. Veškerá činnost se omezila na průzkum a „pozorování“ nepřítele.

Japonské velení bylo liknavým jednáním zmateno, zprvu je pokládalo za léčku. Teprve 22. prosince, kdy si zjednalo jistotu o tom, že Američané nezaútočí, vylodilo menší síly přímo u Manilského zálivu a následující noci 7000 mužů v zátoce Lamon.

To stačilo, aby se MacArthur rozhodl hlavní město nebránit a jádro sil stáhnout na západ od města, na poloostrov Bataan. Zde nařídil hloubit zákopy, budovat opevnění a bránit se, jak nejdéle bude možno. Své velitelství přemístil na ostrůvek Corregidor, ležící jižně od Bataanu, jenž byl již dříve přeměněn v pevnost: byla pod ním vyhloubena síť tunelů, které mohly odolat dělostřelecké palbě i leteckému bombardování. Japonci začali nerušené přeskupovat na volný Luzon větší síly — výsadkový sbor o síle 200 000 mužů. Útočili nepřetržitě.

4. března 1942 opustil generál MacArthur na rozkaz presidenta Roosewelta Corregidor o odplul do Austrálie. Začínala poslední fáze bitvy. Všeobecnou ofenzívu Japonci zahájili 3. dubna. Za šest dní obsadili Bataan a zajali 70 000 Američanů a Filipínců. Corregidor se bránil ještě měsíc. Když 11 500 mužům došlo střelivo i potraviny, vzdal se generál Waiwrigt s celou posádkou vítězům na milost a nemilost.

Čtyřměsíční boj skončil. Američané byli z Dálného východu vytlačeni. Jejich vojáky čekala strašlivá pouť z jednoho zajateckého tábora do druhého. Hubila je malárie, tyfus, hlad, kruté zacházeni o útrapy přesunů.

Tenno heika banzai!

Ať žije císař deset tisíc let!

Tento válečný pokřik japonských vojáků se nesl v roce 1942 celým Dálným východem. Za dvě stě vítězných dní rozdrtili v Pacifiku americké loďstvo, kdysi vládce Tichého oceánu, prošli bahnitými džunglemi, strmými pohořími, zdolali nesmírné mořské pláně. V březnu 1942 porazili Holanďany a obsadili Indonésii, Anglii vyrvali Barmu, Australany smetli z Irianu.

První etapa velkého cíle — vytvořit japonskou „Velkou Asii“ — byla dovršena.

Plány na druhou etapu se zdály prosté: v létě 1943 překročit řeku Indus a v Indii se spojit s německými jednotkami postupujícími od západu. To měl být triumf vítězství.

Sovětská fronta promluvila podruhé

Po Pearl Harbaru byl Hitler nadšen japonskou agresivitou. Vypověděl válku Spojeným státům a spoléhal na to, že Japonci vypovědí válku Sovětskému svazu. Ale ačkoliv válčil celý svět, kýžené fronty v Mandžusku, na Sibiři a na Amuru se nacisté nedočkali. Sem se Japonci po zkušenostech z roku 1939 útočit obávali. Hitlerův sen o setkání německých a japonských armád na Urale se rozplynul.

A nemohly vyjít ani naděje Japonců na setkání v Indii. Koncem roku 1942 již nacistické hordy dostaly lekci u Stalingradu. Sovětská armáda vyhrála čas i pro spojence. Mohli připravit protiofenzívu v Tichomoří.

 

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *