Každý 11. duben má i svůj 13. duben

venezuelaVždy se mi dostavují výčitky, když čeští a jiní zahraniční turisté nevědí nic, nebo jen překrouceniny, o smutných událostech ve vývoji Venezuely, které měly letos sedmileté výročí.

Prezident Hugo Rafael Chávez Frias vyhrál v roce 1998 volby, když získal 56 % hlasů. Vyhrál je k velké nelibosti zdejších zazobaných a bezohledných autokratů, později nazývaných oligarchie . Z nich se rekrutuje až fanatická radikální opozice , v různých obdobích různě silná. Její síla je ovlivněna křečí vyvolanou penězi vlády USA, přesněji řečeno CIA, jejíž hlavy také dávají rady, podněty a příkazy, takže platí: Kdo platí – ten poroučí! , Zákazník má vždy pravdu! , nebo též Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří!

Jenže zde, ve Venezuele, se jim zatím příliš nedaří.

Oligarchové věděli, že nový šéf země bude hůře zvladatelný, ale kochali se nadějí, že je to bývalý lampasák . Ti jsou vychováváni k poslušnosti, nenavyklí používat příliš vlastního mozku a řvát dolů. Chávez překvapil, vymkl se jim z ruky, mozek používal od začátku, dolů byl docela laskavý a plný účastenského zájmu a začal řvát spíš směrem nahoru nebo ve své rovině.

Po nástupu uskutečnil spanilou jízdu kolem světa, kdy navštívil všechny země OPEC, tedy i libyjského M. Kaddáfího a tajně i se Saddámem Husajnem. Vrátil zemím OPEC jejich po léta umrtvenou důležitost, aby to byly ony, které budou určovat ceny ropy, nikoliv MMF a nadnárodní mafiánské spolky, které svoji šmelinu nazývaly pravidly volného trhu , jakých si jejich plovoucích zákonů nabídky a poptávky. Předtím Venezuela prodávala barel nafty za 4,5 dolaru, později 8 USD a mohutné adekvátní provize za to šly do kapes určitých činitelů bývalé vlády a šéfů petrolejářských firem. Po Chávezově intervenci v OPEC Venezuela prodává svou ropu za 26 USD a před hospodářskou krizí to bylo už 140 USD.

To, co svět neví, je fakt, že USA se svými spřeženci a MMF vyvíjely tlak na Cháveze, aby – speciálně jim – prodával ropu za babku jako dřív a ostatním, ať udělá cenu (pod jakýmkoli důvodem), jakou chce. Že za vstřícný krok Venezuela obdrží veškeré možné výhody od nadnárodních mafií a půjčku jakékoliv výše od MMF. Jenže Chávez již odmítal jakoukoli finanční injekci od MMF už při nástupu do funkce, čímž porušil tradici předchůdců i státníků okolních zemí. Věděl dobře, že je to učebnicová podoba drogy. Po nástupu vzal symbolicky alespoň něco, aby nevířil vody hned od začátku. Vytvoření speciální lidové ceny pro spřátelené velmoci odmítl s důvodem, že uplynulá desetiletí drancování Venezuely skončila.

Politické osočování prezidenta v masmédiích (směřující k jeho demokratickému svržení lidmi, kteří ho volili) bylo málo účinné, rovněž i najednou vybuchlé pumy v kostelích s křikem, že Komunista Chávez vraždí věřící v jejich svatostáncích, aby tak již otevřeně bojoval proti církvi! A i podobné akce se setkaly s nezdarem. Bylo třeba se tedy opřít o rozvztekané oligarchy, jimž systém nového prezidenta šlápl na kuří oko . Především o latifundisty, u kterých se prověřováním zjistilo, že jejich prapředek vyhnal indiány s puškou a půdu zabral. Teď mu byla odňata a přidělována nemajetným žadatelům. Kdo měl dokumenty k velkopozemkům v pořádku – že byly řádně koupeny, pak podle nového zákona o půdě na něho byl vyvíjen tlak, aby na nich něco pěstoval, aby téměř zázračně úrodná půda neležela ladem, a aby Venezuela všechny možné plodiny draze nedovážela. Aby byla soběstačná a mohla plodiny naopak vyvážet. Latifundistům byla k usnadnění pěstování nabízena docela výhodná půjčka, i když bylo jasné, že ji na nákup semen a sazenic právě oni vůbec nepotřebují. Odmítali-li začít s rostlinnou výrobou, pak byl vyvíjen tlak, aby přebytečnou půdu odprodali republice za úřední ceny.

Další ranou k podpichování nepokojů bylo zavedení povinnosti platit daň z podnikání. Protože co bylo normální v okolních zemích, zde neplatil daně téměř nikdo. Stačilo už jen přičíst určité nepohodlí dříve vlivných osob následkem úprav a zvýšené kontroly v petrolejářství a již bylo velení rebelské podsvětní armády pohromadě, připravené přijímat pokyny zvenku.

Asi týden před 11. dubnem dostali velitelé velkých batalionů z blízkosti hlavního města Caracasu rozkaz přemístit vojska k hranicím Venezuely na vojenské cvičení. To bylo připraveno skupinkou pučistických důstojníků z generálního štábu. Někteří nezasvěcení generálové se do posledního okamžiku vzpěčovali uposlechnout a zdržovali odchod útvarů, protože již delší dobu cítili cosi nezdravého v ovzduší, pozorovali zahřívání ulic , ap.

Dne 11. dubna 2002 ráno se prezentovala v prezidentském paláci Miraflores skupina důstojníků, kteří léta předtím (shodou okolností?) studovali vojenskou akademii v USA. Přišli zatknout svobodně a demokraticky zvoleného prezidenta. Ten jim odevzdal pistoli, uklidnil několik přítomných ministrů a spolupracovníků, že jde o omyl, který se brzo vysvětlí, aby žádné kroky nedělali, že nechce krveprolití občanské války a nechal se odvést.

Spolupracovníky vzápětí pozatýkala další eskorta. Chávez byl přepraven na ostrůvek Orchila, poblíž souostroví Los Roques. Tam byl vězněn bez možnosti se spojit s kýmkoli. Protože tehdy byly úplně všechny rádiové a TV vysílače v soukromých rukou – právě soukromé ruce byly namočeny v této špíně – vysílaly normální poklidné programy, seriály, pohádky. Ani v novinách nic nevyšlo. Nikdo nic nevěděl!

Dne 13. dubna za svítání byl Chávez vyveden a postaven před popravčí četu. Po povelu však vojáci vystřelili do vzduchu a jako jeden muž křičeli, že na svého svobodně a demokraticky zvoleného prezidenta – a navíc bývalého velitele – střílet nebudou!

Za pár okamžiků přišly zprávy z Caracasu, které daly událostem spád. Pučisté museli prezidenta opět naložit do helikoptéry a dopravit na místo, odkud ho před dvěma dny odvedli.

Mezitím se v metropoli dělo následující. Manipulací opozice a agentů CIA byl 11. dubna dopoledne vyprovokován asi pětikilometrový pochod k prezidentskému paláci. Tyto živly již delší dobu rozfoukávaly ohniště tvárného myšlení řady občanů, např. tím, že venezuelská ropa se prodává dráže a přitom není uděláno to a ono. Kde prý jsou všechny peníze?! Taktně pomlčely, co se udělalo ve vzdělávání, zdravotnictví a výstavbě. A zdejší lid má docela špatnou paměť – stejně jako schopnost vybavovat si potřebné v pravý čas. Živly dále připomínaly pracovníkům určitých sektorů, že vlastně ještě nedostali slíbené dlužné platby z předchozích let – ještě z časů minulé vlády, ale slíbené vyrovnat je touto vládou. Že musí – právě teď vyžadovat zvýšení platů! Že je novým zákonem o půdě odstartována totální likvidace soukromého vlastnictví! Tedy: Drobný soukromníčku, jediný živiteli početné rodiny, teď se musíš bát o svůj pouliční stánek na prodej párků v rohlíku! Občané, nedejte se a skopněte svého diktátorského a bezohledně utopistického prezidenta z křesla, protože právě teď na to dozrál čas! My (zkorumpované odbory Fedecamaras a v minulosti jediné dvě politické strany u moci bývalých 40 let pseudodemokracie) se vás všech obětavě zastaneme, my vás podpoříme, a tak všichni společně nastolíme pořádek!

Pro mnoho Venezuelců jsou takové demonstrace něco jako karneval, možností ukázat se před TV kamerou, a také momentálním záchvatem k vybití vášní. Třeba studentů a jejich vrstevníků. Nechají se strhnout a jdou. Ať už se jedná o cokoli, vezmou to za svou věc. Má to co dělat se vzdělaností, jak ze školy, tak z rodiny. To manipulátoři (domácí i zahraniční) vědí. Má-li pracovat v takovém svinstvu, musí být především psychologem a znalcem místní mentality!

Dalším z řad provokatérů se podařilo proniknout mezi oficialisty ( chávisty ) a zorganizovat také jejich pochod na podporu politiky prezidenta ve stejný čas. Pak už se tahalo za nitky , aby se oba průvody sešly a odehrály se provokace blízko paláce Miraflores. Do toho byla vyslána městská policie, vyzbrojená vším, co měla, včetně obrněných vozidel, a střílela na všechny strany.

Impuls ke střelbě byl ale dán odstřelovačům, vybavených nejnovějšími zbraněmi, které se tehdy ve Venezuele nepoužívaly ani v armádě. A současně několika provokatéry v řadách oficialistů . Odstřelovači byli na střechách domů ve značné vzdálenosti, bez perfektních zbraní zahraniční výroby by jejich zásahy byly jen sporadické. Posloužilo to k rozdráždění roje včel , křičelo se, že chávezovské primitivní hordy zabíjejí z mostu, užitím někdy už předpotopních revolverů, které na tu vzdálenost nebyly ani schopny řádně dostřelit. Později se detailně analyzovala různá videa a výsledky byly velmi zajímavé.

V paláci Miraflores se 12. dubna scházela smetánka nejbohatší a nejvlivnější oligarchie. Večer uspořádala obrovskou recepci na oslavu vítězství. Do kamer promluvil Pedro Carmon Estange, že se prohlašuje prezidentem prozatímní vlády, mění název republiky, ruší dosavadní ústavu atd. Ráno 13. 4. vyslídili JUDr. Isaiase Rodriqueze – generálního prokurátora, přivedli na místo té recepce a nařídili mu, aby do médií oznámil, že změny proběhly ústavní cestou. On slíbil, začal mluvit dle jejich přání, ale pak najednou přepnul na jiný kanál a spustil: Ne, milí spoluobčané, přinutili mne mluvit smyšlenky, byl to převrat, unesli vám prezidenta, atd. Masy lidu se vrhly do ulic, přitekly k branám paláce, lomcovaly s nimi a začaly je přelézat za mohutného řevu: Jak jste se mohli opovážit?! Dejte nám okamžitě našeho voleného prezidenta zpátky! atd. Ochranka nereagovala. V nedalekém městě Maracay vyjel z kasáren batalion výsadkářů, bývalých druhů ve zbrani a kamarádů podplukovníka Cháveze. V jiných místech země se objevilo pár tanků.

Smečka nadlidí pak už utíkala z paláce. Chávez později vzpomínal: Víte, že jsem abstinent. Ale v ledničce kanceláře jsem měl pro slavnostní příležitosti láhev whisky. Ani tu nestačili ti pseudobojovníci za lidská práva a demokracii vypít, jak měli naspěch! V dalších projevech označil uzurpátory jako fašisty.

Agresoři v té době (později i anonymně) vyvíjeli psychický nátlak a zastrašovali prezidentovu manželku. Aby tato žena měla dál klid a s ohledem na to, že od nástupu do funkce Chávez byl ženatý s prací , manželství se raději rozvedlo. Každý žije v jiné části země, ale celá rodina vzájemné styky udržuje.

Samozvaný prezident několikahodinové tranzitní vlády se objevoval na obrazovkách již měsíce předem. Je důchodového věku, s nenuceně sebejistým, uhlazeným a důstojným vystupováním a dobrým ústním projevem. Dobře jej vybrali, aby si dopředu získal veřejnost. Nejprve byl držen v domácím vězení, záhy zmizel mimo dosah spravedlnosti a objevil se v Kolumbii, kde obdržel politický azyl. Dodnes vyučuje příslušníky tamní tajné služby, pomáhá tak CIA. Rovněž další z vlastizrádných důstojníků se dosud nacházejí většinou v Kostarice, Kolumbii nebo USA. Někteří, stejně jako šéfové městské policie v Caracasu, byli souzeni, měli ovšem dobré advokáty. Teprve nyní jsou ale projednávány náhrady škod pozůstalým po obětech tehdejšího násilí.

Tímto násilím ale útoky na nový hospodářsko-politický směr, reprezentovaný Hugem Chávezem, neskončily. Další ránu zasadily již v prosinci stejného roku tzv. generální stávkou, oficiálně vyhlášenou korupčními odbory, poplatnými oligarchii a zahraničním poradcům. Stávka byla kolekcí kolosálních sabotáží rozsahu, jakého jsou schopni snad opravdu jen Venezuelci. Ale to už je jiná kapitola.

Milan REMSA, Venezuela

Halo noviny, 7. srpna 2009, Milan REMSA, Venezuela

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *