Gurkhové

gurkhBílý důstojník se postavil před svůj pluk. Potřeboval alespoň sto mužů, kteří by seskočili z pětisetmetrové výše. Jeho podřízení s tmavohnědou pleti zaváhali. Důstojník se dovolával jejích bojových tradic. Přihlásilo se asi sedmdesát mužů. Když důstojník vysvětlil: „Padák se přece vždycky otevře,“ řady bojovníků ulehčené vydechly. Vojáci si totiž mysleli, že mají seskočit bez padáku…

Tohle je jedna z historek, které kolují o nejmenších, ale podle mínění britských důstojníků o nejvytrvalejších, nejdivočejších a nejodvážnějších bojovnících světa — o nepálských žoldnéřích z kmene Gurkhů. Na 200 let sloužili v britské armádě. Prošli ohněm bitev ve Flandrech, na Marně, v Africe i v Itálii. Byli nejvýhodnějším vývozním zbožím a důležitým zdrojem deviz devítimiliónového nepálského národa.

V 60. létech prohlásila nepálská vláda, že se nesrovnává s národní hrdostí a suverenitou státu, aby její občané působili v jiných armádách. V roce 1968 vypršela smlouva s Velkou Británií o najímání jejích vojáků.

Poprvé vstoupili Gurkhové do britských služeb v roce 1815, Tehdy se dostal nepálský rádža do konfliktu s britskými východoindickými oddíly. Červenokabátníci přitáhli až před hlavní město Kátmandú – a s rádžou byl uzavřen mír. Jednou z podmínek bylo, že musí Britům odprodat čtyři prapory svých válečníků, jejichž udatností byli angličtí důstojníci nadšeni. Jeden z důstojníků tehdy prohlásil: „Nikdy nám neukázali záda, zřejmě nikdy necítili hrůzu ze smrti.“ Stejně udatně se chovali Gurkhové i později pod velením britských důstojníků. Britské koruně zůstali věrni i při indickém povstání v polovině 19. století. Při yperské ofenzívě v první světové válce padlo hned první den 451 z 500 příslušníků praporu složeného výhradně z Gurkhů. Zbytek dosáhl cíle. V dardanelském tažení se přes turecké linie na poloostrov Gallipoli probili jen Gurkhové. Bojovali i proti Rommelovu africkému sboru za druhé světové války. Za nocí vycházeli na lov hlav. Před Monte Cassinem v Itálii krváceli víc než kterákoliv jiná spojenecká jednotka. V džunglích jižní Asie se stal jejich bojový pokřik „Ayo Gur-khali!“ („Gurkhové jsou tu!“) postrachem Japonců.

Ve druhé světové válce jich padlo 24 000. Deset Gurkhů bylo dekorováno nejvyššími britskými vyznamenáními. Jeden z vyznamenaných, desátník Kishan-hanbahadur, narazil v barmské džungli na japonskou hlídku. Než padl, stačil svým zakřiveným nožem zabít dvanáct nepřátel.

Bez legendárního čtyřiceticentimetrového nože „kukri“ se žádný Gurkha necítí mužem. Považuje za hanbu zastrčit nůž zpět do pochvy, aniž by jeho čepel byla poznamenána krví. Při rituálním zabíjeni koz a ovcí musí hlava zvířat padnout po jediném rychlém řezu. Po 2. světové válce byla většina gurkhských vojáků demobilizována. Když Britové opouštěli Indii, jednotky Gurkhů rozdělili: šest pluků z deseti bylo začleněno do indické armády, čtyři pluky si ponechali. Umístili je v Hongkongu, Singapuru a v Malajsku, později část i v Evropě.
V roce 1963 dostali Gurkhové poslední příležitost si zabojovat za britské zájmy. Bylo to za indonézské partyzánské války proti Malajsii. Pro Brity to bylo výhodné: Gurkhové nepotřebovali ani letadla, ani tanky. Spoléhali se jen na svůj zakřivený nůž „kukri“.

Gurkhové se stále hlásí do různých armád světa. Zvykli si na boj.

Archiv Nos

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *