Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu (7)

euO Lisabonské smlouvě a irském referendu. Rozhovor Jaromír Kohlíčka s Danielem Strožem

Jaromíre, prezident Václav Klaus netají svou radost z irského „NE" Lisabonské smlouvě. Pozastaví se tak prý podle něho proces potlačování národních států a tím i cesta k centralizaci Evropské unie byrokraticky řízené z Bruselu. Jak se na výsledek referenda v Irsku díváš ty, europoslanec levicové frakce EP CUE/NCL, nominovaný za KSČM?

Prezidentovy názory ponechám teď stranou. Raději vysvětlím, proč pouze v Irsku se vláda odvážila nechat občany rozhodnout tím – podle obecného mínění – nejdemokratičtějším způsobem. Když Francouzi a Nizozemci zamítli tzv. Ústavní smlouvu, rozhodli se vedoucí státníci EU tajně přepracovat dvě smlouvy, podle kterých Evropská unie funguje. Vzali více než 90 % změn navržených v Ústavní smlouvě a změnili na odpovídajících místech modifikovanou smlouvu z roku 1957 z Říma (zakládající EU) a druhou smlouvu, kterou přejmenovali na Smlouvu o fungování EU. Tato druhá smlouva se postupem doby stále měnila tak, jak od Amsterodamu přes Maastricht a Nice byla měněna pravidla fungování nadnárodního celku. Všechno se dělo pokud možno bez účasti veřejnosti, co nejrychleji a s pokynem, pokud to jen trochu půjde, vyhnout se možným komplikacím.

Tak tomu bylo i v případě naší smlouvy z Lisabonu. Soubor 297 změn pak byl v naprosto chaotickém tvaru předložen národním parlamentům s tichým pokynem „takhle to rychle přijměte a moc o tom nediskutujte".

V případě Poslanecké sněmovny se jedná o sněmovní tisk č. 407. Je mi osobně trochu líto kolegů, kteří při studování tohoto tisku neměli v ruce tzv. konsolidované vydání smluv. To totiž vydal parlamentní institut v českém jazyce v roce 2006. Chápu, že při jednání o takovémto textu se jedná o velmi zásadní problém. Já sám jsem si vypomáhal anglickým a francouzským textem změn. Formálně jde proti ústavní smlouvě o velkou změnu. Po prostudování celého materiálu ale můžeme říci, že se příliš moc podstatného nezměnilo. Viditelnými změnami je opuštění myšlenky dát Unii formální znaky státu, jako je hymna a názvy některých významných řídících funkcí. Odmítnutí smlouvy irskými občany proto vítám.

Jaký – myslíš si – měli Irové k odmítnutí smlouvy důvod? Vždyť se o nich neustále píše, jakou jim členství v EU přineslo prosperitu?

Irsku skutečně členství v EU přineslo obrovský posun. Od roku 1973, tj. od přijetí do EU, bylo Irsko nejchudší z členských zemí. Vzhledem k obecné rozšířenosti angličtiny byli jeho občané dobře připraveni na práci v nadnárodních společnostech, kde je zpravidla společnou řečí angličtina. Po dvaceti letech členství v EU se z chudé země, která se chlubí tím, že irského původu je zhruba 80 milionů obyvatel po celém světě (a od hladomoru v polovině 19. století nebyla schopna nikdy své obyvatele uživit), stal čítankový příklad rychlého a úspěšného rozvoje. Tak jak narůstal HDP na hlavu, bylo třeba vhodně rozčlenit zemi, aby i nadále mohla alespoň její jedna část čerpat z kohezních a strukturních fondů. To se povedlo a region BMW (Borderland Middle West) je považován za strukturně nedostatečně rozvinutý a tudíž může z těchto fondů čerpat. Jihovýchod země patří naproti tomu mezi jednu pětinu nejbohatších regionů Unie, na peníze z těchto kapitol společného rozpočtu tedy nemá nárok. Irové si budou muset zvykat na to, že jejich příspěvek do společné pokladny převyšuje možnost čerpání z fondů EU.

Drsné zasahování do státního rozpočtu aparátem EU Irové již zažili a také jejich výrazně nízké hodnoty DPH a zdanění podniků jsou solí v očích bruselské byrokracie. Jestliže k tomu přidáme v poslední době vyhlášená nepopulární opatření „Bruselu", je zřejmé, proč Irové smlouvu odmítli. Extrémní liberalismus, který má přednost před vším, včetně Evropské sociální charty, pravidla týkající se státních rozpočtů a určitých druhů daní, která nevyhovují i další nepopulární opatření, byla vítanými trumfy v rukou Sinn Fein. Tato strana (stejně jako KSČM má své poslance v Evropském parlamentu a působí ve frakci GUE/NGL) byla jediná, která vyzvala občany hlasovat proti Lisabonské smlouvě. Měla při tom širokou podporu od nevládních organizací (např. místní pobočky TEAM ASSOCIATION vedené i u nás známým profesorem Trinity College v Dublinu Anthony Coughlanem).

Nemáš také pocit, že kdyby i v jiných členských státech EU mohli rozhodovat sami občané, namísto vlád a parlamentů, měli bychom už zamítnutí této smlouvy celou řadu?

Ano, je velmi pravděpodobné, že Poláci, Britové, Češi, ale i další obyvatelé členských států by v referendu reagovali, a to napříč politickým spektrem, podobně jako Irové. Skutečná levice vidí na Lisabonské smlouvě jako negativní prvky extrémní liberalismus obsažený a prohloubený v obou těchto upravených smlouvách. Přitom jako velmi nebezpečné vidíme užší sepjetí s NATO a rozvoj možných vojenských dobrodružství kdekoliv na světě (pod pláštíkem likvidace nebezpečí rozšiřování terorismu). Pro pravici je tato smlouva stále málo liberální. Zdá se jí, že příliš omezuje možnosti pravicových vlád (například naší zvláštní koalice) při odbourávání sociálního státu a privatizaci celého sektoru veřejných služeb včetně sociálního a zdravotního pojištění.

Demokracie by přece měla být „vládou lidu". Nenaznačuje proto výsledek irského referenda zároveň i vzrůstající rozpor mezi míněním unijních občanů a vládami jejich jednotlivých států?

U demokracie, neboli vlády lidu, je vždy důležité, kdo je tím „lidem". Ve starověku byli „lidem" pouze svobodní a majetní občané. Pokud na rozdíl od naší pravice budeme za lid považovat všechny občany, potom by byl výsledek jasný. Naznačila jej již referenda v Nizozemí a Francii (k Evropské ústavní smlouvě), která znamenala konec Evropské ústavní smlouvy.

Předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Poettering si podle svého nejnovějšího vyjádření přeje, „aby proces ratifikace Lisabonské smlouvy pokračoval". Chtěl by, aby smlouva vstoupila v platnost ještě před evropskými volbami v červnu příštího roku. Jaký máš na to názor?

Úspěch irského referenda (tj. odmítnutí navrhovaných změn smluv) především naznačuje špatné mínění občanů o směru, kterým je EU řízena z Bruselu. Jestliže více než 70 % legislativy platné v členských státech EU pochází právě z této kuchyně, je pro řadu vlád, které si nejsou jisty „v kramflecích", nejjednodušší prezentovat nejhorší protilidové výmysly z vlastní kuchyně jako aplikaci bruselských nařízení. Vzpomínám si, že to takto dělaly i vlády, které jsem měl možnost sledovat zblízka a kritizovat jako člen Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Dokážu si představit, že podobná tendence se uplatňuje i v jiných státech a samozřejmě negativně ovlivňuje veřejné mínění proti všemu, co přichází „z Bruselu".

Respektuji přání předsedy EP, koneckonců jde o linii přijatou před více než rokem v Berlíně pod patronací německé kancléřky Merkelové, jeho stranické předsedkyně. Nevidím ale možnost ratifikovat Lisabonskou smlouvu navzdory negativnímu výsledku referenda v Irsku. Dokument této síly podle všech dosavadních pravidel musí být schválen jednomyslně všemi členskými státy. Bude tedy zajímavé, jakými piruetami se pokusí toto základní pravidlo zejména konzervativní vlády napříč EU obejít. Domnívám se, že u témat, která jsou pro irské občany nejcitlivější, bude snaha vyhlásit výjimku z platnosti (tzv. opt-out) pro Irsko.

V současné době nevidím důvod, pro který by EU bez tzv. Lisabonské smlouvy nemohla fungovat. Důkazem budiž současné čtyřleté období. Pochopitelně jsou body, o kterých se v souvislosti s Evropskou ústavní smlouvou, resp. s Lisabonskou smlouvou hovořilo a které by bylo vhodné prosazovat i při nepřijetí Lisabonské smlouvy. Jedná se o zvýšení úlohy národních parlamentů a Evropského parlamentu, o užší koordinaci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (ovšem nezávisle na paktu NATO a tzv. transatlantické vazbě s velkým bratrem z Washingtonu) a samozřejmě o větší akcent v celé sociální oblasti.

Pozitivní změny Smlouvy o založení EU i Smlouvy o fungování EU je samozřejmě možné postupně připravit. Takové změny ale jistě nebude prosazovat francouzské ani české předsednictví a těžko by je podpořil Evropský parlament v současném složení. Věřím, že po volbách do EP v červnu příštího roku, bude nový Evropský parlament společně s novou Komisí schopen k takovým změnám přispět daleko lépe, než v současném složení těchto dvou orgánů.

Jaká by podle tebe musela být ústavní smlouva, která by nejširším masám občanů EU vyhovovala? A je nějaké smlouvy vůbec potřeba?

Současné znění Smlouvy zakládající EU by mělo být výrazně zestručněno s tím, že pokud má mít charakter Ústavy, řada současných částí do ní nepatří. Podobně Smlouva o fungování EU, pokud má být přijatelná pro levici, nemůže být dokumentem tak extrémně liberálním jako Smlouva z Lisabonu. Musí jasně deklarovat mírovou politiku EU a do popředí postavit sociální otázky. Charta základních práv EU jako slabý odvar podobných přijatých dokumentů, by měla být nahrazena mezinárodně uznávaným dokumentem, které přijalo Valné shromáždění OSN v roce 1948.

Ještě jednou ale zdůrazňuji, že v současném stavu je EU schopna fungování a efektivní činnosti, a že přijetí, nebo nepřijetí Lisabonské smlouvy není pro další vývoj rozhodující. Podstatně důležitější je úspěch levice v parlamentních volbách v jednotlivých členských státech a ve volbách do Evropského parlamentu. Právě ten může přinést posun žádoucím směrem a já věřím, že zástupci KSČM se v této činnosti neztratí.

Haló noviny, 20. 6.2008

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *