Realita Marshallova plánu (1)
Bez zbytečných propagandistických frází vystihl realitu Marshallova plánu kolektiv amerických vědců za vedení Davida W. Pearce v MacMillanově slovníku moderní ekonomie (v českém vydání v roce 1995). Marshall Aid je tu definována: »Pomoc poskytnutá Spojenými státy a Kanadou Spojenému království (V. Británii) a dalším evropským zemím na ekonomickou obnovu po 2. sv. válce nese jméno po generálu G. G. Marshallovi, jenž byl tehdejším ministrem zahraničí USA.
Během války evropské země nahromadily obrovské deficity platební bilance vůči USA. Půjčky poskytnuté USA a Kanadou měly zmírnit nedostatek dolarů v Evropě. První půjčky byly poskytnuty již v roce 1946, do roku 1948 bylo nutné uskutečnit daiší masivní půjčky k odvrácení krize likvidity. Nabídka Marshallovy pomoci byla přijata pouze zeměmi západní Evropy, které v roce l948 založily organizaci pro hospodářskou spolupráci.« (viz str. 200).
V Dějinách Německa pod vedením historika H. Müllera je poznámka: »Na druhé straně však Marshallův plán nezanedbatelnou měrou přispěl k rozdělení Německa a Evropy (str. 333).« Západní Německo dostalo pomoc ve výši 1,7 miliardy dolarů. Pomoženo bylo zejména německému průmyslu, ale jinou cestou se finanční prostředky dostaly zpět do USA. Toho si povšimli zase francouzští badatelé.
Z francouzské encyklopedie „Histoire du XXe siécle“ známe názornou pomůcku, jak reálně působil Marshallův plán. V českém překladu je publikována na str. 191. Současně francouzští historici krátce, ale výstižně, vysvětlují neúčast SSSR. Nazvali to faktorem determinujícím rozštěpení Evropy. Formálně nebyly publikovány propagandistické podmínky, pomoc byla nabídnuta celé Evropě, ale kdo se přihlásil, bylo jeho přistoupení »dvojnásobně podmíněno kontrolou Washingtonu a kolektivní gescí poživatelů pomoci. Tato multilaterálnost pod dohledem učinila americkou nabídku pro SSSR zcela nepřijatelnou« (str. 190).
Moskva neměla zájem své strategické suroviny dát pod dozor cizímu státu.
Čeští čtenáři i jen poněkud zasvěcení do mezinárodní situace si snadno dovedou představit, proč Moskva neměla zájem poskytovat případné informace o svých surovinách, zejména o naftě, byť by to byly z počátku jen informace zpravodajského charakteru. Sovětský svaz by byl světu představen jako žebrák (v důsledku války to byla téměř pravda) prosící o pomoc. Dominantní úloha bv byla v rukou někoho jiného. SSSR si nemohl dovolit to, co válkou zbohatlá Amerika.
ČSR by jistě sama za sebe přijala tento plán, ale vznikla by otázka, jak bude v budoucnosti čelit tlaku nově mocenského rostoucího Německa, když americká pomoc bude masivní právě ve prospěch Němců? Stačí si připomenout, že pomoc západnímu Německu byla podstatně větší než ČSR.
Zarážející je také skutečnost, že viníci Mnichova dostali 68,7 % z celkové pomoci. Samotné západní Německo dostalo 10,8 % pomoci a na ČSR by přidalo nějaké 2 % z celkové částky. Po válce byl strach z obnoveného Německa, a to i u lidovců, sociálních demokratů, národních socialistů a u komunistů a v téže době se revanšistické organizace pohraničních Němců vychloubaly, že jednou silné (kapitalistické) Německo bude žádat české pohraničí a finanční odškodnění vystěhovaným Němcům. ČSR v té době měla jen jediného spojence, SSSR. Nikdo, ani USA, nestál o to být spojencem ČSR, aby se nemusel podílet na případném budoucím konfliktu česko-německém. Moskva jednoznačně naznačila, že by ČSR pod dominancí USA nepovažovala za svého spojence a jen naznačila, zda se po zkušenostech z mnichovské tragédie dá věřit Velké Britániií a Francii? Navíc sovětští ekonomové upozorňovali na realitu, že totiž Praha bude jistou formou své finanční zdroje stěhovat do USA. Stačí si prohlédnout publikovaný graf, výsledek francouzských historiků s použitím vlastní zkušenosti.
Američtí plánovači se nakonec smířili s tím, že ČSR je součástí nekapitaliistického bloku, ale přáli si, aby pravicové síly činily Moskvě potíže. To jediné byli ochotní ocenit, proto také dávali peníze na jejich ilegální aktivity.
Pokračování