Komunismus a fašismus (6)

 

logo4. Demokratické východisko

Zatímco v 19. století byly obavy z /navíc ještě ne příliš rozvinuté/ demokracie vyslovovány velice často, ve 20. století se závodí o to, kdo je pravý demokrat. Obavy z demokracie se daří více utajovat, ale otázky co demokracie znamená, v jakém smyslu je žádoucí a jakou formu tudíž má mít, se vracejí neustále.

Pojetí a praxe demokracie se vyvíjely spolu se systémem, kterému sloužila. Zprvu znamenala podřízení vlády souhlasu ovládaných mužů, plátců dani, vlastníků majetku, racionálně uvažujícím a mravným, jejich právu na život, svobodu a majetek. Do kategorie lidu si vsak vynucovaly postupně přístup další skupiny a vrstvy, včetně dělnické třídy, žen, menšin. Tak se prosazovalo pojetí suverenity a vlády lidu, obecný zájem a obecná vůle. Důrazněji byla vyžadována rovnost v přístupu k politickým právům a svobodám a rovnost při jejich výkonu. Občané byli formálně odděleni od svých sociálních charakteristik, ale do politické sféry jejich konkrétní zájmy stejně pronikaly. Proto bylo uplatňováno právo většin. Ale i ty mohly práva menšin arogantně zlehčovat a přehlížet. Byly proto zavedeny brzdy a pojistky. Ukázalo se vsak, že všechna tato opatření neumožňují účinně omezovat privilegia majetných, privilegovaných vrstev, že jejich jednání ovládají stále více obavy z „tyranie většin“, tj. sociálně znevýhodněných, a že tudíž ony brzdy a pojistky jsou především nástrojem proti nebezpečím, která by mohla ohrožovat majetné a vlivné vrstvy;

Reálný politický proces, to je urputný zápas za demokracii a skutečně všeobecné a účinné uplatnění lidských práv a svobod, proti autoritativním postupům, které prosazují ve svém skupinovém zájmu soukromí vlastníci výrobních prostředků. Kapitalismus proniká postupně do všech struktur a tkání společenského organismu. Vše podřizuje univerzálním, obecně závazným principům úspěšného kšeftu, všechno přeměňuje ve zboží /v České republice se zakladatelským, grunderským nadšením okupuje školství a lékařskou péči, podřizuje si kulturu, morálku, lidské vztahy/. Naopak z totálního vtahování mas do politiky má buržoazie hrůzu. Cílem všech autoritativních režimů je „odpolitizovat“ masy, vytlačovat je z účasti na politice.

Tento zájem podněcuje ostré útoky proti všem státům, které se snaží udržet a zvýšit úroveň účasti občanů na politickém životě. Jsou šmahem obviňovány, že manipulují s obecným zájmem /veřejným dobrem/ a obecnou vůlí a ohrožují tak svobodu všech, kteří se utilitárně upínají ke svému dílčímu, osobnímu zájmu a protestují proti jeho omezení jakýmkoli způsobem. Jsou obviňovány, že mobilizují lidi proto, aby pro sebe získaly jejich podporu a narušily tak stále křehčí sociální smír. Občané jsou varováni před rizikem, že se strany a stát stanou kořistí byrokracie.

Současným představitelům kapitalismu nejde o fašistickou hrozbu. Ta je „menším nebezpečím“ a může se stát i spásou. Obávají se důsledků toho, kdy by měl každý občan právo všechno vědět, o všem mít právo přímo, bezprostředně spolurozhodovat. Pro občany je ovšem takové pojetí politiky naopak svrchovaně prospěšné a odpovídá logice demokratických pořádků. Jde o využívání státu v zájmu jedinců, všech skupin, celé společnosti, proti privilegovaným, tedy i o vytváření předpokladů pro prohlubování demokracie, pro růst samosprávy.

Rozdíl mezi státem a občanskou společností, mezi vládou a lidem se nešetře tím, že se každý uchýlí do své sféry: politikové se stanou profesionály, kteří vykonávají politiku jako povolání, občané se z politiky stáhnou, věnují se svým nepolitickým, každodenním zájmům a jen občas si vyberou z nabídky politického zboží, či spíše jeho prodejců. Rozdíl se může setřít jen tak, že lid se svými konkrétními zájmy vstoupí do politiky, bude si vládnout sám, samostatně, přímo a neustále /každodenně/. Buržoazie a její mluvčí spatřují naopak záruky stability a /své/ prosperity v tom, že nevpustí do politické sféry žádné jiné zájmy, než své vlastní, že jiné zájmy od politické sféry /kde vládnou dobře placení odborníci na státní a stranické záležitosti/ oddělí a vykáže do zvěčněné a idealizované sféry občanské společnosti. Aby se pojistila dvojnásob, omezuje nejen formy přímé demokracie /včetně referend/, ale ustupuje také od imperativního mandátu poslancům, požaduje, aby jim voliči odevzdali svou suverenitu a vzdali se práva na jejich odvolání. Přirozeným důsledkem je růst politické apatie, kterou vládní propaganda vydává za svědectví spokojenosti. Ve skutečnosti se často přeměňuje v cynismus.

Rozvoj občanské společnosti rodí skupinové zájmy a občanské iniciativy, o než se opírá koncepce pluralismu a z nichž byla konstruována idea polyarchie /R. Dařil. Tyto zájmy a iniciativy se různě protínají, prostupují i podporují, ale také vylučují. Vztahují se k zájmové hierarchii, v níž sotva snesou zájmy dělníků a zaměstnanců, nezaměstnaných, žen v domácnosti, chudých a menšin srovnání se zájmy velkokapitálu. Jsou nejen trvale znevýhodněny, ale jejich obhájci a představitelé různým způsobem omezováni a poté, kdy byli zbaveni moci, také otevřeně zesměšňováni /odbory v České republice/.

V důsledku uplatňování liberální demokracie, redukující politický proces na občasné přerozdělování politických pozic pro politické profesionály, vzniká „demokratické“ elitářství. Propast mezi lidem a vládou se prohlubuje s tím, jak roste politická kultura a potřeby mas. Komunisté jsou tedy pro radikální, participacní a přímou demokracii, která poskytuje prostor pro občanské iniciativy, pro prosazování zájmů dělnické třídy, rolnictva, mládeže, žen, menšin, všech, kteří jsou systémem sociálně znevýhodňováni. Komunisté jsou proti systému, v němž je pluralismus pouhou fasádou, proti zlehčování míry a dosahu vlivu soukromého vlastnictví na stát, proti zlehčování rozhodujícího politického vlivu kapitalisíů.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *