Křest (4)

Povídka Olega JERMAKOVA z Afghánistánu

U kišlaku na břehu té řeky, která se minulou noc tak krásně třpytila v měsíčním svitu, proud vozidel dostihl stařičkou žlutou toyotu – byl to kabriolet nacpaný ozbrojenci v různobarevných turbanech a širokých oděvech.

Vedle řidiče sedel kníratý hubeňour v uniformě důstojníka lidové armády. Vystoupil z auta a s úsměvem vykročil k vozidlu velitele roty.
„Mondana bošci chub iesti!“ pozdravil velitele.
Velitel roty se z vozidla vyklonil a stiskl jeho tmavou ruku.
„Jak se vede, Akbare?“
„Chub, kmandir,“ odpověděl důstojník a hledal mezi vojáky na transportéru někoho očima. Když uviděl Tádžika Kučečkarova, zamával na něj rukou: „Acháte!“
„Hej, Kučečkarove!“ zavolal velitel roty a pootočil se dozadu.
Přistoupil k nim štíhlý tmavý voják. Stiskl afghánskému důstojníkovi ruku a tváří se třikrát dotkl jeho pichlavé tváře. Potom Achat začal tlumočit. Ukázalo se, že Afghánci jedou k pluku, aby podali zprávu o příchodu velké karavany se zbraněmi do sousedního kišlaku Padžak. Velitel roty se nedůvěřivě zeptal, odkud vědí, že to byla karavana se zbraněmi. Možná, že velbloudi byli naloženi hadry, jídlem

a vším možným, je to třeba obyčejná karavana kočovných kramářů. Důstojník se urazil a odpověděl, že má v Padžaku své lidi, a ti mají dobré oči a upřímné jazyky. Velitel se ho zeptal, kdy karavana dorazila do Padžaku. Důstojník sdělil, že za úsvitu. Ale možná že už zmizela, a oni se v

té době ztratili, zapochyboval velitel roty. Vy jste se rozjeli k našemu pluku … „Kam by se ve dne poděli, copak je pokousal vzteklý šakal?“ namítl důstojník Akbar.
„Kdo to je?“ zeptal se Kostomygin Švarjova.
„Ale — mládenci ze Spindi-Ulii, mají tam oddíl domobrany,“ utrousil pohrdavě Švarjov. „Jen se něco šustne, už jsou u našeho pluku pro pomoc. Ovšem pohostit — to umějí. Mamede, pamatuješ na ten šašlik?“
Mamedov přikývl a slastně zamlaskal.
„No, zdá se, že přece jenom budeme mít práci,“ ohodnotil Švarjov situaci a oči se mu zaleskly. „Hej, Kostome, Oparine! Čeká vás křest! Cítím, že se nerozjeli k pluku jenom tak.“
Důstojník s knírem už ztrácel trpělivost, rozčiloval se a mával rukama, jak přesvědčoval velitele roty, že jeho zpráva není žádný výmysl. Velitel už sám tušil, že to tak je — karavana, na kterou čekali, se stočila do Padžaku, ale pořád se Akbara puntičkářsky na všechno vyptával:

kolik je velbloudů, kolik lidí, jestli se v Padžaku neobjevily v poslední době podezřelé osoby, a tak dále, a teprve potom zavolal na pluk a požádal o spojení s velitelem. Ten se ozval za deset minut.
Po dohovoru s velitelem pluku zamával velitel roty na Afghánce, jeho vozidlo se otočilo a rozjelo se po cestě podél řeky. Za ním vyrazila celá kolona a na jejím konci rozhrkaná toyota s Afghánci.
„Dostane se vám křtu, hoši,“ zvolal Švarjov a poplácával Kostomygina po rameni.
Oparin se snažil vyjádřit v tváři radost a bojovně potřásl samopalem.

Pokračování