Křest (3)

Povídka Olega JERMAKOVA z Afghánistánu

Přijely transportéry. Vojáci se rozdělili do osádek a vytáhli jídlo — mleté vepřové v konzervě, sýr v konzervě, cukr a chléb — a rozsazeni na zemi kolem vozidel se pustili do snídaně.
Švarjov v mžiku spolykal maso z konzervy a přivíral přitom oči blahem, snědl jemný žlutavý sýr, schroupal všechen cukr a vytáhl půl polní láhve vody; pak strnul, jako něčemu naslouchal, a povzdechl si:
„Rozdováděl jsem se jako drak!“
„Jo!“ ozval se řidič Mamedov. „Máš tam pořádnýho draka!“ a píchl Švarjova prstem do svalnatého břicha. Pak se zasmál:

„Pořád se jenom cpeš, ale vidět to není. Tebe nebudou mít holky rády. Ty mají radši baculatý.“
„No,“ Švarjov narovnal ramena, „to u vás, Mamedove, se ženský možná spokojej s vypasenými břichy, ale naše panenky… ty chtějí něco jinýho!“ Pohlédl na Oparina a dodal: „Co se šklebíš! Radši rychlejc žer, v akci se má všechno dělat rychle — žrát i sr…“
Oparin  se  přestal  usmívat, zapíchl lžíci do růžové hmoty a najednou řekl:
„Nechtěl byste, soudruhu seržante? Nějak mně to nejede, radši si vezmu kousek sejra.“
Kostomygin na Oparina pohlédl a odvrátil se.
Ten Oparin je přece jenom dobytek. Snaží se mazákům ve všem vyhovět, protože doufá, že k němu budou

blahosklonnější a přestanou ho co chvíli urážet a ubližovat mu. Jako jediný z bažantů pral mazákům ponožky a šaty. Ostatní to rozhodně odmítli, byli krutě zbiti, ale zato teď s tím za nimi nikdo nepřijde, kdežto Oparin musí prát na všechny mazáky dodnes. Kdo se dá ohnout, toho ohýbají, upozorňoval ho starší bratr a Kostomygin, když měl kus vojny za sebou, se o tom sám přesvědčil. Jenom by teď k tomu, co řekl bratr, dodal: ale všechno má svou míru. Třeba Krylov, ten to nevěděl, byl bezmezně drzý, a oni mu pak ukázali vojnu podle řádů. Podle řádů nežije v armádě nikdo, plnit ustanovení řádů a předpisů ve dne v noci je nad lidské síly, nad síly vojína, generála i

maršála, a i ten nejzdatnější voják se po prvním dnu „vojny podle řádů“ rozbrečí. Ani Krylov to nevydržel a napsal domů chmurný, pravdivý dopis. Rodina poslala jeho dopis na ministerstvo obrany a k pluku zanedlouho přiharcovala hřmotná „triga“ a začalo vyšetřování. Krylov vyzýval bažanty, aby vylíčili celou pravdu, jenomže to se nikomu nechtělo; bažanti rozumně usoudili, že všechny mazáky ke kázeňskému praporu stejně nepošlou, potrestat mohou tak jednoho či dva a s ostatními budou muset nějak žit — a tak Krylov zůstal sám. Při vyšetřování se zjistilo, že mu dávali zabrat právem, podle řádů. Případ byl uzavřen a Krylova poslali sloužit na pomocné hospodářství — do vepřína. Kostomygin ho často vídal u jídelny: špinavý a neholený Krylov vynášel džbery se zbytky, vyléval je do barelu na kolech a břečka mu stékala po rukou a holínkách. A tuhle káru táhl ukořistěný oslík Duch.

Ano, ve všem bylo nutno znát míru. Míru neznal Krylov a nezná ji ani Oparin — i kdyby opravdu neměl na jídlo chuť, mohl nabídnout svou konzervu někomu z nich, třeba jemu, Kostomyginovi. To jsou ty dva póly — Oparin a Krylov — a je nutné, aby se neskutálel ani k jednomu, ani k druhému. Napíšu bráchovi, co ten řekne, pomyslel si Kostomygin.
„Poslyš!“ řekl ostře Švarjov. „A co když třeba budu v zimě mrznout… dáš mi svůj plášť? Víš, jaký jsou tady zimy? Brr!“
„Vždyť ty se budeš v zimě cpát u maminy lívancema,“ připomenul mu Mamedov.
„Počkej, Mamede,“ mávl rukou Švarjov. „Tak co, Oparine, dáš mi ho?“
Oparin na něj polekaně pohlédl.
„Tak řekni!“
„Kdyby to bylo moc potřeba …“ zamumlal Oparin a zmlkl.
„A kdybys tu měl ženskou, přenechal bys mi ji?“
„Ale prosím vás, soudruhu seržante,“ usmál se rozpačitě Oparin.
„No tak jen tak jako. Odpověz.“
Oparin zmateně zamrkal.
„Tak odpověz, ty smrade špinavěj,“ pronesl skrz zuby Mamedov, ale oči se mu usmívaly.
Oparin sebou škubl a sotva slyšitelně řekl:
„To je příliš …“
„Cože?“ zařval Švarjov.
„Příliš fantastickej příklad,“ dodal Oparin.
„Viděls ho, sviňuchu! Hajzla kluzkýho! Co jsi to za průzkumáka? Tebe by měli hned hnát za Krylovem. Sežer si tu svou fašírku. Já ti dám, že nemůžeš! V akci se musí žrát, i když se ti nechce.“
„Jak k jídlu, tak k dílu,“ přidal se Tamedov. „Je ti to jasný?“ zeptal se Švarjov. „To už je druhej kiks. Víš, kterej byl první?“
„Vím,“ řekl stísněně Oparin a dal se do konzervy.
Švarjov si zapálil a roztržitě se zadíval na Kostomygina:
„A co že ty ses odvrátil, Kostome?! Jsi na to moc hrdej, co?“
„Jenom se dívám na kišlak,“ ozval se Kostomygin.
„Ale ne,“ řekl Mamedov. „Žádný jenom. Pohrdá Oparinem.“
„Ty pohrdáš Oparinem?“ zeptal se Švarjov.
„Ne,“ zalhal Kostomygin.
„Tak jenom koukej, nebo z tebe bude takovej Oparin raz dva!“
„Vůbec se nám bažanti nějak nafukujou,“ poznamenal Mamedov, upíjející z polní láhve. „Včera jsem mu řek, aby mi dal cigaretu z civilu, ale Kostom ji nepřines.“
„Vážně?“ a Švarjov upřel na Kostomygina přimhouřeně oči.
„Musíme jim trochu přitáhnout opratě. My pořád vychováváme Oparina, a na ostatní jsme zapomněli.“
„Nojo,“ souhlasil Švarjov. „Až se vrátíme k pluku, tak s Mamedem uvidíme hned balíček jáv, Kostome. Oparin bude počítat do sta a my dostaneme balíček cigaret. Jasný?“
„Jasný,“ odvětil Kostomygin.
„Cože?“
„Provedu!“ opravil se Kostomygin.
„Jo, jo, nafoukli se!“ zakýval hlavou Mamedov.
Po snídani všichni nasedli na korby vozidel a kolona vyrazila na zpáteční cestu.

Pokračování