Konec francouzské nadvlády v Indočíně (2)

castriesCelé období vývoje světa po druhé světově válce je výrazně poznamenáno bojem vietnamského lidu za svobodu a nezávislost. Není snad ve světě druhé země, která by v tomto období víc trpěla a jejíž lid by musel přinášet větší oběti, aby dosáhl svobody a mohl začít budovat mírovou budoucnost.

VOJENSKÉ VÍTĚZSTVÍ

Vietnamská lidová armáda dobře zvážila situaci a rozhodla se k ještě větší izolaci posádky v Dien-bien-phu. Dobyla například základnu v Laichu, a tak nejbližší opěrný francouzský bod od Dien-bien-phu byl buď 300 kilometrů východně v tonkinské deltě, nebo 200 kilometrů na západ u laoského Luangprabang. Současně zvýšili Vietnam svůj tlak na tyto francouzské základny, takže  z nich nebylo možno přesunovat další jednotky do Dien-bien-phu.

Dien-bien-phu se stále více stávalo pevností ztracenou v džungli. Prezident Ho Či Min výstižně charakterizoval situaci v této oblasti: „To je Dien-bien-phu,“ řekl a zaťukal svou obrácenou tropickou přílbou o stůl. „Zde jsou hory,“ a jeho štíhlé prsty běžely po okraji přílby, „a také my. A tady dole,“ a jeho pěst se vnořila do přílby, „je údolí Dien-bien-phu. Tam jsou také Francouzi. Ven se nedostanou. Může to trvat déle, ale ven se nedostanou,“ opakoval.

Situace se přesně vyvíjela tak, jak to předpověděli vietnamští velitelé. Neponechali totiž nic náhodě a udělali vše, aby mohli výhodné podmínky maximálně využít. Vedle neustálých útoků na francouzské základny, odkud mohla Dien-bien-phu přijít pomoc, podnikli řadu sabotážních a diverzních akcí na letištích, odkud měla startovat letadla na pomoc posádce obklíčené v údolí Dien-bien-phu. Možnost pomoci obráncům Dien- Bien-phu zvenčí se tedy zmenšila na minimum.

Současně probíhaly v okolí Dien-bien-phu akce, o nichž francouzské velení nemělo nejmenší ponětí. V této oblasti nebyly podle francouzských informací žádné cesty a ty, které zde kdysi byly, už dávno měla pohltit bujná vegetace džungle. To však byla pravda jen částečně. Vietnamská armáda totiž znala stezky, které Francouzi nikdy neobjevili, a navíc budovala urychleně nové přístupové cesty do této oblasti. Pod klenbou obrovských kmenů, skryti před slídícím leteckým průzkumem Francouzů, stavěli vietnamští ženisté silnice, jimiž mohli k Dien-bien-phu přisunout i těžké dělostřelectvo a vše, co potřebovali k dlouhodobému obléhání francouzské pevnosti. A tak se den za dnem více upevňoval kruh svírající francouzské jednotky a doplňoval se těžkou výzbrojí, dopravovanou ve skrytu džungle a na otevřených místech za noci, když přes den byly tyto úseky nových cest bezvadně maskovány.

Začátkem roku 1954, když Vietnamci zničili polní letiště u Dien-bien-phu, bylo možno posádku zásobovat už jen pomocí padáků. Byl to podnik velmi ztrátový nejen proto, že velký počet letadel byl při tomto manévru sestřelen, ale velmi často se stávalo, že se zásoby místo do rukou francouzských obránců pevnosti dostaly k jejich vietnamským obléhatelům. Porážka u Dien-hien-phu byla jen otázkou času a to si uvědomovali i francouzští generálové. Inspekční cesta ministra národní obrany René Plevena a náčelníka generálního štábu generála Paula Elyho vyzněla velmi tristně: „Pravděpodobně nebudeme moci dosáhnout vojenského rozhodnutí; maximum, v něž můžeme doufat, je vytvořit vojenské podmínky co nejpříznivější pro politické řešení problému.“

Vojáci tedy zcela jasně přenechávali odpovědnost a rozhodnutí politikům. Byla zde už jen jediná vojenská možnost, o níž uvažoval tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Georges Hidault při svých poradách se státním tajemníkem USA Johnem Fosterem Dullesem – atomová bomba. Před tváří světové veřejnosti se tehdejší prezident USA Dwight Eisenhower neodvážil sáhnout k této zbrani, o jejíchž strašných důsledcích si jako voják dovedl spíše udělat představu než civilisté. Proti svržení atomové bomby se vyslovila britská vláda, která se obávala důsledků, jež by takový krok mohl mít mezi národně osvobozeneckým hnutím v britských koloniích.

A tak zůstala posádka Dien-bien-phu ponechána svému osudu. Několik pokusů o průlom bylo odraženo, letecký most pro evakuaci nebyl pro nezpůsobilost terénu možný, a dříve než by vojáci toto řešení proti reakčním politikům použili, dobyli už Vietnamci řadu opěrných bodů a pád samého Dien-bien-phu byl jen otázkou několika dní.

Francouzská reakce se ještě pokoušela mobilizovat světové veřejné mínění proti Vietnamcům tvrzením, že odmítají evakuaci raněných Francouzů. Tuto akci rozbilo samo francouzské vrchní velení, které vyjádřilo „zástupcům vrchního velitelství Vietnamské lidové armády poděkování za lidskou pozornost, jež jim umožnila pečovat o francouzské raněné“, a podobně francouzští lékaři potvrdili mimořádnou péči Vietnamců o raněné nepřátele.

Začátkem května 1954 padal jeden opěrný bod za druhým a 7. května 1954 byl zajat i velitel pevnosti generál de Castries. (obr.) Vietnamská lidová armáda dosáhla obrovského vítězství, které nejen rozhodlo o osudu francouzské nadvlády v Indočíně, ale zároveň i otřáslo francouzským kolonialismem tak silně, že už se z této rány nikdy nevzpamatoval. Vietnamské vítězství bylo rovněž obrovským povzbuzením národně osvobozeneckého hnutí na celém světě, neboť bylo důkazem, že kolonizátory lze porazit; zároveň se potvrdilo, že národně osvobozenecké hnutí koloniálních národů může i v mezinárodním měřítku počítat s pomocí a podporou.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *