Zrada generála Vlasova (1)

vlasovO generálu Vlasovovi a jeho armádě toho bylo napsáno dost. Objevily se nové stati a publikace. A vynořila se řada nových otázek.

Pro někoho mají slova „vlasovec“ a „zrádce“ stejný význam. Podle některých je to však prý bojovník za svobodu. Tak kdo vlastně je A. Vlasov – generál, který se zachoval zbaběle a přeběhl k nepříteli, nebo ideový odpůrce totalilarismu?

Jistě souhlasíte s tím, že pro objektivní závěry mohou být rozhodující jenom fakta. Tak se na ně také podíváme.

Co lze stručně říci o osobnosti generála Vlasova?

V březnu roku 1942, když přišel jako nový zástupce velitele na Volchovský front, bylo Vlasovovi teprve 42 let a byl na vrcholu slávy. Za úspěchy, kterých dosáhla v bojích 20. armáda, jíž Vlasov velel v době protiofenzívy u Moskvy, byl povýšen na generál poručíka a vyznamenán Řádem rudé hvězdy. Hodně se o něm psalo v tisku.

Nad určitými skutečnosti se však vojenští historici zamýšlejí. Vlasov velel 20. armádě asi měsíc a pokud odpočítáme čas, kdy ležel po zranění v nemocnici, pak ještě kratší dobu. Lze za tak krátkou dobu ovlivnit situaci v armádě? Bojeschopnost a úspěšná bojová činnost 20. armády byly do značné míry dány spíše rozsahem celé operace, než osobními kvalitami novopečeného velitele.

Jak se projevily Vlasovovy vojevůdcovské schopnosti v prvním údobí války? 4. mechanizovaný sbor, kterému velel, byl úplně zničen. Když potom Vlasov velel 37. armádě, která bránila Kyjev, dokázal z ní stáhnout z boje a zachovat jen nevelkou skupinu důstojníků a generálů.

Když se Vlasov dostal z obklíčení, nějakou dobu pomáhal organizovat vytváření nových útvarů pro Jihozápadní front. Potom byl jmenován velitelem 20. armády. A taky se začal důkladně léčit.

Presto však byl jmenován do tak významné funkce, jako byl zástupce velitele Volchovského frontu. A počátkem jara 1942 bylo naplánováno proražení blokády Leningradu, což byla válečná operace velikého rozsahu…

Po úspěchu Rudé armády u Moskvy vládla určitá euforie. Někteří lidé se domnívali, že fašistické Německo bude v krátké době poraženo, a není proto nic překvapivého na tom, že velitele, kteří prošli školou útočné operace u Moskvy, vysílali na vyšší funkce jiným frontům, které přílišné úspěchy neměly.

Vlasov přišel na nové působiště ve dnech, které byly pro 2. armádu těžké. V důsledku nepřátelského protiútoku bojovala prakticky v obklíčení. Když byl raněn velitel armády N. Klykov, převzal A. Vlasov ani ne za měsíc po svém příchodu velení armády, která v té době vedla těžké obranné boje. Teprve 21. května 1942 přišel souhlas hlavního stanu vrchního velitelství, aby 2. úderná armáda byla stažena z obklíčení. Než však mohl být tento úkol splněn, musela armáda ještě téměř měsíc bojovat – až do 19. června 1942. Teprve toho dne se za nesmírného úsilí podařilo frontu prorazit. Rozsah průlomu byl malý a nacházel se pod palbou všech druhů zbraní. Hladoví a neustálými boji vyčerpaní vojáci 2. armády v sobě nalezli sílu k odražení útoků nepřítele, i k tomu, aby doslova v náručí zachránili raněné.

Zachované archívní dokumenty svědčí o tom, že vojáci i velitelé neztráceli naději na záchranu a před zajetím dávali přednost smrti v nerovném boji. I nepřítel byl udiven statečností vojáků a důstojníků armády, která byla blokována v lesích a bažinách. Tak například vojáky oblíbený pětatřicetiletý člen vojenské rady armády divizní komisař I. Zujev, když ho hitlerovci obklíčili, dal přednost zastřelení. Těžce raněný náčelník zvláštního oddělení 2. úderné armády A. Šaškov se rovněž zastřelil, aby ho nepřítel případně nedostal do rukou. Když vedl i své vojáky přehradou palby, padli velitelé divizí S. Bulanov a F. Čornyj… Z obklíčení prorazil a ke svým se doslal spojovací náčelník armády generál A. Afanasjev i náčelník armádního průzkumu A. Rogov.

Je však známo, že byly i případy, kdy se vojáci vzdali…

Jistě, ale do zajetí se většinou dostali vyčerpaní a ranění lidé, jako například politický pracovník Džalilov, kterého známe spíše jako básníka Musu Džalila.

Průchod, kterým se armáda dostávala z obklíčení, existoval pouhé tři dny. Všechny další pokusy o proražení obklíčení byly neúspěšné. Útvary 2. úderné armády, které se nepodařilo dostat se z obklíčení, bojovaly ještě celý týden. Zbytky armády se stáhly za řeku Polisť, kde se spolu s 59. a 52. armádou zachytily. 2. armáda měla deset tisíc padlých a stejný počet nezvěstných. Přišla o 102 děla a 200 kulometů…

Vraťme se však ke generálu Vlasovovi. Teď se nedá rekonstruovat v úplnosti jeho psychický stav, ale dá se předpokládat, že svízelná situace, do níž se armáda dostala, a možnost trestu za porážku ochromily Vlasovovu vůli. A v této kritické situaci se pud sebezáchovy projevil jako silnější než pocit odpovědnosti vojáka a občana. Vlasov, aby si zachránil život, ponechal armádu, které velel, na pospas osudu, a se svou kuchařkou Marií Voronovovou zmizel neznámo kam.

V tom se však badatelé rozcházejí. Někteří z nich přesvědčivě dokazují, že Vlasov padl do zajetí za boje, jiní to vykládají jinak… Tak jak to vlastně bylo?

O jaký boj tady jde? 2. armáda, aby se dostala z obklíčení, bojovala až do 29. června, ale Vlasov padl do zajetí 11. července 1942. A vzdal se dobrovolně! O tom existují svědectví a výpovědi jak Vlasova, tak příslušníků německého 550. praporu, kteří padli do sovětského zajetí v únoru roku 1944 v Bělorusku.

Jako první vyslýchal Vlasova velitel 18. německé armády generálplukovník Lindermann. Vlasov díky svému vysokému postavení v ozbrojených silách toho věděl dost.

Zanedlouho poslali Vlasova do zajateckého tábora ve Vinnici, řízeného německou vojenskou zpravodajskou službou – abwehrem. Právě tady, v tomto táboře, oznámil Vlasov svůj souhlas zapojit se do bojů proti Rudé armádě na straně fašistů. Na počátku srpna 1942 napsal Vlasov dopis německým úřadům a nabídl jim, aby vytvořily ruskou armádu ze sovětských válečných zajatců a bělogvardějských jednotek.

Co tedy vlastně byla ROA, kterou Vlasov vytvořil?

Jejím základem se staly „dobrovolnické prapory“, které fašisté zorganizovali již dříve především ze sovětských válečných zajatců. Důležité je, že všechny jednotky podléhaly nacistickému velení, vlasovovské velitelství tu hrálo pouze roli propagátorů a verbířů kádrů pro ROA. Toto „rozdělení“ povinností bylo zdůvodňováno lim, že pohlaváři Třetí říše počítali s porážkou Rudé armády vlastními silami a nehodlali pod svou střechou vytvořit velkou ruskou armádu. Teprve koncem roku 1944, kdy se situace na východní frontě prudce zhoršila, byla organizace ROA urychlena.

V zajateckých táborech v Munsingenu a Heubergu byla zformována 1. divize o 20000 lidí a 2.divize o 12 000 příslušníků, založena důstojnická škola, zorganizovány stavební prapory a záložní brigáda.

Zvláštností ROA bylo to, že nebyla samostatnou armádou, ale součástí vojsk SS, a byla zcela podřízena Himmlerovi a Kaltenbrunnerovi.

Jednotky a útvary této „armády“ byly nasazeny do bojů proti sovětským partyzánům, při potlačení Varšavského povstání, ve Viselsko-oderské a Berlínské operaci a do dalších bojů na jiných úsecích sovětsko-německé fronty.

Někteří z těch, kdo vstoupili do ROA, byli prostě oklamáni, jiní zaslepeni dřívějšími represemi, další sem utekli před hladem a nemocemi vládnoucími ve vojenských zajateckých táborech. Byli i takoví, kteří věřili, že dostanou zbraň a probijí se ke svým. A byli tu pochopitelně i ideoví odpůrci sovětské moci.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *