Křest (7)

 

afghPovídka Olega JERMAKOVA z Afghánistánu

Slunce viselo nizko nad stepí, okraje stepi ozářené sluncem a úzký proužek oblohy nad sluncem byly purpurové.
Rozpálený vzduch zvolna chladl.
Dlouhý proud bojových vozidel se klikatil večerní stepí a nad ním se slášely šedé závoje prachu. Kolona se vracela k pluku. Na korbách seděli vojáci s rameny ochablými únavou.
Uvnitř vozidel byli zajatci se svázanýma rukama.
Prach pronikl do očí a hrdel, ale vojáci do vozidel nezalézali — vozidlo najede na minu a ti uvnitř se prostě rozplácnou po stěnách, kdežto ti na korbě jenom spadnou na zem. Tuhle prostou pravdu znali všichni, kdo bojovali v Afghánistánu, znali ji i zajatí velbloudáři. Potili se uvnitř vozidel, chvěli se, když vozidlo drclo na výmolu nebo zachytilo spodkem o balvan, a modlili se k Alláhovi,

aby odklidil z cesty všechny miny. Dost možná taky, že se modlili, aby všechny – nenáviděné kafíry i je samotné — mohutná nálož odpravila ke všem ďáblům, to, když vozidlo najelo na nálož, tak málokdo zůstal naživu — desetitunové stroje se převracely jako prázdné plechovky a ti, co seděli vevnitř, byli na maděru.
Kolona odvážela k pluku jedenáct zajatců a spoustu kořisti — italské miny, velkorážné kulomety, granátomety, bedny se střelivem a granáty i slušný náklad amerických a západoněmeckých léků.
Důstojnici pěchoty byli s akci spokojeni a věděli, že i velitel průzkumné roty bude velice spokojen. Ten se mračil a měl zlost — po cestě k pluku zemřel Medveděv, prostřelilo mu to střeva, a velitel první čety, poručík, byl vážně raněn do hlavy. Tentokrát se jim podařilo odvést čistou práci…
Kostomygin jako jediný z celé osádky ležel uvnitř bojového vozidla na bednách se střelivem. Kouřil jednu cigaretu za druhou a bylo mu fuk, jestli pod jejich vozidlem vybuchne mina nebo ne.
Je mi to úplně fuk, říkal si vztekle.
Bylo mu opravdu jedno, jestli vozidlo vyletí do vzduchu nebo ne. Přemýšlel o Oparinovi a Salichovovi i o tom nosatém muži se zkrvavenými ústy. Nechtěl na to všechno myslet, chtěl nějak usnout, usnout tak, aby se probudil až po tisíci letech a nic si nepamatoval. Ale nedařilo se mu usnout a zapomenout. A tak přemýšlel a vzpomínal.
Přesně si všechno pamatoval, i když se mu v boji zdálo, že to není on, a všechno bylo přízračné, mlhavé. Teď to však vše bylo ostré a připomínalo to zpomalený film.
Všechno si přesně pamatoval – všechny zvuky, hlasy, pohyby. Pamatoval si, jak se pod ním země zachvěla, jak zapřaštělo dřevo vrat a třísky se mu zasekly do tváře, jak běželi zšeřelými místnostmi domu a nějaký pěšák navrhl zjistit, zda ženy zahalené závoji nemají vousy, i to, jak už měl dost té střelby do oken sousedního domu a jak spatřil na dvoře toho muže s orlím nosem se zvednutýma

rukama a toho chlapce a Salichova s pěšákem … Stejně bylo zajímavé, jak se jim to podařilo dokázat. Zajímavé?

Co na tom teď záleží! K čertu se vším!
Vypálil krátkou dávku do široké hrudi muže s orlím nosem, a ten padl, chvíli se svíjel na zemi, vydechl nosem krvavé bubliny a přestal se hýbat.
Ale Medveděv přece zemřel, než ho dovezli k pluku! Zemřel přece! No tak co…
A Oparin? Kdo by si to pomyslel. Kdo jenom by si to mohl pomyslet!
Kostomygin přemýšlel o Oparinovi. Nenáviděl ho. Vzpomněl si, jak se ohlédl a spatřil jeho zpocenou, zrudlou zbělalou tvář s vyvalenýma očima, a sténal odporem a nenávistí.
Neuposlechl jenom ze zbabělosti. Je to sketa. Baba, opakoval si Kostomygin, ale o nic líp mu nebylo.
Oparin nevystřelil. Švarjov mu vyhrožoval, křičel na něj, ale Oparin nevystřelil. Co by mu to udělalo, kdyby zmáčkl spoušť, co jenom by mu to udělalo? Brečel a prosil, aby ho pustili pryč. Pustit? Kam?! Domů k mamince? Úplně se zcvokl, plakal a žadonil, aby ho pustili… Bože, co jenom

s ním bude u pluku!
Co je mi do toho, co se s tím podělancem stane! Ať jde k čertu. Je to zbabělec, obyčejnej zbabělec, a nemá cenu o něm přemýšlet. Zato Salichov, přemítal Kostomygin a nasával dým z cigarety. Bylo mu nanic z překouřeni, sotva se držel, aby s tím nepraštil, ale vytáhl z balíčku další cigaretu a zapálil si. Ten Salichov… Byl tam vůbec Salichov, ptal se sám sebe Kostomygin a vraštil tvář.
Jistěže na tom malém dvorku Salichov byl. To přece on spolu s tím pěšákem zajali povstalce pálit z kulometu.
Ano, byl tam i Salichov. Pochopil, že Oparin střílet nebude, že se spíš sám zastřelí, než aby střílel na tamtoho kluka; když mu to došlo, přistoupil k chlapci, který stále nedával od obličeje obnošený špinavý turban, a zabil ho rukou. Zabil ho jen tak rukou, což nikoho nepřekvapilo. Provedl to tak rychle, že si člověk mohl pomyslet, že chlapec zemřel přirozenou smrtí — najednou se mu zastavilo srdce a padl mrtvý k zemi.
Kostomyginem to otřásalo na bednách s municí, dýmal z cigarety a nechtělo se mu umírat bůhvíkdy, za tisíc let.
Chtěl, aby se mu srdce zastavilo právě teď. Ale ono bilo dál.

Závěr

Oleg Jarmakov (nar. 1961) žije ve Smolensku. Tato povídka patří k jeho prvotinám. Napsal ji člověk, který prodělal Afghánistán, všechno v ní pramení z hloubi událostí a vlastních prožitků. (Pozn. red.)

Z časopisu ZNAMJA
Přeložil Vladimír MICHNA

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.